„K noze! No neslyšíš? Jéžišmarjá ten pes je nahluchlej!“smířlivým tónem pronášela spíš sama k sobě než ke svému nejstaršímu psovi energická postarší dáma. Byla to pětasedmdesátnice, ale působila překvapivě svěžím dojmem, jako by teprve vkročila do důchodového věku. Rychle dopínala knoflíky u kabátu, komandovala šestičlennou skupinu bíglů a přitom lovila z kapsy klíče. Z okna vedlejšího domu se vyklonila sousedka Božena.
„ Zas na procházku, Lído? Tak brzo?“
„ No, ani dospat mě nenechají,“ stěžovala si Lída. „Já jim říkala, ať dají pokoj, je mlha...“
„To spíš ty jsi nemohla dospat,“ usmála se Božena. „Doma tě nic nedrží.“
Lída konečně našla klíč odvrat a zamkla, psi kňučeli a napínali popruhy.
„To víte, že už jdeme, no,“ mávla Lída rukou na rozloučenou a Božena už viděla jen její záda.
„Nejsi na závodech!“ houkla za ní, ale věděla, že ji už neuslyší. No jo, běhá jí to pořád dobře, pomyslela si, ale přece jen ji pomalu zrazuje sluch. A s jistým zadostiučiněním zatáhla záclony.
Když procházeli vesnicí, doprovázel je štěkot psů, kteří zuřivě vyskakovali na ploty nebo zdánlivě netečně sledovali jejich pohyb. Lída všechny znala jmény a každého oslovila. Zvuk jejího hlasu měl na psy podivuhodně zklidňující účinek – nepřestávali štěkat, ale vztek z nich vyprchával. Až na vlčáky u posledního domku. Není divu, trávili většinu dne v kotci.
Konečně došli na pole a Lída svoji smečku vypustila. Psům netrvalo dlouho, než se rozkoukali a začali nadšeně poskakovat mezi hroudami hlíny. Starý Ben se jí držel u nohou ale oči mu rejdily z jednoho bígla na druhého. Přenesli na něj svůj mladistvý elán a on svým zbytkovým čichem zachytil králičí stopu a vydal se za nimi. Lída se dlouho nerozmýšlela a za hlasitého pokřikování vyběhla za Benem.
„Čumáku, sakra Čumáku, slyšíš?!“
Čumák byl statný bígl, který se pyšnil řadou ocenění, odnesl si i titul šampiona šampionů. Velel smečce a pokud zavětřil stopu, řítil se zarputile za svým cílem. Sluch (nebo spíš ochota naslouchat) se mu vrátil, až když už nebylo co pronásledovat. Lída byla zkušená chovatelka a znala všechny slabiny svého oblíbeného plemene. Rozčilovala se spíše ze zvyku. Věděla, že se lovci časem unaví, a že je najde pod posedem.
„Bess, ty bys už mohla mít trochu rozumu,“ hudrovala, když nad nimi stála, ruce zapřené v bocích, sotva popadajíc dech. Už by se neměla tak honit.
„Tolik štěňat už si odchovala a když mladej zavelí, chováš se jako puberťačka.“
Psi schlíple leželi v trávě a přerývaně oddechovali. Hned vedle Čumáka se rozvalovala Koule. Navzdory své zavalité postavě, která jí provázela od štěněte, dokázala držet krok se smečkou. Byla smířlivá a urovnávala spory mezi Čumákem a Benem. Pohlédla na Lídu svýma měkkýma kaštanovýma očima a rychle dožvýkala poslední sousto rozmočeného chleba, který našla u krmelce. Beaty si zarputile olizovala zabahněnou tlapku.
„No jo, taková parádnice a vezmeš to přes hnůj, fuj, že se nestydíš.“
Beauty potřásla hlavou, ale ohon se pohnul jen neznatelně.
