Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Bardův odkaz

15. 03. 2002
1
0
1889
Autor
Seregil

... tóny hudby roztančí sál, rozveselí nejzachmuřenější ... Erwi - elfí bard

 

Jemně prohrábl struny své loutny. „Teď zahraji jednu ze svých melodií, určitě se vám to zalíbí. Předtím si však dám hlt toho báječného vína.“ „Jen si dej,“ pobídl ho jeden ovíněný barbar, který byl navlečený ve špatně padnoucí kazajce. „Džbánek tady pro barda na můj účet. „Už se to nese,“ zabručel brunátný, zavalitý hostinský a přinášel ke krbu kde se bard ohříval. Ten děkovně přikývl a zavdal si vína přímo ze džbánku. Pak usedl na židli blízko krbu a začal hrát. Prsty mu pluly po strunách s neuvěřitelnou ladností a lehkostí. Všichni v hostinci byli u vytržení. Čím více popíjeli, tím více upadali do únavy, což se ovšem netýkalo hrajícího barda. Ten měnil témata z vodní hudby na svištivou vzdušnou, přes burácivou ohnivou až po dutě znící hudbu vycházející přímo ze země. Jak tak měnil témata, všude se rozrostly květiny, vzápětí hořely modrým plamenem, nakonec uvadaly pod přívaly vody a jejich zbytky rozfoukal vítr po celé místnosti. Všem se najednou vybavovaly vzpomínky, kterých bard za své cestování nasbíral spoustu. Najednou hostům před očima stál mladý světlovlasý elf, který za pomoci básní, jejichž řeči nikdo nerozuměl, vyznával lásku nočnímu nebi, měsíci, pak zase zapadajícímu slunci a ohnivě zabarvenému nebi. Obraz střídal obraz. Během chvilky tam stál tentýž muž, již o něco starší a skláněl se nad tělem mladé krásné elfí dívky, která byla probodnuta černým šípem. Opodál stál muž bez obličeje se zlatým lukem v ruce. Pak se objevil černovlasý mladý člověk – bard sám osobně, ještě mladý – a hovořil v elfím jazyce s oním elfem, který byl již prošedivělý. Oba se zvedli od mizejícího stolu, popadli své loutny, které se tam z ničeho nic objevily. Rozehráli symfonii akordů, ve které se utopily všechny obrazy.

Hostinský se probral z omámení jako první. Na pultu spatřil osm zlatých mincí a kus popsaného pergamenu. Pak se rozhlédl po hostinci. Všichni spali. Kromě barbara v těsné kazajce. Ten plakal nad nehybným tělem barda, který v jedné ruce držel uhel a v druhé loutnu. „Proč jsi umřel?“ Opakoval stále dokola. Pak se uklidnil a se slzami v očích mu vykroutil loutnu. Hostinský vzbudil všechny spáče. „Hezky zaplaťte útratu a jděte se vyspat, dnešní noc byla náročná nejen pro vás a významně házel pohledem po barbarovi, který vybrnkával jednoduché melodie na loutnu mrtvého barda. Z očí se mu koulely slzy jako hrachy. Ale hrál stále dál. Věděl, že nesmí přestat. Stálo to na tom pergamenu, což bylo to první, co si barbar přečetl. Stálo tam: „Rede až to budeš číst, vezmi mou loutnu a nepřestávej hrát, to co jsem tě učil, když jsi byl malý. Musíš hrát lidem pro radost, je to to, co jsi chtěl dělat než jsi šel do války s Persliány. Ber to jako Bardův odkaz.“
johanne
08. 06. 2004
Dát tip
řekla bych, že na povídku je to trochu málo... je to rychle useknutý ale atmosféra naprosto úžasná, za to tip :)

Seregil
08. 06. 2004
Dát tip
... rychlost mne hnala a pak nebyly nápady... dík johanne...

no je to zajímavý, alekrátký:)

Mair
18. 06. 2003
Dát tip
Sem tam nějaký odstavec, aby se děj trochu spomalil..ale zajímavá myšlenka.

huh ? na tak kratkou zalezitost moc myslenek najednou,mam obavu,ze nikdo,krome Tebe samotneho,to nepochopi... stalo by za to nejake vysvetleni,nebo treba predpokracovani z minulosti,nebo tak neco...hm ? :)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru