Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Okřídlený had

17. 07. 2015
0
0
696
Autor
Andrew97

V dávných časech byl muž, pouhou kosu bílou, čistou jako svatost sama měl. A v den kdy prošel bránou oného města již byl mu osud dán. Minulost svou nechal kdesi ve tmách za bránou a procházel městem dál až zastavil se před vysokými dveřmi k hradu hrubých, kamenných zdí jehož nejvyšší věže tyčili se až do mraků. A tak zabušil svou pěstí a vzápětí se dveře otevřeli. Dvůr. A tam ji poprvé uviděl. Její vlasy bílé jako sníh z dalekého severu. Její oči pronikavě modré jako nejhlubší led v Zimním oceánu. Šaty dvorstva šedě vlály v mrazivém vánku. Všichni smutní byli a do země upírali své pohledy. Ale ona ne, ona hleděla přímo do jeho srdce, které tlukotem div neprorazilo hruď. Dech se mu zatajil. Lidé kolem se proměnili v pouhé stíny a šmouhy na tom nejkrásnějším obraze vesmíru a v jeho středu stála Ona. Hledíc na něj stále. Ústa její byla vzrušením pootevřená a přitom tak klidná zdála se. Svět se zpomalil a sněhové vločky padaly k zemi tak pomalu, že by jste každý detail zahlédli. Tak chladno bylo a ona byla jen černou látkou, tenkou jako samotný vlas, zahalena tak těsně, že každičké křivky její dokonalosti vidět byly. Krok vpřed udělal a ona následovala krokem bosým zpět. On ruku natáhl k ní a ona pohled odvrátila k zemi úkosem. Otočila se a černý závoj její vlál za ní, když do věže utekla. Z okna na něj naposled zahleděla tím nejkrásnějším pohledem jakého byla její duše schopna. Málem se mu zdálo, že koutek jejího ústa viděl se cuknout v gesto jež mělo láskyplný úsměv nahradit. Najednou však z okna zmizela a dál ji neviděl. Oba propadli touze a lásce. On krok udělal zpět a zakopl. Když zvedl se uviděl to čeho si dříve nevšiml. Město před zámkem pobořené bylo. Žebráci a zranění na ulicích leželi. Puch spálených těl vysel ve vzduchu. Věže chrámů byly zbořeny a kouř se z celého města vznášel k šedým nebesům a krev každou zeď hýzdila. Tak zeptal se stařeny klečící u jakési modly a zeptal se jaké hrůzy postihly zdejší lid. Vzhédla na něj a z kápě vytáhla své dosud schované ruce. V pravé držela mrtvého péřovitého hada a v levé svíci jejíž knot hořel rudým plamenem. On lekl se znamení a všechen smutek a bolest kolem pochopil. A tak vběhl do hlavního sálu hradu kde zdrcený král seděl na svém trůnu a po jeho boku stáli stráže a rádci.

“Zabiji okřídlenou zrůdu!” vznesl vznešeně. Král okamžitě vztyčil se ze svého zlatého křesla a padl na kolena. Chytil muže za ruku a varoval ho, téměř prosil, aby odešel a nechal město svému osudu.

“Osud odtud již odešel.” řekl muž králi a slíbil, že monstrum zabije a nebo se nevrátí. Avšak jednu podmínku měl. Ženu v černé s bílými vlasy, její ruku chtěl.

“Budiž, ať je tedy po Tvém.” Muž se králi uklonil a otočil se k východu. Prošel zpět do temných koutů za branami města a hledal. Týdny cestoval a hledal cokoliv jež by mu naznačilo kde se zrůda nachází. Brzy zahlédl horu tyčící se vysoko avšak daleko ještě byla. Tak vydal se k hoře. Když z lesa vyšel, na holé a dlouhé pláni stál jež sahala kam až oko dohlédlo a na horizontu stála hora stále tak velká jako, když ji zahlédl poprvé. Na pláni však zbystřil, když uviděl onu okřídlenou bestii jak dříme zkroucená. Tak se vydal k ní, ale čím blíže byl tím větší zdála se. Nakonec jako samotný hrad veliká ta zrůda byla a křídla dlouhá jako hradby města měla. Tělo černými šupinami jako ze zaschlého, tekutého ohně pokryto měla. Ostny její velké jako stromy táhly se po hřbetě od hlavy až po špičku ocasu. Nozdry jako krátery vyfukujíc páry síry jen barvu očí neviděl. Tak vyšplhal se s kosou na zádech po jejích tlapách až za hlavu. Zdvihl kosu do výše, ale zastavila ho lítost. Tak mocná bytost pod ním leží a on její život drží ve svých rukou. Tak nevinně vypadala, když spala. Pak vzpomněl si na dívku a věděl, že tohle dělá kvůli ní, že jen jedno hluboké bodnutí dělí od sebe jejich lásku. Tak napřáhl se a vší silou zasekl hrot kosy do zrůdy. Král ze svého trůnu na nohy vyskočil, když uslyšel ten hrozný bolestný řev v dáli, který přicházel odněkud z horizontu. Srdceryvně začal plakat a žalem se svíjet na zemi až se mu srdce zastavilo. Koruna jeho skutálela se a poslední slza z jeho líce stékla na podlahu. Muž sešplhal dolů, oprášil se a chtěl se radostně vydat za svou nastávající, sdělit ostatním, že město a ji zprostil zkázy a spasil je a že se teď mohou společně vydat za svým osudem. Ruku v ruce. Zdvihl hlavu, aby se podíval na oného draka. Pohlédl na její pronikavě modré oko bez života a lehce pootevřené tlamy vzrušením.

‘To ne.’ poztesknul. Tělo draka zmizelo v záblesku a místo zrůdy na jejím místě ležela Ona. Dívka s bledými vlasy zabalená v černé tenké látce a s bosými chodidly. Zdrcen klekl a chytil do náruče její bezvládné tělo. Plakal až mu jeho srdce selhalo. Neupadl však do věčného spánku. Podíval se na svou kosu s níž způsobil to všechno. Teď konečně pochopil slova krále. Jeho kosa teď byla černá a kalná. On zvedl se, dívčin oděv hodil si přes záda, která vzápětí ztěžkla. Tenká látka se v temný plášť ze stínů proměnila. Kosu ze země zdvihl a odešel. Brát život bez rozdílu, tohle je můj osud.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru