Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Pistolníkova záchrana
datum / id20.11.2015 / 461557Vytisknout |
autorJesse H.
kategoriePovídky
upřesnění kategorieWestern
zobrazeno496x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Pistolníkova záchrana

Oheň před Shawneeho přístřeškem vesele praskal a od obou mužů sedících u něj zaháněl studené prsty přicházejícího podzimu. Shawnee napůl ležel podepřený sedlem, zraněnou nohu pohodlně nataženou a levou ruku zavěšenou v šátku. A, jako každý večer co za ním Chris zašel, vyprávěl.

„Před časem ses ptal, jaký byla Jesse pistolník. Povím ti, jak mi jednou takhle zachránila život, po pistolnicku. Se stejnou odvahou, jako Shown chránil ten její. Měla to v sobě, o tom nemůže být sporu, i když ona o to nestála a snažila se to spíš skrýt.

Udělal jsem tenkrát hloupou chybu a jeden prevít, rančer jménem Sheldon, mě chytil. Jeho chlapi mě překvapili a zezadu omráčili. No, samozřejmě jsem měl štěstí, že nechtěl rovnou mou mrtvolu, to už by bylo po mně. Ale asi se chtěl vyřádit osobně, takže mě odvezli k němu na ranč. Zůstal tam jen on sám a jeho najatý pistolník. Byl si tak jistý, nebo možná nechtěl, aby někdo další viděl moji vraždu… prostě poslal všechny své ostatní muže pryč. A tehdy mě tam přijela hledat Jesse. Když mu řekla, co chce, hrozně ho to rozesmálo.

„Tak ty sis přinesla i pistolku!“ Nenápadnou dívku, přestože se zbraní na stehně, očividně nepovažoval za nějakou hrozbu. Zato já byl hrůzou bez sebe, mohl ji klidně zabít také, nic mu nebránilo. Ale chtěl si zachovat čisté jméno a ona se po něm ve městě vyptávala, takže ji poslal pryč.

„Bez něho nepůjdu,“ řekla mu klidně a ukázala na mě. Já měl roubík, svázané nohy a za zády i ruce, byl jsem zkrátka úplně bezmocný.

 „Ale půjdeš, holčičko. Nebo ho odprásknu rovnou před tvýma očima.“

Přiložil mi pistoli ke spánku a táhl mě ven na dvůr, Jesse kráčela pomalu s námi. Ten jeho střelec si stoupl na verandu obytného domu a držel ji na mušce své namířené zbraně. Ona měla ruce volně spuštěné podél těla a byla tak klidná, jak jsem ji ještě nikdy neviděl. Prosil jsem ji očima a v duchu zapřísahal, ať odejde, hlavně ať nic nevymýšlí a odejde. Jinak neměla žádnou šanci, zabijákovi stačilo jen zmáčknout spoušť. Hlavou mi letělo „Jesse, proboha jen neblázni. Jdi už, než si to rozmyslí nebo než uděláš neopatrný pohyb a ten na verandě tě odstřelí.“ Ale ona se na mě ani nepodívala. Kousek od domu mě Sheldon zastavil a stoupl si za mě, takže jsem byl mezi ním a Jesse, která došla až k nám a pohlédla na něj.

„Tak jdi už,“ vyštěkl na ni. „Tady pro tebe nic není. Jdi, říkám to naposledy.“

Jesse lehce přikývla. A pak se konečně podívala na mě. Ale slunce jí svítilo do očí, musela je přivřít, na čele měla tu známou vrásku a já jí do nich pořádně ani neviděl. Krátce ale důrazně jsem zavrtěl hlavou. Říkal jsem jí „Ne!“ jediným způsobem, který mi zbyl, ale ona na mě vlastně jenom mrkla a už zase sledovala Sheldona. Začala pomalu couvat a oči už z něho nespustila. V jejím obličeji se nic ani nehnulo, byla ledově soustředěná. A počítala, došlo mi to. Proto musela dojít až k nám, potřebovala počítat. Zastavilo se mi srdce, protože to znamenalo, že bude střílet. Pochopil jsem, že nemůžu udělat nic, ona se už rozhodla. I kdybych se teď pokusil, aby mě zabili, Jesse bude střílet. Takže jsem musel zůstat na živu, a to znamenalo stát a ani se nehnout. Cítil jsem, jak mě Sheldonova zbraň pálí do spánku, a začal jsem se potit. Jestli ho Jesse mine, musím ho srazit dřív, než mě zastřelí. Prostě ho musím nějak zneškodnit, aby nemohl střílet na ni a to nejlépe tak, abych připoutal i pozornost jeho střelce.

Jesse stále couvala, vzdalovala se a já cítil, jak se Sheldon lehce uvolňuje, tlak jeho koltu na mou hlavu se zmírnil. Očividně byl dosud z nastalé situace napjatý, možná se přeci jen trochu bál zbraně na jejím boku, možná mě jenom nechtěl takhle odstřelit, aby si mou smrt víc užil, to je jedno. Každopádně mi ale došlo, že Jesse couvá špatným směrem. Ne úplně, ale ta odchylka může být nakonec rozhodující. Věděl jsem, že půjde daleko, až za hranici, ze které bych střílel já, a musí se spolehnout, že střelec na verandě už nezvládne být tak přesný. Ale když bude pistolník o kus blíž k ní, než ona k nám, její šance se tím sníží.“

„Je to stejné jako s Shownem tenkrát na mýtině, viď? Musela se nechat zastřelit, aby zachránila tebe! Věděl jsi, že dělá chybu, že to nevyjde a stejně jsi tam jen tak stál a čekal?? Mohls vidět, jak ji kvůli tobě zastřelí! Jak jsi to mohl vydržet?!“

„Už jsem ti to řekl, Chrisi. I kdybych je vyprovokoval a nechal se zastřelit, Jesse by stejně střílela. Prokoukla by to a začala by dřív. Dřív, než by byla dost daleko, v relativním bezpečí. Dřív, než by byla připravená. Na mně naopak bylo ani se nehnout a donutit tak i Sheldona klidně stát a poskytnout jí co nejjistější cíl. A beztak to nebylo stejné jako se Shownem, Jesse bude střílet z takové dálky, že už by se jen málokdo trefil. Byla dost velká šance, že to ten pistolník nedokáže, i když jistota to samozřejmě nebyla. Jestli myslíš, že jsem neměl strach, tak se moc pleteš. Bál jsem se strašně, modlil jsem se, ať on není tak přesný střelec, o rychlost teď vůbec nešlo, měl ji na mušce a ona bude nejdřív střílet na Sheldona. Než půjde po něm, on stačí mezitím vystřelit i čtyři rány. Zní to hrozně, když to takhle říkám, já vím, a hrozné to i bylo. Ale prostě to bylo tak,“ pokrčil rameny. „Navíc jsem nakonec zjistil, Jesse neudělala žádnou chybu. Já myslel, že už zastaví, ale ona couvala dál, a mně konečně došlo, že nemohla směřovat, kam bych to čekal, protože tam překážel roh stodoly. Musela jít tudy a rozhodla se tedy, že zajde o kus dál. