Nové tělo

Jdu tmavým podchodem, ale je to celý nějaký divný... Slyším ozvěny rychlých kroků, odrážejí se od starých, spuchtlých stěn. Nevím, jestli nepatří mě samotné, ale komu? Sakra, zvoní mi mobil, je na zemi, vidím ho tak splývavě, nedaří se mi na něj zaostřit zrak. Kolem jsou nějaká modrá světýlka, blikají... Předemnou se někdo pohybuje, nemám nejmenší tušení kdo to je.

Něco se valí mezi dvěma loužema na zemi. Co to je?... Slyším bolestivý pláč, který se stupňuje. Zase zvoní ten mobil... Zvednu ho a kurva, baterie vybitá. Jdu pryč, už mě to nebaví. Všechno se semnou točí jak šálek kávi, kterou sama nejspíš míchám,já vůbec nevím. Beru do ruky noviny, snažím se číst, ale nejde to... Jako bych patřila do jiného světa, nebo doby. Něco není správně, jdu po ulici,jako bych nešla. Pozoruji tváře lidí,ale zatím se na mě nikdo nepodíval, jako bych tu ani nebyla. Najednou procházím skrze tváře lidí. A kurva! Něco mi říká, že bych si měla něco uvědomit. Aha... Jsem mrtvá. Večer v tom podchodu na zemi, mezi těma loužema, to jsem byla já. Kroky patřili mím prchajícím vrahům... Nademnou stáli dva saniťáci, co se mi pokoušeli zachránit život. Ty světla,to byla asi sanitka. Ten pláč slyším znovu... Sakra! To je pláč mé nové matky... Já se rodím znovu! Něco mě někam vtahuje, je to podobné vodnímu víru... Duní mi v hlavě, ale nejsem předci hmotná! To ne! Mám nové tělo! Všechno se musím učit od znova! Ne! Já chci být dál mrtvá! Ztrácím všechny vzpomínky... Otvírám oči, vidím svou new matku,jak mě svírá vyčerpaná a šťastná v náručí... Směju se na ni. Jsem vybavena pouze vrozenými instinkty... Znovu se směju. Už o sobě nevím,mám vědomí novorozence...