On court, off court - ztracená - pokračování

8.

Večer je jako vymalovaný. Sluníčko se sklání k západu jen pozvolna a stále zalévá krajinu hřejivými paprsky. Očima přelétnu pozdně odpolední scenérie a přivřu balkonové dveře. Nemůžu se dočkat, až se sejdu se Zuzkou a všechno důkladně probereme. Napěchovaná emocemi, naházím na sebe oblečení, bohaté dlouhé vlasy uvážu do efektního uzlu, ještě poslední úpravy, rtěnka a spěchám podle instrukcí do "nóbl" podniku, který Zuzka tolik vychvalovala.

Když tam s patřičným zpožděním dorazím, sedí na baru a nedočkavě mě vyhlíží: „ To je dost že jdeš, už jsem myslela, že tady vysedím díru. Mám co dělat, abych tady zůstala sama. Nebo chceš nějakou společnost?", lamentuje jako obvykle a rozhazuje rukama. Zuzka je krásná, ale trošku divoká. Někdy si říkám, že kdyby ubrala plyn, byla by z ní super holka. Zatím je jen třeštidlo s divokou myslí a hubatou pusou. Ale mám ji ráda takovou jaká je.

„Jseš na hlavu, žádnýho chlapa tady nechci ani vidět!" vyhrknu okamžitě. „Mám toho v hlavě tolik, že to ze sebe nedostanu ani do rána." Číšník nás usadí k bočnímu stolku pro dva, intimně zapálí svíčku a odporoučí se s objednávkou na dvě mojita. Když se rozhlédnu kolem, musím uznat, že na klidné setkání je Modrý Kocour naprosto ideální podnik. Napadá mě, že kdybychom sem zašli s Robertem, nikdo by zbytečně neočumoval. Jsem moc spokojená. „Dobřes´ to vybrala, musím tě pochválit a poděkovat za dobrej typ na příště," složím Zuzce poklonu. Jakousi zvláštní formou se cítím být nezvykle šťastná. Jsem zase doma a vědomí, že někde tady blízko je muž, kterého zřejmě miluji, naplňuje mou mysl zvláštní euforií. Spontánně začnu mluvit o Robertovi. Zuzka tiše poslouchá a nechává mě vybreptat všechno, co mám na srdci.

„Zuzi, jsem zamilovaná až po uši, to je strašný, já nevím, co mám dělat. Tohle moc neznám. Však víš, že jsem pokaždý byla těžce nad věcí, ale teď? To nedopadne dobře. Fakt mám strach." V mém hlase je najednou lítost. „To bude dobrý, neboj," utěšuje mě kamarádka. „No a co Daniel?"zeptá se otevřeně. Mladičký číšník přinese objednané nápoje a postaví je na stoleček. Bezelstně se na něj usměji, až se mu na tváři objeví ruměnec. Jeho odchod provázím dlouhým pohledem a pak se vrátím ve vyprávění zpět do hotelového pokoje v Amsterodamu. „Co Daniel? Ten je z kola ven. Řekla jsem mu to, a tos měla vidět ten cirkus. Vůbec tomu nerozumím, v životě mi neřekl, že mě miluje, a najednou si na mě chce dělat nárok. Jak on byl hnusnej, to bys musela vidět! A ještě na té večeři byl samý cukrátka, Romi sem, Romi tam, to byla fakt síla!"

„Tak se mu nediv. Měl tě pořád jen pro sebe, každá služebka byla vaše, kdykoliv si smyslel, bylas tady..." říká Zuzka a já jí musím dát za pravdu. Rozhlédnu se po lokálu, jako bych hledala důkaz k tomu, co řeknu: „Sakra, ale věděl, že si užívám i jinde, že není jedinej, s kým si vyrazím, tak co?" „No jo, ale nikdys´ mu neřekla ne, když chtěl, nebo snad jo?", rozkrývá Zuza jednoznačně pohnutky jeho chování. „To je fakt, a z toho asi usoudil, že mu patřím, ne? No to se šeredně spletl. Prostě, bylo to fajn, ale už ho nechci, ať si s tím dělá, co chce," uzavřu otráveně tuhle záležitost a pohodlně se opřu do židle.

