Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+1 neviditelných
Dva týdny v psychiatrii aneb aktuality o nejvlivnějším světovém náboženství 19. 7. – 1. 8. 2015
datum / id17.10.2015 / 460498Vytisknout |
autorMatěj Dovala
kategorieÚvahy
témaFilosofické
upřesnění kategorieFilosofické, Politické
zobrazeno726x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Dva týdny v psychiatrii aneb aktuality o nejvlivnějším světovém náboženství 19. 7. – 1. 8. 2015

Dva týdny v psychiatrii aneb aktuality o nejvlivnějším světovém náboženství 19. 7. – 1. 8. 2015

Tento text je reflexí událostí minulých dvou týdnů, které tak či onak souvisí s psychiatrií.

Obsah: 1. Další soud s Barborou Orlovou 2. Agresivní útočník 3. Podřezávající imigranti 4. Argument praxí 5. Vraždící diabetik 6. Odplata nebo obrana?

1. (dle MF DNES 22. 7.) Barbora Orlová, která loni v říjnu ve škole ve Žďáru nad Sázavou pobodala několik lidí a zavraždila šestnáctiletého studenta, půjde do detenčního ústavu. U Vrchního soudu v Olomouci neuspěla se svou stížností proti vyměřenému trestu. V ústavu se má intenzivně léčit pod dohledem odborníků. Její trestní stíhání zastavil státní zástupce, podle něhož byla v době činu nepříčetná.

- Trestní stíhání Barbory Orlové samozřejmě nezastavil státní zástupce, podle něhož byla v době činu nepříčetná; její trestní stíhání zastavil PSYCHIATR, protože to jsou psychiatři, kdo rozhoduje o tom, kdo byl kdy „nepříčetný“, a tudíž o tom, čí trestní stíhání má být zastaveno.

Čili další příklad toho, jak média úplně samozřejmě prezentují psychiatrická rozhodnutí jako rozhodnutí soudní, rozhodnutí PSYCHIATRA jako rozhodnutí soudce (nebo v tomto případě státního zástupce). 1)

2. (dle MF DNES 22. 7.) Před strážníky městské policie napadl šestašedesátiletého muže agresivní útočník v restauraci v Ostravě-Výškovicích. Tam byli policisté přivoláni kvůli rušení nočního klidu. Když odcházeli, osmadvacetiletý mladík praštil druhého muže do obličeje. Útočníka policisté zpacifikovali, a když odmítl se strážníky komunikovat a neměl u sebe ani doklady, převezli ho na služebnu. Napadený muž nebyl zraněn, agresorovi nyní za přestupek hrozí pokuta až 20 tisíc korun.

- Proti tomu nelze nic namítnout. Jenom upozorňuju, že kdyby se v takové situaci- tj. případu banálního násilí- do kontroly společnosti zapletli psychiatři a konali by tak, jak jsou naučeni, tj. začali by pátrat po mužově duševní nemoci, agresivní útočník by mohl být zavřen do psychiatrické nemocnice a násilně léčen tak dlouho, dokud by si psychiatři nezačali myslet, že už „není nebezpečný“, tj. NEOMEZENĚ DLOUHO. ZCELA LEGÁLNĚ. 2)

Může se někdo divit, že svobodomilní lidé po celém světě proti psychiatrii bojují? Ne. Divné- byť vysvětlitelné- naopak je, že jich není mnohem víc.

Hned vedle nás Mladá fronta zpravuje o dalších dvou případech agrese. Jeden je banální, druhý závažný. Kritérium pro legální násilnou hospitalizaci- „nebezpečnost sobě nebo okolí“- splňují oba.

Kameny házeli v sobotu večer tři výrostci v Ostravě-Porubě na autobus a tramvaj. Strážníci vyjeli na nábřeží Svazu protifašistických bojovníků, kde tři mladíci vytáhli z kontejneru na odpad zasklený obraz a ten pak rozbíjeli o kmen stromu. Navíc viděli, jak jeden z nich vzal kámen a hodil ho na auto. Strážníkům se jednoho z nich podařilo chytit. Poté se ozval dispečer dopravního podniku, že hoši rozbili i okno tramvaje. Zadržený mladík skončil v rukou policie.

Brutálním napadením sedmačtyřicetiletého muže skončila hra šachů v zahrádkářské kolonii v Ostravě-Zábřehu. Napadený i jeho protivník při hře pili alkohol, když se začali hádat. Osmatřicetiletý násilník spoluhráče udeřil pěstí do obličeje, kopal do něj a nakonec ho několikrát praštil plastovou židlí do hlavy. Přivolaní policisté na místě našli krvácejícího muže, který byl navíc dezorientovaný. Záchranáři zraněného odvezli do nemocnice. Útočníka policisté zadrželi.

Můžeme se samozřejmě ptát, proč lidé takové blbosti dělají, proč se neumí ovládat, anebo proč nejsou tak mocní, aby si psychiatři nedovolili je násilně hospitalizovat. Ovšem otázka zní jinak: Je správné, aby ten, kdo splňuje kritérium nebezpečnosti, mohl být legálně zavřen na neurčitou dobu do psychiatrické nemocnice, jenom proto, že to nějaký psychiatr CHCE?

3. (dle MF DNES 22. 7.) Imigranti podřezali v pohraničí hospodářská zvířata, přežil jenom kůň, policie rozjela velkou akci, už pochytala desítky osob. Zpráva v podobném znění se před pár dny lavinově šířila českým internetem. Teď její autorku, sedmačtyřicetiletou ženu z Dačicka, čeká vysvětlování na policii, v krajním případě může skončit i s obviněním a před soudem. Nic takového se totiž nestalo.

Podobných „kachen“ přitom koluje po internetu řada. Autorka tohoto sdělení však měla smůlu, že se trefila do tématu, které rezonuje, a její informace se rychle šířila také v diskuzích na zpravodajských serverech. (…) Obyvatelé z obcí v blízkosti česko-rakouské hranice tak začali volat na policii s dotazy, zda jim hrozí nějaké nebezpečí, zpráva se dostala také do médií. Policisté proto začali informace skutečně ověřovat a začali pátrat po skupině Arabů. (…)

Nyní policisté vyšetřují, co ženu k šíření této informace vedlo. „Není zbavena svéprávnosti ani způsobilosti k právním úkonům, její duševní stav zatím nikdo nezkoumal. Motivy a pohnutky, které ji k činu vedly, nejsou zatím zřejmé,“ sdělila jindřichohradecká policejní mluvčí Hana Millerová.

Jak známo- nebo bohužel spíš neznámo- máme v Česku dvě instituce sociální kontroly: policii a psychiatrii. 3) Lidé, kteří chtějí někoho kontrolovat, volají buď policii, anebo psychiatrii. Policejní kontrola společnosti znamená, že je člověk (dospělý a svéprávný) kontrolován kvůli tomu, co- podle někoho- udělal. Psychiatrická kontrola společnosti znamená, že je člověk (dospělý a svéprávný) kontrolován kvůli tomu, že je- podle psychiatra- nebezpečný duševně nemocný.

Zprávu o fámu šířící ženě uvádím jako příklad toho, jak je policejní kontrola společnosti psychiatrizovaná. V povzdálí snad každého policejního vyšetřování číhá psychiatr, který může být povolán, a který, pokud bude chtít, vezme osud vyšetřovaného do vlastních rukou…

4. (dle MF DNES 23. 7.) Jedním z nejsledovanějších probíhajících soudních procesů je jistě proces s Petrem Kramným obžalovaným z vražd své manželky a dcery. Advokátka Klára Long Slámová, která v procesu jako zmocněnkyně hájí zájmy rodiny obětí, poskytla Mladé frontě rozhovor, ve kterém se vytasila s pozoruhodnou tezí: Poznám kdo je vrah.

Jak to JUDr. Slámová může poznat? S ohledem na to, co jsem za celou moji praxi zažila, už poznám, jak se chovají pachatelé závažné násilné kriminality. Jinými slovy: Když máte ty zkušenosti a určité znalosti z psychologie, tak to poznáte.

Ale podle čeho? Pachatelé vražd s rozmyslem mají řadu společných rysů: narcismus, stavění sebe sama do role oběti, neprožívání viny, nedostatek empatie. A především- až pedantský smysl pro detail.

