Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+8 neviditelných
Prostě příběh...
datum / id27.08.2015 / 458891Vytisknout |
autortakjinak
kategorieMiniatury prozaické
témaPsychologické
zobrazeno205x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prostě příběh...

Naše paměť je tak nespolehlivá, že v podstatě cokoli, co vám budu vyprávět bude alespoň zčásti lež. I když nevím, jestli lze zvát lží něco, o čem nevím, že  jí je.

Berme to tedy jako příběh. Příběh, kde neznáme konec a možná jej, prostě, znát nechceme. Někdy jsou konce až moc konečné. Možná nekonečné...

 

???

 

Vždy mě nejdřív přivítal TEN pach. Zvláštní, jedinečný. Jako bych se najednou nemohla nadechnout. Myšlenky nebo emoce, ta zvláštní přísada v něm, mě ochromovala. Možná byla tou přísadou smrt. Myšlenky a emoce s ní spojené. Možná naděje nebo smíření. Nevím. Vím jen, že tam byl a vítal mě už ve dveřích. Zvláštní je, že jsem si ho zprvu neuvědomovala. Ne s takovou intenzitou.

Stoupám po schodech a přemýšlím, jaké to dnes bude. Hlavně se neptat. Sestřička mě dnes posílá do jednoho z menších pokojů.

Chodím sem už několik měsíců, ale pořád se mi potí dlaně a zrychluje tep, když přistupuji ke dveřím a klepu.

Tiše vejdu do pokoje a s úsměvem pozdravím. Paní u okna znám z poslední návštěvy, spí. Postel naproti je prázdná a na třetí sedí usměvavá paní. Jdu rovnou k ní a ptám se, jak se jí daří, jestli by nechtěla na procházku nebo si třeba popovídat.

Ven nesmí, ale popovídá si ráda. Doprovodím ji na chodbu, abychom nerušily.

Vidíme se poprvé v životě, přesto mi vypráví o svém dětství, manželství i dětech a vnoučatech. Pořád se usmívá a oči jí září.

Vypráví mi o knize, kterou četla jako dítě a která ovlivnila celý její život. Já si z dětství žádnou takovou knihu nepamatuji. Ona ano, ví název, autora. Vypráví mi příběh a vzpomíná, jak moc pro ni znamenal.

Odcházím šťastná. Nikdy nepřestanu děkovat za to, že mi své příběhy říkají. Stačí hodina a vzpomínám na ně stejně jako na přátele, které jsem znala léta.

V dalším týdnu jsem obešla antikvariáty a sháněla knížku, o které mluvila. Podařilo se mi najít i vydání, které mohla v dětství od tatínka dostat.

Na příští návštěvu ji mám nachystanou v kabelce. V hlavě si představuji její obličej, až ji uvidí. Jsem zvědavá, jaký výraz bude mít její tvář,  co řekne. Doufala jsem, že jí udělám radost. Těšila jsem se.

Zůstalo jen u představ. Paní už na pokoji nebyla. A já se neptala, co se stalo. Nikdy jsem se neptala.

Knihu mám doma, ale ještě jsem ji neotevřela. Možná, až budu připravená se ptát.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

01.10.2015 14:49:07takjinak
Díky Lakrov...
30.09.2015 13:06:09Lakrov
redaktor prózy

Zaujal mě hned první odstavec; možná proto, že mám na lež a pravdu taky určitý osobní pohled. A pak už se vezu na vlnách slov toho krátkého příběhu a když už začínám tušit, že by nemusel dobře skončit, oceňuji věty ...Nikdy jsem se neptala... a ...Možná, až budu připravená se ptát... Tip.

28.08.2015 14:27:52takjinak

Zdendo, je to taková letmá vzpomínka na někoho, koho jsem vlastně znala i neznala.

Představuji si, jak to na tebe (i jiné) asi mohlo působit, tak snad jsem ti nezpůsobila nepříjemný sladkobolný zážitek, i když asi ano, promiň :)

 

Zkusím se zamylset nad tím, jak to podat jinak...

28.08.2015 11:46:13Zdenda
Fňuk, to je tak smutňoučký a krásňoučký.
Celej úvod az po Tiše vejdu do pokoje je uplne zbytecnej, a navíc spatnej, zbytek je dojemna historka.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.