Tropická chvíle

Stříbrná

Snad narazila na nosnou žílu, ta holka v autobusu má stříbrnými prsteny docela ztěžklé ruce. Když si je v noci pokládá na nahý klín, měsíční světlo rozvíří hru odlesků. Je jich mnoho a padají po stěnách v tanečním tempu. A pak do nich, jak kapka drahého kamene, vklouzne krátký sten. 

Vypravěč z tramvaje

Od Anděla jede k nábřeží muž roztodivného ražení: na sobě má uniformu konfederačního vojáka a v ruce láhev od piva. A povídá, jak už u piva bývá. O světě, jaký by snad měl být. Že lidé zbytky raději vyhodí, než by je dali těm bez příjmu. Tomu nelze oponovat. Taky o brzdné dráze tramvaje povídá. A o lékařském zločinu a židovských hygienicích.A taky o chlebu, ke kterému je vhodná lžíce sádla. Vepřového. Dveře se pak otevřely pod Tančícím domem a on využil práva posledního slova: „To už je lepší hovno.“

Kočky?

U zadního vchodu Kvádria dvě manekýnky a chlap trdlík. Kouří. Jedna, s rukou opřenou v bok, říká druhé: Nóó, kočičkáá. Má zářivé zuby,  atak zdvíhá dáseň a ukazuje je. Nóó, koníčéék.

Flirt

Je v Praze na víkend a za ten prošlape své semišové botky. Blondýnka s brýlemi, obědvat se rozhodla v bezmasé jídelně. Mohla by fotit reklamu na rtěnky nebo řasenky. Ne, nic extra drahého, je jako každá druhá, ale pěkná. K jídlu se umí posadit, fortelně, spásá všechnu travičku a zajídá to placičkou. Mezi sousty cosi ťuká do ajfounku. Přijde chlap v letech a hned se k ní posadí. A svádění klíčí jako malé pestrobarevné ocásky ředkviček na táce. Ona je ale na odchodu: flirt zůstane nenarozený, jako ředkvičky. A přesto toho muže popálí.

Tropická chvíle

Ostrovní je pustá. Obzorem nevíří plachta fregaty, kdeže, ani prádlo z oken nevisí, to už spíše přes řeku nad Hradem. Ticho šumí ulicí jak ježatou mušlí. A na chodníku dva kusy nedojedeného ananasu. Tady měl kdosi tropickou chvíli a bylo jí moc. Robinson z Ostrovní.