A konkrétně pana Kramného prozradilo co? (…) jsou to například momenty, kdy pan Kramný předstírá pláč. To bylo evidentní i z reportáže, když šel údajně poprvé navštívit hrob. (…) bylo mi jasné, že se do toho pláče nutí, a navíc mu to nejde. To se pak ostatně přesně potvrdilo i v odposleších, kde o téhle scénce přímo mluví, že mu to nešlo, ale že byla tma, takže by se to prý nemělo poznat. Nehledě na to, že za tuhle reportáž s předstíraným smutkem u hrobu zinkasoval předem smluvenou finanční částku.

Vidíme, že paní Slámová používá zhruba stejné argumenty jako psychiatři vysvětlující, proč má někdo duševní nemoc- tedy chorobu mozku 4). (S tím matoucím rozdílem, že duševní nemoci- na rozdíl od vražd- neexistují…)

Ovšem advokátům přesvědčení o něčí vině nedává moc legálně rozhodovat o něčím životě; psychiatrům přesvědčení o něčí „duševní nemoci“ takovou moc dává.

5. (dle MF DNES 25. 7. 2015) Tři lidé včetně útočníka zahynuli při střelbě v kině města Lafayette v americkém státě Louisiana. Nejméně devět dalších osob střelec zranil, než obrátil zbraň proti sobě. Vrahem je podle policistů devětapadesátiletý John Russell Houser, který se do města přistěhoval počátkem července. Houser byl před časem hospitalizován na klinice ve státě Georgia s bipolární poruchou osobnosti.

- Zde je vidět, že psychiatrům se ta destigmatizace duševních nemocí, o kterou se tak snaží, moc nedaří. Kdyby byl Houser před časem hospitalizován s cukrovkou nebo epilepsií, taky by to lidé dávali do souvislosti s jeho vražedným útokem?

Proč lidé vidí souvislost mezi duševní nemocí a zločinem, když mezi tělesnou nemocí a zločinem žádnou souvislost nevidí? Je to proto, že lidé jsou přesvědčeni, že duševní nemoc způsobuje násilí (na rozdíl od tělesné nemoci). Jenže proč jsou o tom přesvědčeni? Proč mají duševně nemocní stigma, mj. stigma násilníka?

Odpověď na tuto otázku je třeba začít konstatováním, že žádné duševní nemoci neexistují; existují jenom psychiatři, kteří autoritativně prohlašují některé lidi za duševně nemocné. Takže není to tak, že schizofrenie někdy způsobuje vraždy, jak říkají psychiatři, ale tak, že psychiatři některé vrahy označují za schizofreniky; není to tak, že bipolární porucha 3x zvyšuje pravděpodobnost násilného činu, jak říkají psychiatři, ale tak, že psychiatři pachatele násilných činů ochotně označují za „trpící bipolární poruchou“; není to tak, že schizofrenie způsobuje nezaměstnanost, jak říkají psychiatři, ale tak, že psychiatři ochotně označují dlouhodobě nezaměstnané za schizofreniky; atd.

 Diagnóza duševní nemoci je tedy stigmatem proto, že psychiatři označují za duševně nemocné výhradně nějak špatné lidi. (Pro upřesnění: MORÁLNĚ špatné lidi; lidi, kteří dělají to, co by NEMĚLI dělat anebo nedělají to, co by MĚLI dělat.)

Hlavním zdrojem stigmatu jsou ovšem násilné hospitalizace. Uvědomme si, že kritériem pro legální násilnou hospitalizaci je duševní nemoc a nebezpečnost. A lidé správně vyhodnocují, že jedinci, kteří byli legálně donuceni léčit se proti své vůli z duševní nemoci, musí být nesvéprávní a nebezpeční- jinak by to přece v naší demokratické společnosti nebylo možné…

6. (dle MF DNES 28. 7.) 28. 6. 2014 byla v Rumburku na Děčínsku znásilněna a zavražděna mladá žena. Pachatel zločinu, Zdeněk Strelecký, se dva roky předtím dostal na podmínku z vězení, kde seděl kvůli tomu, že brutálně napadl německého seniora. Bil ho klackem do hlavy tak surově, až mu zlomil několik lebečních kostí a připravil ho o oko. Streleckého odhalila analýza DNA; v pondělí dostal 22 let.

