Nuda veritas

Brunetčina toaleta

Polštář má ráno zasypaný kaštany, a to teprve končí srpen. Posbírá je s něhou dítěte a doprostřed vetkne sponu. To ještě stihne. Zbytek jí čeká v autobusu. A tak tu sedí v lince číslo 170 a maluje si linky. Tah jí neruší ani bránické serpentýny, oči už má jako Avignonská slečna od Picassa, dva černočerné stíny. 

Růžové sněhy

Padly sem jak sněhy, dvě plavovlásky v růžových bikinách. Nohy plné energie vanou je zas pryč. Lavina to není, jen taková malá sněhová vánice.

Nuda veritas

Sem chodí se pod přísahou: tajemství cizí nahoty podléhá mlčenlivosti; svědectví je vyloučeno. A bývá tady o horkých dnech více svědků než na stadiónu o hromadném křtu. Ale nehlásají pak na nárožích zjevenou pravdu, neboť nuda veritas je příliš ošemetná věc. A pak – přijali závazek mlčení.

Milovník z pláže

Odezírat ze srdcí, práce milovníka. Jeden tudy obchází, nakloní se tu a tam k osamělé dívce na ručníku a nabídne seznámení: jmenuje se David. Drobná blondýnka za černými brýlemi odmítne. David plavným pohybem opustí loviště, aby načerpal síly na své dece. Snad si v duchu opakuje dialektiku srdce, možná má na dně tašky, hned vedle iontového nápoje a mýdla, i poznámky. Jenže srdce, to je daleko spíš hieroglyf, a číst ho věc nekonečného hledání a jen občasného rozpoznávání.