„Ukaž, prosím tě, ty s tím naděláš.“
Lída vytáhla z kabátu papírový kapesník a tlapku jí otřela. Beauty se usmála a vyplázla jazyk, Lída ale stihla uhnout před voňavým polibkem.
„Někdy jindy, krasavice.“
Nessie už zvesela poskakovala v trávě. Byla ze všech psů nejmladší, dvouletá rošťačka a velká pokušitelka. Zrovna hryzala Bess do ucha, když se objevil Ben, svalil se pod posed a zabořil čumák mezi přední tlapy.
„Chybí ti páníček, viď? Letos už to bude deset let...“ zašeptala Lída a přitáhla psa k sobě.
Bedřich ten posed miloval. Dokázal na něm prosedět celý den bez hnutí, na kolenou pušku, na krku dalekohled a pod žebříkem Lovku s Benem, své nejvěrnější a nejspolehlivější společníky. Lovka odešla rok po Bedrovi, neunesla ten smutek. Ben se upnul na to jediné, co mu zbylo – na svoji paničku. Lída psa chytla za kostnatou hlavu a přitáhla ji k sobě. Jeho oči byly už mírně vybledlé a zakalené, ale přesto plné života. Jako by všechna tíha stáří marně bojovala proti naději a nezdolnému optimismu. Je možné, že na sebe zvíře převezme podobu a charakteristické znaky člověka, kterého nade vše miluje? Cítila Bedru vedle sebe, dnes víc než jindy. Promnula si oči, poplácala Bena a s energickým: „Tak žádný ulejvání, jde se,“ vyrazili do lesa. Čekala je každodenní procházka, při které obcházeli několik písečných jezer a jejíž trasa se z převážné většiny nacházela uvnitř zkušebního okruhu pro rychlovlaky. Minuli poslední jezero, bylo vylidněné až na pár osamělých rybářů, kteří nezvedli hlavu od svých prutů. Lída psy popoháněla, zejména Koule vždy zvládla ukrást nějakou tu návnadu. Mlha se pomalu začínala zvedat, ale vzduch byl stále ještě studený a čerstvý, s rozkoší jej vdechovala a pociťovala obvyklý nával energie. Na chvíli se přestala kontrolovat, měla chuť se rozeběhnout, stát se součástí té rozpustilé zvířecí tlupy. Bolest v pravé kyčli ji zklidnila, začala se víc soustředit na pomalé nádechy a výdechy, na pravidelný tep svého srdce. Když byla mladší, vnímala les jen jako pouhou kulisu, jako nehybnou a neměnnou běžeckou dráhu. Vyšší věk ji naučil pozorovat a obdivovat jeho proměnlivost. Znala dopodrobna všechny stromy, sledovala, jak prospívají a rostou, jak bojují se škůdci, jak stárnou. Věděla, kde se nejčastěji ukrývají divoká prasata a vysoká zvěř. Na poslední procházce objevila blízko cesty malého kolouška, psi jeho stopu nezachytili, hnali se po jiné. Pečlivě se tomuto místu vyhýbala.