„Sobecká, co, jako vždycky. Ale aby tě ten tvůj Robert nevypekl. Co když má taky nějakou nádheru? Když jsem byla na kurtech, tak tam byl s tou nohatou." Zuzana je někdy pěkně jízlivá. Ano, když jsme tak všechno rozebíraly, přišla jsem na to, že jsem ho viděla hrát s mladou a velmi hezkou dívkou. No a? Ale možná má Zuza v lecčem pravdu, protože se dívá na věci s odstupem. „No, jo, prsatá, nohatá,“ povzdechnu při vzpomínce na dívku, se kterou jsem Roberta viděla v klubu. V té chvíli mne ještě nezajímal, a ona byla příliš hezká, abych ji dokázala přehlédnout. „Hele, ale když jsi je viděla, tak nic nebylo, nebo jo? vyzvídám opatrně, protože vím, že by mě to zabilo. „ Mně se zdálo, že se k sobě chovali spíš kamarádsky," dodávám s již notnou dávkou sebedůvěry.

„No, víš jak to je, zdání klame!" pozvedne Zuzka obočí na znamení toho, že ne vždycky jsou věci takové, jak se jeví. Sklopím utrápeně hlavu a jistota z mého hlasu se najednou vytratí. „Ale já mu věřím. Těším se na něho jak malý děcko. Podívej, jak se mi třepou ruce, jenom když o něm mluvím." Demonstrativně natáhnu ruku nad stůl a ta se zachvěje. „Ty jseš teda jasná!", zvolá Zuzana, „ ale pokud vím, tak Rob asi netuší, že jseš do něho takhle hotová, nebo jo?" Zavrtím odmítavě hlavou. „Neboj, ty ho dostaneš. Vždyckys´ dostala každýho, kterýho jsi chtěla, tak to neřeš," utěšuje mně kamarádka vesele. Může si tato slova dovolit, protože o sobě víme úplně všechno. „No, asi ze mě bude mít zas akorát srandu, protože se chovám jak tele, když jsem s ním!" řeknu se strojeným úsměvem a ušklíbnu se nad svou vlastní sebekritikou.

Ale pak nad vším mávnu rukou, protože některé věci nemá smysl do nekonečna rozebírat a začnu Zuzce vyprávět o tom, jak probíhala jednání v Holandsku a jak jsem si přitom užila parádního stresu i sladké vítězství. Kamarádka hltá každé moje slovo. Zážitky z jednání ji vždycky velice zaujmou. Možná je to obdiv, dost možná, spíše závist nad tím, že ona sama nic takového nedokázala a s největší pravděpodobností nikdy nedokáže. Někdy mně napadá, že nás to brzy rozdělí, ale když ji pak vidím, jak ji těší, že se s ní bavím o své práci, přestanu se obávat. Servírka nás vyruší zrovna, když mluvím o panu Smithovi a jeho asistentce. Musíme promyslet, co dál. „Hele, co kdybychom teď vyrazily trošku do světa? K Brychtům na disku, co? Nemáš chuť si pořádně užít? Myslím, že po tom cos mi vyprávěla o Holandsku, bys potřebovala pořádnej vodvaz! Co říkáš?", nadhodí Zuza svůj nápad. Zazubí se od ucha k uchu a očekává můj souhlas, protože ví, že málokdy odmítnu. Dnes se však cítím poněkud unavená. Přece jen letadlo dosedlo brzy ráno a celý den jsem byla na nohou. Pak jsem se stačila jen vysprchovat a na chvilku natáhnout a už jsem zase tady. Avšak myšlenka na taneční hudbu mi zvedne náladu; přikývnu, i když ne zrovna nadšeně.

V tom Zuzana ukáže k baru: "Hele, není to Daniel?" Jako by mi do těla zajel nůž: „Do háje!" zahučím naštvaně, „ kde ten se tady bere?! On fakt ví, kde se zjevit! Musíme rychle zmizet, než si mě všimne. On je zrovna ten, na koho mám teď náladu!" cedím vztekle mezi zuby, ale to už se muž stojící u baru potácivě otáčí a jako by přesně věděl kam upřít svůj zrak, zahledí se přímo na mě. Na tváři se mu objeví pobavený úsměv. Překotně do sebe hodí skotskou- nic jiného nepije - a už si to šine rovnou k našemu stolu:" „No nazdar kočky, tak kam dneska vyrážíme?" Je opilý. Chová se sice zdvořile, ale já jsem tak rozhozená, že nemůžu popadnout dech. „Deny, dej si odchod. Jestli my někam vyrážíme tak rozhodně bez tebe, to vezmi laskavě na vědomí!" vyjedu na něj vztekle. Už k němu necítím vůbec nic. Je to cizí otravnej chlap, o jehož přítomnost nestojím. Zřejmě jsem k němu ani nikdy nic necítila, není možné, aby během tak krátké doby vyprchal jakýkoliv cit. „No tak se hned nečerti, ty zamilovaná nádhero!" odsekne drze Daniel", třeba tvoje kamarádka bude mít pro mě větší pochopení. Nepředstavíš nás?" "Zuzko, chceš, abych ti toho ožralu představila?" otočím se ke kamarádce a doufám, že bude mít rozum a odmítne. Že ho odbude a zůstaneme zase samy. Ale Zuzana se dobře baví. Koneckonců, v jejích očích, není Daniel zrovna chlap, kterého by se dalo jen tak přehlédnout, a podle toho, co o něm ví z mého vyprávění, je to skvělá partie. A po včerejšku, toho času volný. S neskrývaným zájmem přikývne a já mám chuť jí vylít na hlavu rozpouštějící se led v mé sklenici. „To je Daniel, můj kolega," odseknu znechuceně. „No a tohle je Zuzana, moje kamarádka. A teď už, abys snad šel, ne?" otočím se zpátky k Denymu a snažím se tvářit, jak nejhůř umím. On tenhle pohled zná, myslí si, že hraju, jako obvykle, tak se začne chichotat. Nikdo mě nebere vážně.

„No, já myslím, že když jsem se teď seznámil s tvou krásnou kamarádkou, tak nemám důvod nikam chodit. A kde ty máš toho svýho gigola?" nasadí Daniel ostřejší tón. Já jen nasucho polknu: „Zuzi, jestli myslíš, že se dnešní večer měl odehrávat takhle, tak já končím“ a zvedám se od stolu. „Nečil," Zuzka mě stáhne zpátky na židli a zašeptá, „vezmem ho s sebou, on zalepí tágo, a na disce mu zdrhnem," kuje spiklenecké plány. Nelíbí se mi to ani za mák. „Ty ses úplně pomátla! Já se ho chci zbavit, a ne s ním chodit po diskoškách!" vyjeknu hystericky, protože já nemám zapotřebí hledat sponzora, já ne! Víš Zuzy, tohle je rozdíl mezi tebou a mnou. Jestli je někdo milej, tak může být, ale otravovat se s někým rozhodně nebudu!

„Klid," chlácholí mě Zuzka nepříliš přesvědčivě, „ já to nějak zmáknu." „Víš, Deny, můžu ti tak říkat?" obrátí se k Danielovi, který se naší rozepři jen uchechtává „ já myslím, že dneska jsi tu nějak nadpočet, ale když objednáš tágo, tak se můžeš s náma svést, razíme k Brychtům." „No vidíš, Zuzanko, ty jsi rozumná holka, my se spolu nějak domluvíme," zajásá Daniel a velmi důvěrně ji obejme. On ví, i když má v hlavě, co dělá. Nepatří k lidem, kteří se nedokážou ovládat, právě naopak. Já to vím taky, protože ho znám už docela dlouho. A znám ho i jinak, než jenom z kanceláře a obchodních jednání. A po právu mám z něho strach. Zakoulím bezmocně očima. Když nasedáme do taxíku, pálí mě v břiše nevolnost, která mne přepadá pokaždé, když se věci nedějí, jak mají. V tomhle bývá má intuice neomylná. Chtě nechtě se k nim přidávám a snažím se držet od Daniela co nejdál. V malém autě to ale moc nejde. Ještě teď mi v hlavě rezonují jeho nadávky, kterými mne častoval v Amsterodamu a podezírám ho, že se vetřel do naší společnosti jen proto, aby využil jakoukoliv příležitost k tomu, mě znovu napadnout. „Ach jo, zase musím být ve střehu! Já si odpočinu až v hrobě!" zasténám skoro nahlas a taxík vyrazí.