Navečer

Jakoby začal čas
ten, který není
ten, který nás vede k přítomnosti 
jíž se držíme jako stébel slámy 
mezi hladinami jež nazýváme životem či smrtí 
a ochutnal jsem stínu 
co navečer padl do pokoje a za dne vedl k větvím  
aby spatřil se v zrcadle jako Medúza v očích Perseových 
a zkameněl v prach a v bezvětří  
a byl dobrý ten stín jako ty, která jsi mi tělem i pískem 
a pak slunce horké jako tvoje tváře  
zhaslo mezi mými prsty jako svíce
a hvězdy povytáhly knot 
spíme, řekl jsem 
a vstoupil jsem do snu, jež bych nazval narozením
neboť jen tak si není třeba vymýšlet tu krásu
jakou jsou pozadí servírek a tváře mladých zmrzlinářek 
holubi opilí vodou z tajné kašny
smutek prvního políbení 
letní noc, průsvitnou a malou jako ženská tanga, jež se ani netváří, že by měla něco skrývat 
či růži na rakvi a dělat ti to zezadu 
pak počkám na první a poslední tramvaj ve městě Omega a Alfa 
napnu na rám vědomí turínské plátno prostěradla
a pomiluji tě, jak budeš chtít
tam mezi světlem a tmou 
abych s probuzením 
uviděl vyrůstat strom z ohně
hlínu z trávy
a hrob ze mě
jakožto i vás vyrůstat 
ze svých omylů