Hvízdla na psy a přichystala vodítka. Blížili se k okruhu a i když moc vlaků přes den nejezdilo, byla zvyklá psy uvazovat. Bedra jí vyrobil ze dvou vodítek rozdvojku a roztrojku, popruhy byly dost silné, takže psy udržely. Ben běhal na volno, chodil vždy těsně za nimi. Vyšplhali se na násep, štěrk se drolil, ale tahači nezklamali. Koleje překonali lehce, horší bylo zdolat svah dolů. Narozdíl od svých psích miláčků Lída postrádala stabilitu, nohy ji zrazovaly, a tak se i tentokrát dolů dosmýkala. Sklonila se k obojkům, když uslyšela vzdálené dunění. Ohlédla se. Tenké břízy na svahu se chvěly stejně jako její dlaně. Z vrchu se skutálel kámen. Ben stál na kolejích, čumák u země. Věděla, že nezbývá moc času, vlak se rychle přibližoval. Přehodila vodítka do jedné ruky, druhou hrábla do štěrku a drala se vzhůru.„Bene, Bene!“ Psi vycítili naléhavost v jejím hlase a brzo ji předhonili, vlečíce ji za sebou. Nemohlo to trvat dlouho, jen pár okamžiků, ale čas znehybněl. Lidé prý v ohrožení vidí obrazy, rekapitulují svůj život. I jí se před očima odvíjel příběh – ale nebyl její. Viděla štíhlého vysokého muže v myslivecké uniformě, ladný pohyb jeho nohou, rytmické bubnování pušky o cíp jeho kabátu. Poznávala jeho obličej – kulatý, dobrácký, s nesmělým úsměvem. Díval se do dálky zasněným strnulým pohledem. Do tváře ji šlehla větev a ona omámeně zamrkala. Stále v ruce svírala obě vodítka a skrz vlhké řasy sledovala vláčný a plynulý pohyb psů, kteří v jedné synchronizované vlně zdolávali svah. Ben zvedl hlavu a zíral jejich směrem, chtěla na něj zavolat, ale nezbývaly jí síly. Její tělo bylo těžké a nemotorné, připadala si jako balvan, který vlečou na provazech a který prokousává rozbředlou stráň, aby v ní zanechal nesmazetelné jizvy. Psi překonali násep. Zastavili tak prudce, že klesla na kolena. Nezvedla hlavu, ani když uslyšela vyděšené zavytí. Další zvuky uťalo skřípění brzd rychlovlaku, který nemilosrdně smetl vše, co mu stálo v cestě. Lída ucítila bolest v pravém zápěstí, cítila, jak jí vodítka rozdírají kůži a tříští kost. Nebyla to ale bolest, která ji donutila dlaň rozevřít. Byla to jistota, že nepřežil ani jeden.
Další okamžiky si později vybavovala jen stěží. Postavila na roztřesená kolena, ale překonala ji náhlá slabost a ona se skulila ze svahu dolů. Z posledních sil se zvedla a prodírala se mezi stromy k lesní cestě. Oči měla zamlžené a v hlavě prázdno, kdyby nebylo vtíravé pulzující bolesti v pravé paži, necítila by vůbec nic. Dopotácela se na okraj lesa a před zrakem vyděšeného traktoristy zapadla do zorané brázdy. Ten později po krvavé stopě došel až na místo neštěstí, kde mezi pozůstatky psí smečky zmateně pobíhal starý vyděšený bígl.
//
„Něco takového jsem ještě neviděl,“ konstatoval mladistvě vyhlížející primař poúrazového oddělení.
„Skutečně jsem byl přesvědčený, že vám budeme muset ruku od lokte dolů amputovat. Ale vy jste to, navzdory mé skepsi, vybojovala.“
„Víte proč, pane doktore?“ odpověděla pohotově Lída. „Jednak jste šikovný chirurg – a jednak se mám o koho starat.“
„Měla jste velké štěstí.“
Lída na to nic neodpověděla, jen se usmála a zdravou rukou zamávala na rozloučenou. Když vyšla z nemocničního areálu, zamířila na autobusovou zastávku. Podzim už ustupoval zimě, foukal studený ostrý vítr a drobně mrholilo. V autobuse bylo příjemně teplo a ona bezmyšlenkovitě sledovala pravidelný pohyb stěračů, které rozmazávaly kapky deště do abstraktních obrazců. Nedbala bolesti v pravém předloktí, nedbala toho, že ji pod kůží tlačí šrouby, které drží pohromadě její roztříštěnou kost. V myšlenkách byla už doma. Věděla, že zachrastí klíčky v zámku a uslyší veselý štěkot. Vítání nebude nijak bouřlivé, ani jeden už na to nemají věk, a pak, budou tam sami dva. Na předním skle se kapky začaly slévat v povědomý tvar. Kulatý obličej, nesmělý úsměv a oči, které se usmívaly.
Písmák