Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+13 neviditelných
Unaveni Ikeou
datum / id15.09.2015 / 459472Vytisknout |
autorMovsar
kategorieMiniatury prozaické
zobrazeno558x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Unaveni Ikeou

O nocích

Dancingy zaplnili lidé skoční. Ale taky prostí žíznivci a bludné existence. Těla víří pot, už je ho celé moře, už jsou ho solné doly. Podobny dílu šíleného alchymisty sklenice probublávají barevné koktajly. A Eros se vznáší na obláčcích alkoholu v náročné střelecké revui, ach ten pilný patron lásky. 


Nedělní stůl

Nedělní stůl. Ženy často přemýšlejí, jak by měl nejlépe vypadat: hledá se ideál. Společnou řeč vření nalézají hrnce i dělná atmosféra. Poledne je pak neúprosný soudce, jen talár má sluneční. Od polévky se vyřine pára jak přednes líté žaloby. Kdo nikdy ji nejedl, mohl by být zaskočen; dokonaleji snad než knedlíkem houskovým. Ten o slovo přihlásí se, leč ostří v tragickém pohybu dá věci spád. De Quincyho vražda jako krásné umění v kulinárním přednesu. Ale dost: být u nedělního stolu, to je taky vrátit se na zem, od vzdušných gest k dřevěné podstatě.

 

Unaveni Ikeou

Lidé se žlutými taškami přes rameno působili jako plážoví hosté. Bylo poledne a lehká chůze je vedla k bufetu. Děti křičely, rodiče byli neteční, řada rostla jak ocas ještěrky. A pak doložili své tašky a jedli a pili a děti křičely a rodiče byli neteční. V útrobách domů dál proudili lidé, kteří zrovna nejedli. Někteří podřimovali v křeslech a na pohovkách, jiní procházeli kolem řad nábytku jak pískem nekonečné pláže. A kolem svítilo množství žlutých sluncích přes rameno. Unaveni Ikeou.


Noční lalulá

Labužníci možná ještě v stínu spíží polykají kolečka cibule, ale většině se čas nachýlil. A tak zmlklými domu už jde jen zvuk nedovřeného potrubí, naléhavé volání dutin. Akvária v obývacích stěnách vrčí do ticha svou litanii na kyslík a až provoz všedního rána ji přerve, barbarsky, jak nůž tepny mučedníka. Kde je ale ráno, polkne spolu s kolečkem cibule otázku labužník.


Podzimní řeč

Hovoří do telefonu, tiše a naléhavě, za ní se v oknech míhají podzimem odumírající stromy. Je to dlouhá kaskáda vět o tom, co kdo řekl a neřekl. Odumřelá slova padající jako listí na půdu telefonní linky. Dokáže se v nich ten někdo, neznámý z druhé strany, brouzdat a těšit se z nich?


Žízeň


Z farní zahrady v Podskalí se řinul chlad. A taky vůně limonád, tišina v kraji žízně, oáza v poušti trýzně. Ale končí se cesty poutníka: korunován trním z malin, donucen pít přímo z láhve, tak chce to bezlítostný Jahve.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

17.09.2015 11:08:30Marcela.K.

Tentokrát jsem buď unavená...a nebo jsi byl unavený ty.

 

15.09.2015 23:07:25Kočkodan
Ještěrková. 
15.09.2015 22:19:23Movsar

cibulová?

15.09.2015 22:09:23Kočkodan
Jedna věta se mi líbila obzvlášť, schválně jestli uhodneš, která to byla…

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.