Uprchlíci

Jmenovala se Tulmína. Její největší předností bylo, že byla moc krásná. Její největší slabostí, že byla příliš naivní, abych se vyhnul slovu hloupoučká. Tulmína vystudovala mezinárodní obchod, ale již během studia se začala věnovat tématu ekonomické migrace. Dokonce i název její diplomové práce byl „Migrace ze zemí třetího světa do zemí EU a její vliv na HDP.“ Ve zkratce po zevrubné analýze problému došla k závěru, že díky přistěhovalcům z Turecka, Sýrie, Afghánistánu a ostatních rozvíjejících se zemí, se vyrovnává demografická mezera, která vznikla poklesem porodnosti ve vyspělém světě, takže tato migrace je vlastně pozitivní. Z formálního hlediska byla Tulmínina práce precizní, formálně bezchybná a Tulmína za ni dokonce dostala cenu děkana fakulty.

Snad i díky kvalitě její práce ji ještě těsně před promocí oslovila Organizace pro pomoc imigrantům (OPI), že by u nich mohla pracovat na oddělení pro styk s uprchlíky. Ačkoli byla Tulmína přijata už na post managerky pro export do jedné kosmetické firmy v Praze, neváhala ani minutu a nabídku přijala. To byl rok 2011 a Tulmíně bylo čerstvých 25 let

Její denní rutinou byl kontakt s imigranty. Chodila do azylových zařízení, dlouhodobě sledovala několik matek s dětmi a to, jak se jim daří, vypracovávala studie o zacházení s těmito lidmi v zařízeních pro to určené a taky o jejich začleňování do společnosti. Občas rovněž psala na toto téma novinové články.

Na osobní život moc času neměla. S posledním přítelem se rozešla na konci vysoké školy, protože mu vadilo, že veškerý čas věnuje diplomové práci a jemu nedokáže odpovědět ani na hloupou SMS. Jenže ten kluk, jak Tulmína věděla, stejně nebyl tím pravým. Bylo dobré s ním chodit, aby měla důvod k odmítání ostatních návrhů, kterých bylo požehnaně, ale když se and tím pak Tulmína zamyslela, zjistila, že ji Magdan, tak se ten přítel jmenoval, vlastně nikdy moc nezajímal. Vlastně s ním spala jen párkrát a to ani nevěděla proč. Tulmíně stačila pozornost mužů, které se těšila odjakživa. Jejím nejvýraznějším rysem byly obrovské modré oči, které chránily dlouhé černé řasy. Byl to znak natolik výrazný, že stačil jeden krátký okamžik, aby si jej člověk vtisknul do paměti do konce života. Uprostřed očí byl malý nosánek a pod ním se špulily smyslné a plné rty. Její spíše oválný obličej hladily špinavě blonďaté, husté, vlnité vlasy. Prsa měla tak akorát, štíhlý pas dával vyniknout oblým bokům, které díky Tulmínině váze měly ideální proporce. Pravidelné cvičení a návštěvy fitcentra se na její postavě taky projevily. Navíc, Tulmína tento skvost oblékala zejména do elegantního oblečení, které toho hodně naznačilo, ale prakticky nic neprozradilo, což ji činilo mimořádně sexy.

Jednoho dne přišla Tulmína ráno do práce a už za dveřmi jí kolegyně řekla, že ji v kanceláři čeká nějaký člověk z kriminální policie. To Tulmínu trošku rozhodilo. Kdy vešla do kanceláře, muž seděl otočen zády, ale jakmile zaregistroval Tulmínin příchod, otočil se, vstal a představil se jako kapitán Reiter. Když viděl její překvapený výraz, okamžitě jí sdělil, že se nemá čeho bát, že je zde z toho důvodu, že jedna z imigrantek, o kterou se Tulmína starala, se před dvěma dny v azylovém domě porvala s jinou ženou a způsobila jí vážné zranění. Kapitán potřeboval Tulmíně ohledně pachatelky položit několik otázek. Jak rozhovor skončil, zeptal se kapitán, zda by se mohl, kdyby jej ještě něco napadlo, za Tulmínou stavit. Tulmína řekla, že beze všeho, jen namítla, zda by to nemohlo být mimo pracovní dobu, protože se bála, aby nepřišla do řečí. Vzala svou vizitku, z druhé strany na ni napsala adresu svého bydliště a posunula ji kapitánovi. Kapitán se na vizitku podíval, položil ji a zeptal se Tulmíny, aby trošku odlehčil atmosféru, co se jí na její práci líbí nejvíce. Ještě chvíli si povídali a pak se kapitán zvedl, že musí jít. Podali si s Tulmínou ruce a kapitán odešel z místnosti. Tulmína za ním zavřela dveře, šla se posadit a v tom si všimla, že kapitán zapomněl její vizitku na stole. Napadlo ji, že by za ním vyběhla, ale uplynulo už několik minut a jen těžko by jej dohonila. Vzala vizitku a zasunula ji zpátky někam doprostřed hromádky.

