Jak se dostat do pekla

No jasně že vítěz je ten, kdo vydrží- jenže se to nesmí brát jen tělesně, život má mnoho rozměrů, ten lidský pak vytvořil celý nový memetický prostor. A kdo v něm vydržel - Evariste Galois, nebo jeho soupeř v souboji?   

A "tříbení stabilitou" je základem evoluce života o dost víc než jen soutěž v počtu potomků - přežije prostě to, co přežije, co žije dál.

Myslel jsem to pokračování tak, že "říznutí" do nějakého tématu básničkou je dobré a potřebné, ale ještě důležitější je rozvíjení tématu dál, nejen "naťuknutí", ale pokračování v daném směru až k porozumění tomu, co si o tom doopravdy myslíme, co nevíme a co bychom ještě mohli vědět a jak to zjistit, kde jsou bílá místa a kde zase pevné body...

A s tím napravováním - záleží na osobní kapacitě. Při dostatečné kapacitě existuje možnost zároveň napravovat a zároveň stavět i něco nového. Právě evoluce to takhle trochu dělá, i když v ni není cesty zpět - ale pravda, její základ už je dlouhodobě opravdu stabilní :o)

To v lidském životě je málokdy...tedy možná vždycky, je-li základem jakási vnitřní  osobní stabilita, ovšem stabilita vztahů, tu nezaručí ani kombinace dvou takových osobních stabilit :o) Musí tu být stejný směr růstu....asi.

pokračování.... nakonec, už jen napravuješ a snažíš se to, co si rozmontoval složit zpět a třeba i přistavovat, když se poštěstí... jen základy nejsou vždy stabilní...často se to hroutí.... není vítěz ani poražený, jen ten kdo přežije - vydrží.... 

Dětství: rozmontovat, ale nesložit, ani nemít myšlenku, že by to bylo potřeba. Žene nás jakási do nás zabudovaná touha po nových podnětech.

Dospívání: přichází vědomí, že rozmontování nemusí být tak docela nevinné...

Téma na nekonečný rozhovor, protože jde o základy lidství :-)

Pěkné říznutí, jakkoliv mne láká už spíš to pokračování...