Z tůni

Z tůni vychází můj oparný zrak,

nevím, jak jsem do ní spad.

Kolem mne krouží sprosté běsnice,

propadám se tam, jak smetí do popelnice.

To vše kvůli tobě, to vše kvůli mé lásce,

vše ve mně vře a postupně se pase,

snad kvůli oku, snad kvůli tvé milé vrásce.
 

Ty však neslyšíš, a raději si z hor své pocity syčíš.

A mne zase nezbylo nic jiného, než začít po miliontém střepu znovu.

Jak moc, tak i málo, dojdu tam, kde to nebude za málo.

I tak chutná pocit zrady

od toho druhého

podvedeného.