Se sílícím neklidem na blízkém východě, válkou na východě Ukrajiny a rozvojem Islámského státu počet migrantů, i těch nelegálních rostl, což znamenalo, že Tulmína měla víc a víc práce. Jestliže před nějakým časem byla přizvána ke komunikaci s nelegálními uprchlíky, které náhodou objevila policie, jednou, dvakrát za měsíc, nyní to bylo takřka každý den. Tulmína se takto zadržených lidí ptala, proč emigrovali, co mají za sebou, vysvětlovala jim potřebu lékařské kontroly a popisovala, co je bude čekat v nejbližších dnech, čeho se dopustili a jaká mají práva. Takto zadržení lidé byly většinou převezení do narychlo vybudovaných zařízení pro uprchlíky, kde čekali na svůj osud.

V úterý 4.8.2015, kdy teplota přes noc neklesla pod 22 °C, jela Tulmína opět k zadrženým ilegálním migrantům na policejní stanici. Jako třetí v pořadí před ni předstoupil devatenáctiletý syrský chlapec, který se představil jako Rahi. Říkal jí jednoduchou angličtinou, že prchá z oblasti, kterou obsadil Islámský stát. Jednoho rána jej probudil povyk. Vyhlídl z okna a viděl, jak se k jeho vesnici z pouště řítí terénní vozy. Na nic nečekal. Popadl svou sedmiletou sestřičku Sárí a čtyřletého bratra Afu a utíkal s nimi pryč. Jeho otec nedávno zemřel a matka v tu chvíli nebyla doma. Co s ní je teď, na to si netroufal pomyslet. Jak běžel se svými sourozenci, uvědomil si, že jsou na něj příliš pomalí. Chytnul na chvíli Afu do náručí a snažil se jej nést, jenže to jej příliš zpomalovalo a on si uvědomil, že takto jej chytnou. Položil Afu na zem, řekl mu sbohem a se slzami v očích utíkal z vesnice. Pro Rahiho štkaní zbytku příběhu Tulmína nerozuměla. Nevěděla proč, ale tento kluk jí byl něčím sympatický. Vytáhla proto z peněženky vizitku, kterých vždy měla několik s sebou a podala ji Rahimu, aby jí v případě potřeby kontaktoval. Rahi vizitku přijal a strčil si ji do kapsy svých zatuchlých kalhot.

Po Rahim ten den mluvila Tulmína ještě s několika desítkami imigrantů, což bylo vskutku vyčerpávající. Když se kolem osmé večer vracela svým Peugeotem 107, měla toho plné kecky. Zaparkovala před domem, ve kterém si pronajímala byt. Od práce to měla asi 15 minut cesty. Vyjela výtahem do posledního patra, zabouchla za sebou dveře a začala ze sebe shazovat oblečení. Chvíli chodila po bytě nahá, a pak si šla dát zaslouženou sprchu. Na další den byla pozvaná do živého vysílání České televize, aby tam jako odbornice na uprchlíky řekla několik vět. Celkem se na to těšila, hlavně z toho důvodu, že bude moci veřejně odsoudit všechny ty, kteří pro lidi jí podobné vymysleli termín sluníčkáři, a taky ty, kteří nesouhlasí s přijetím uprchlíků.