Případ Strelecký ukazuje na relevantnost otázky na podstatu trestu.  „Dva roky předtím se dostal na podmínku z vězení“. Co by asi lidé říkali, kdyby Strelecký nebyl propuštěn z věznice, ale z psychiatrické léčebny (tedy z vězení jiného druhu). Jak to, že ho pustili? Jak to, že nás před ním nedokázali ochránit? Tak tomu bylo v případě Barbory Orlové.

Ve velmi podobném případě Zdeňka Streleckého se takové hlasy neozývají. Jak to? Rozdíl mezi případy Streleckého a Orlové (jejichž společný jmenovatel je „recidiva násilného zločinu brzo po propuštění z vězení“) je v koncepci trestu. Trest je možné chápat jako odplatu, nebo jako obranu. Buď je trest odnětí svobody ODPLATOU za špatné jednání, anebo je OBRANOU společnosti před nebezpečným jedincem. V případě Streleckého byl trest odplatou; v případě Orlové byl trest obranou. Rozdílné koncepce trestu plodí rozdílné trestání- v  délce a způsobu- a také různé reakce veřejnosti při recidivě, čehož jsme byli svědky ve výše uvedených případech.

Koncepce trestu jako obrany je špatná, protože se zde z pachatele něčeho nebezpečného stává bezprávný jedinec zcela vydaný na milost těm, kdo mají moc rozhodovat o tom, zda lidé jsou dostatečně neškodní na to, aby mohli žít ve společnosti. Koncepce trestu jako odplaty je správná; vady trestního práva, jako nepřiměřenost či nespravedlivost trestů a „zločiny bez obětí“, nejsou důsledky koncepce. To, že v případech jako je ten Streleckého (recidivy násilných zločinů), neslýcháme hlasy jako „Jak ho mohli pustit (a nehlídat)“ svědčí o tom, že lidé si uvědomují, že trest by měl být odplata a ne obrana- třebaže to znamená dát násilníkovi možnost spáchat další zločin (což navíc není až tak nepravděpodobné, protože lidé dělají to, co dělali).

Přesto, jak z napsaného vyplývá, v Česku koexistují obě dvě koncepce. Zjednodušeně řečeno: Věznění v nepsychiatrických vězeních je ODPLATOU, kdežto věznění v psychiatrických „nemocnicích“ („nedobrovolné“ hospitalizace a ochranné léčení) je OBRANOU („zjednodušeně“, protože je mimo rámec tohoto textu zkoumat, zda a jak se v trestu odnětí svobody v nepsychiatrických vězeních obě koncepce prolínají).

Proč máme dvě koncepce trestu? Protože máme dva druhy pachatelů? Ne; protože lidé psychiatrům uvěřili, že máme dva druhy pachatelů: jedny, kteří se dopouštějí zločinů, protože chtějí, a druhé, kteří se dopouštějí zločinů, protože chtějí, protože trpí duševní nemocí.

Pokud ale lidé „trest jako obranu“ nechtějí, jak je možné, že je psychiatři přiměli to u spousty lidí akceptovat? A když se toto stalo, nemohli bychom se dočkat psychiatrizace CELÉHO trestního práva: toho, že by „trest jako odplata“ zanikl? Koneckonců kdyby Streleckého nepustili, mladá žena mohla žít…5)

Tato otázka má smysl jen tehdy, když předpokládáme, že psychiatrizace celého trestního práva ještě nenastala; obhajitelné je ale i tvrzení, že se to už stalo, protože psychiatři svévolně – tj. na základě svých dojmů- rozhodují o tom, na koho se trestní právo nevztahuje.6)  Čili se v zájmu jasnosti zeptejme jinak: Můžeme se dočkat toho, že VŠECHNY násilné zločiny budou chápány jako důsledek duševní nemoci a jejich pachatelé léčeni?

Domnívám se, že TO se nestane, protože to lidé nedovolí. Je mimo rámec textu zkoumat, zda je za tím pouze „konzervativnost“ většiny lidí, nebo i ještě něco jiného. Tím víc ovšem vyvstává otázka, jak je možné, že lidé trest jako obranu u části nebezpečných (a spousty „nebezpečných“) dovolili. Jak to, že existují „nedobrovolné“ hospitalizace a ochranné léčení?

