Moje první báseň, či spíš pokus o ni, překvapivě nerealizován ve čtrnácti, ale bylo mi již sedmnáct. Tehdy odešla. Klasika.

Týden, zkurvenej týden,

co se tě snažím dostat z hlavy,

nebo nesnažím? jestli ano, nejde mi to,

přestože bys možná chtěla ven.

Zbytečně sním o tom,

že uslyšíš mé tiché volání o pomoc,

musím se zachránit sám, vím,

ač ty lépe napravíš na srdci zlom.

Byla jsi moje droga,

již bych si přál brát navždy,

však rozhodla ses pro jiného,

je mi jedno, stane-li se závislým,

v nedohlednu je moje dávka.

Snažím se utopit tě v alkoholu,

ale zřejmě v něm umíš plavat.

Tabákem uklidňuji mysl,

přitom jdu hloub, sám, dolů.

Stojím těsně u tebe, zároveň daleko,

protože nejsem ten, s kým mluvíš,

říkáš: „Ty nemáš čas? Tak já přijdu za tebou.“

Doba, kdy jsi byla u mě, pryč, dávno.

Nevydržím tomu přihlížet,

však nechci zbaběle utéct pryč,

páv, úsměv, „I don’t give a fuck, bitch!“,

na chvíli v míru mých myšlenek svět.

Cestuji sám do neznámého kraje,

sucho po trávě zažene pivo spolehlivě,

slyším Fatteovi scratche, potkávám přátele,

pomalu ustupují srdeční křeče, kéž hudba nedohraje.

Temná noc, kómat, ještě kebab,

usínám v cizím bytě, daleko od tebe,

přesto jsi na dosah, zřetelně vidím vesmír tvých očí,

pak si uvědomím tvou nedosažitelnost,

kam až mám jít, abych přestal o tobě snít?

Nemám dost, dal bych cokoliv za tvůj úsměv mně věnovaný,

půjdu kamkoliv za vůní tvých vlasů, pro chuť tvé  kůže,

chci cítit tvůj dech, zrychlený tep, teplo tvého doteku,

ale je pozdě, to vše je pro mě ztraceno, teď bude to mít jiný.

Kéž ještě jednou bych zažil tvou kočičí hravost,

znovu, naposled, napořád.