Ráno se Tulmína probudila překvapivě svěží. Posnídala bílý jogurt s banánem a vydala se svým přibližovadlem do studia ČT, kde měla být 20 minut před vstupem, aby ji stihli napudrovat. Vstup začínal krátce po zprávách v 9. Uvedla jej reportáž o uprchlické krizi, ve které se střídali obrázky imigrantů, jak se zoufale snaží schovat v přívěsech kamionů, aby se tak dostali tunelem pod La Manche do Velké Británie, s názory nejrůznějších státníků a intelektuálů. Jak šot skončil, uvedla moderátorka Tulmínu jako expertku na uprchlíky. Položila jí několik otázek typu, zda jsou uprchlíci nebezpeční, zda z jejich strany hrozí teroristický útok, což Tulmína vše spolehlivě vyvrátila. Na konci rozhovoru moderátorka vyzvala Tulmínu, zda by se mohla jako člověk, který s uprchlíky dennodenně komunikuje, podělit o nějaký příběh. Tulmína se usmála a odpověděla, že nebezpečnost uprchlíků bude ilustrovat konkrétním případem. Začala vyprávět o mladém chlapci, polosirotku Rahim, jehož vesnici jednoho rána přepadli útočníci z Islámského státu. Rahi vzal své dva hodně mladší sourozence a snažil se s nimi prchnout, jenže si uvědomil, že s nimi nemá šanci, tak je tam s očima plných slz nechal napospas svému osudu a zachránil alespoň sebe. Závěr té příhody komentovala, že asi takoví teroristi k nám proudí. Moderátorka Tulmíně poděkovala za rozhovor a popřála jí hodně úspěchu.

Zbytek týdne se Tulmíně neuvěřitelně vlekl, že se nemohla dočkat, až přijde víkend. Víkendy si totiž šetřila pro sebe. Konečně byl pátek a blížil se konec pracovní doby. Tulmína byla u sebe v kanceláři a dopisovala článek pro jeden časopis, když jí na dveře zaklepal kolega Lidun, že by ji rád pozval na večeři. Lidun byl šikovný muž přibližně v Tulmíniném věku, ale byl to kolega a vztah s ním by dle Tulmíny k ničemu nevedl. Navíc to bylo už třetí pozvání během tohoto týdne, což jí přišlo trapné. Na nějakou večeři neměla ani náladu. Těšila se, jak článek odešle e-mailem, přijede domů, shodí ze sebe zpocené oblečení, dá si sprchu, otevře si láhev vína a pustí si v televizi film s Marlonem Brando v hlavní roli. Liduna se slovy, že je unavená, odmítla.

Když klikla na tlačítko „odeslat,“ čímž řádky tvořené v posledních minutách předala dál, aby si ji v pondělním vydání přečetli tisíce čtenářů, bylo to pro ni neskutečně osvobozující. Jako by přetrhla poslední řetěz, který jí překážel, aby si naplno začala užívat víkend. Cestou domů poslouchala oblíbenou hudbu a samým blahem se zpěvem přidala k nahrávce.

Když vstoupila do bytu, šla do ložnice, kde se svlékla. Nechala si na sobě jen kalhotky a ze sedu se položila na postel. Zhluboka se nadechla a na tváři se jí začal rýsovat úsměv. Náhle ucítila zvláštní vůni, vůni, která tam nepatřila. Koutky jejích rtů se opět stáhly. Tulmína se posadila a najednou měla pocit, že slyší kroky. Vstala, ale než udělala krok, objevila se ve dveřích postava. Tulmína leknutím vyjekla. Postava udělala dva rychlé kroky a přitiskla Tulmíně ruku na ústa. Při tom vydala zvuk, kterým Tulmínu nabádala, aby byla zticha. Tulmína si uprostřed toho vyděšení uvědomila, že má holá prsa a chtěla si je instinktivně zakrýt, ale než to stihla, postava do ní strčila, ona zapackala o hranu postele a vrátila se do polohy, ve které byla před chvíli. Pocit měla však úplně opačné. Během chvíle měla cizí dlaň opět na ústech a na břiše pod pupíkem ji něco zastudilo. Vší silou se opřela proti tlaku dlaně a mezi svými ňadry zahlédla záblesk čepele nože nebo něčeho podobného. Tulmína vyděšeně hleděla na tvář nezvaného návštěvníka a uvědomila si, že jej zná. Byl to Rahi.

„Don’t move and don’t cry,“ pronesl Rahi s poměrně výrazným akcentem a sundal Tulmíně ruku z úst.

„What is your plan?“ zeptala se vyděšeně Tulmína a pokračovala v anglické konverzaci.

„Jsi velmi krásná holka. A co dělají kluci krásným holkám?“ položil Rahi řečnickou otázku.