Násilné hospitalizace můžou existovat proto, že se týkají jen malé části populace, a navíc jen těch nejbezmocnějších, tj. společensky nejslabších, jedinců, které si psychiatři pečlivě vytipovávají. (Kdy jste slyšeli o tom, že by někdo MOCNÝ byl násilně hospitalizován? Tělesné nemoci ovšem tito lidé mívají…)

Psychiatrizování zločinů může existovat proto, že se týká jen malé části násilných zločinů a protože si psychiatři vybírají jen ty zločiny, které byly spáchány nějak nenormálně.

Čili současný stav koexistence dvou koncepcí trestů (nebo dvou způsobů kontroly společnosti) je nesprávné chápat jako „odraz skutečnosti“ (tj. jako něco pravdivého); je to asi tak „pravdivé“ (odrážející skutečnost) jako třeba výše daní: je to výslednice působících sil, výsledek konfliktu požadavků skupin, kdy jedna skupina (psychiatři) si vzala tolik, kolik jim druhá skupina (veřejnost) dovolila.

16. 10. 2015

 

1) O čemž jsem psal zde: http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=449681

2) Klasický příklad zde: http://www.hoschl.cz/index.php?text=4288&lang=cz

3) Z wikipedie: Instituce (z lat. instituere, ustanovit, zřídit) znamená v sociologii obecně praktikovaný, schvalovaný a předávaný způsob jednání a vztahů.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Instituce

4) Pro srovnání kousek z nejsledovanějšího psychiatrického procesu poslední doby: procesu s Andersem Breivikem. Norští psychiatři POZNALI, že Breivik trpí chorobou mozku, a pan psychiatr Švarc z jejich posudku s pochopením citoval v Událostech, komentářích takto:

(…) Breivik se nazývá pánem života a smrti, mimořádně milujícím, nejlepším evropským rytířem od druhé světové války, nazývá se rytířem justiciárem, mistrem velikým z templářské organizace, je vyvolen spasit lid, popsal psychiatrům své další plány uskutečnit popravy tisíců zrádců včetně těch psychiatrů, ty zrádce si dělí do kategorií a, b, c, má oploštělou afektivitu, nedostatek empatie, hovoří inkoherentně, v neologismech. Toto je pro každého psychiatra, to jsou základní příznaky schizofrenie. (…)

http://www.ceskatelevize.cz/porady/1096898594-udalosti-komentare/212411000370416/, 10:40

5) Takto legendárně vytkl Daniel Takáč v Událostech, komentářích soudci Petru Polákovi to, že dovolil, aby ženu později vraždící ve Žďáru nad Sázavou pustili z ústavu:

Daniel Takáč: Soudce Polák se bránil tím, že nic nezanedbal, a že při rozhodování o psychiatrických pacientech vlastně nikdy nejde úplně vyloučit riziko tragédie. No, a když se pak něco stane, tak se podle soudce horečně hledá nějaký viník.

Když je tedy riziko vždycky jak soudce říká, není tím spíš na místě nespolehnout se jen na stanovisko nemocnice a zadat nezávislé odborné posudky, i když to zákon nenařizuje a soudce tedy nic neporušil? Možná nemusel zemřít mladý kluk.

- Řekl by to Takáč i u Streleckého? Ne. A to je právě ten rozdíl mezi odplatou a obranou. (A příklad toho, jak státní televize vydává rozhodnutí psychiatra za rozhodnutí soudce.)

http://www.ceskatelevize.cz/porady/1096898594-udalosti-komentare/215411000370625/ 1. Stalo se, 0:00.

6) Koneckonců ani Lombroso netvrdil, že VŠECHNY zločiny mají psychiatrickou příčinu.

Lombroso nikdy nepřisuzoval lidem s atavistickými stigmaty všechny zločiny. Uvedl, že jen asi 40 procent zločinců je ve vleku dědičného nutkání; zbytek koná z vášně, vzteku nebo ze zoufalství. (…) Bylo to tvrzení, jež vylučovalo možnost jakéhokoliv vyvrácení jeho teorií. Lidé nemohli být nadále posuzováni podle svých skutků. Vražda mohla být stejně dobře činem té nejnižší opice v lidském těle jako činem jinak vždy zákona dbalého paroháče, přemoženého oprávněným vztekem. Pro všechny zločiny platí, že je člověk se stigmaty páchá z vrozeného sklonu a člověk bez stigmat pod vlivem okolností. (Stephen Jay Gould: Jak neměřit člověka, Nakladatelství Lidové noviny, str. 152)

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.