„Co tím získáš? Půjdeš do vězení, půjdeš pryč! Nedělej to,“ prosila Tulmína plačtivě.

„Žena má muže poslouchat, ne mu rozkazovat, to není dobré,“ prohlížel si Rahi fascinovaně Tulmíninu tvář.

„Budu volat policii, zatknou tě, už nikdy neuvidíš svoji rodinu! Prosím, nedělej to!“ ještě zoufaleji procedila Tulmína mezi rty.

„Mně se nelíbí, co ty říkáš. To nejsou pěkná slova,“ řekl Rahi s o poznání podrážděnějším tónem, „žena musí muže poslouchat! Kalí!“ zakřičel Rahi a do místnosti vešla další postava.

Tulmína se strachem zatřásla. Kalí vytáhl něco ze zadní kapsy kalhot. Byl to malý balónek a cár látky. Přistoupil k Tulmíně a chtěl jí dát balónek do úst. Tulmína ale stiskla zuby co mohla a balónku začala uhýbat kroucením hlavy ze strany na stranu. V tom dostala od Rahiho pořádnou facku.

„Když ty nebudeš hodná, my taky nebudeme hodní!“ vysvětlil jí Rahi a Kalí jí do plesknutím paralyzovaných úst mezitím vsunul míček. Tulmínina hlava nyní byla zcela klidná. Ležela nehnutě, jen po skráních jí z očí vtékaly slzy do vlasů. Rahi jí hlavu lehce nadzdvihl, aby pod ní Kalí protáhnul kus látky a mohl jej utáhnout, a tak dokončit roubík. Te Tulmína mohla už vydávat jen velmi nejasné zvuky.

Oba muži Tulmínu s nadšením pozorovali a Kalí něco s úsměvem pronesl v jazyku, kterému Tulmína nerozuměla a ani snad rozumět nechtěla.

„I Kálí mluví, že ty jsi moc hezká. On neumí anglicky,“ vysvětlil Rahi. Pak se zhluboka nadechl, odhodil nůž a zuřivě se vrhl Tulmíně na prsa. Tulmína jej prudce odstrčila a vší silou sekla nehty po tváři. To Rahiho zastavilo, ale jen na chvíli. Skočil po Tulmíně, silou ji cukající otočil na břicho a obě ruce jí dal za záda. Poté něco křiknul na Kalího a Tulmína jen cítila, jak se jí něco zařezává do zápěstí. Jak jí muži svázali ruce, přetočili ji zpět na záda a Tulmína si všimla, že Rahi má na tváři krvácející šrám. Krev mu vytékala z rány a kapala na její tělo. Spadlo jen několik kapek než se krvácení zastavilo. Rahi si přejel prsty po poraněné tváři a na jejich konečcích mu ulpěla troška krve. Podíval se na ně a pak s nimi přejel po tváři Tulmíně, na které vytvořil krvavé stopy.

„Za to zaplatíš, ty špinavá čubko!“ zaklel a zajel Tulmíně mezi nohy. Ta je secvakla, co to šlo, ale Rahi tlačil příliš, aby mu to zabránilo, dostat se jí mezi stehna. Zprvu cítil, jak má mezi kolébkou z prstů a Tulmíniným tělem látku jejich kalhotek, ale ta po neustálém cloumání velmi rychle byla odsunuta na bok a Rahi ucítil, že mezi jeho rukou a Tulmíniným pohlaví už není nic. Zasunul ruku ještě dál mezi stehna a vsunul jí prsty do vagíny. Jakoby až teď jím projel hněv za poškrábanou tvář, pohyboval prsty zběsile jako smyslů zbavený tam a zpět. Tůlmínu tu hrozně bolelo, takže stisk uvolnila. Rahi se zastavil a ruku vyndal. Pozorně sledoval Tulmínin výraz tváře. Tulmína cítila neskutečnou beznaděj. Slzy jí tekly z očí a i přes roubík v ústech se procedilo úpěnlivé štkaní. Rahi se rozmáchnul a vrazil jí jednu pořádnou facku zprava a jednu zleva. Pak jí přiložil k nosu své prsty, které byly cítit její vagínou, a v očích mu zaplanul oheň. Pochvíli jí prsty od nozder oddělal a pokřikl něco na Kalího. Kalí si sundal kalhoty, pod kterými nic neměl a kdyby se Tulmína někde hluboko vevnitř nemodlila, všimla by si, jak na ni míří jeho ztopořený penis.

Tulmína už nevzdorovala. Kálí jí roztáhnul nohy, přitáhl ji blíž k okraji postele, chvíli hledal, jak do ní vnikne a pak do ní zajel. Pohnul jen párkrát pánví a ejakuloval přímo do ní. Do pokoje zrovna dopadaly poslední paprsky zapadajícího slunce. Poté se děkovně podíval na Rahiho, chvíli počkal, až mu změkne, a vytáhnul jej z Tulmíny. S úsměvem se postavil a natáhnul si kalhoty. Rahi zvedl Tulmíně hlavu a chtěl, aby se na Kalího podívala. Když odmítala, znovu jí vší silou dal z každé strany facku. Pak udělal prakticky to stejné, co Kalí, jen s tím rozdílem, že mu to trvalo déle. Pleskal ji při tom přes prsa, a když byl hotov, plivl na ni. Pak ji chytnul a shodil z postele na zem, kde zůstala ležet na břiše.

„Když ty budeš mluvit o tom, co tu bylo, já přijdu a zabiju tě!“ pohrozil jí Rahi. Chňapl ji za vlasy, zvedl jí hlavu a prudce s ní udeřil o podlahu, na které byl koberec. Na to vzal nůž, uvolnil Tulmíně ruce a hodil po ní vizitku. Poté i s Kalím zmizeli.

Tulmína ležela na zemi ještě několik hodin, než sebrala sílu, posadila se, přitáhla si nohy k prsům a schoulila se do klubíčka. Jak si oddělávala z úst roubík, nepřestávala se chvět. Třásla se jak osika, štkala a vzlykala, ale tak tiše, že to nikdo kromě ní neslyšel. Měla pocit, že z ní a po ní teče ten nejjedovatější jed, ten největší hnus, který se jí už nikdy nepodaří zcela odstranit. Cítila se potupena, ponížena, zahanbena tím nejodpornějším způsobem, a když kostelní zvony začaly odbíjet půlnoc, strachem vyjekla.

O tři patra níže se vrátil Julo Gumčák z práce po dvanáctihodinové směně. Živil se jako sklář a dělat v těchto vedrech u pece bylo vražedné. Přesto se mu hned nechtělo spát. V posteli už ležela jeho žena Minda, ale on usoudil, že kdyby po pětatřiceti letém manželství ještě teď na konci pracovního týdne po půlnoci náhodou něco chtěla, bude bezpečnější tak na půl hodiny zakotvit s pivem na gauči v obýváku před bednou. Vytáhl si z lednice jeden světlý ležák a pustil si zpravodajský kanál. Zrovna tam běžela repríza diskuze o uprchlících. Spolu s moderátorkou byla ve studiu hezká mladá blondýna, která dle Jula mohla o životě vědět tak kulový.

„Jsou podle vás uprchlíci nebezpeční?“ zněla otázka moderátorky.

„Nebezpeční? Podívejte, to jsou normální lidé jako my, kteří prchají před válkou. Jestli si někdo myslí, že spolu táhnou v taškách trhavinu, tak se hluboce mýlí. Jim jde jen o své životy, chtějí normálně žít a hledají tady útočiště. Nechtějí nikomu ubližovat, nechtějí zneužívat sociálních dávek, chtějí si tady najít práci a v klidu vychovávat své děti. Měli prostě smůlu, že se narodili ve špatné části světa. Já teda jsem plně pro to, abychom je přijali. Když se ti lidé zde rozhodnou žít, proč bychom jich nepřijali třeba pět nebo deset tisíc? V čem jsme lepší než my, že máme tu drzost rozhodovat, kde tito lidé mohou nebo nemohou žít?“

Julo seděl ve svém gauči, ústa nechal laškovat s chmelovým mokem a jen nevěřícně kroutil hlavou. Podle něj to byl jeden větší blábol než druhý. Když blondýna řekla moderátorce, že proti uprchlíkům jsou jen frustrování, omezení a jednoduší lidé, procedil Julo mezi zuby: „Ty jsi fakt piča!“ a zmáčkl tlačítko Off.

Při cestě do ložnice mu najednou přišlo, že ta blondýna byla jakási povědomá. Jakoby už ji někde viděl. Přemýšlel, kde to tak mohlo být. Nakonec to ale vzdal. Neznal ji. Neměl ji odkud znát.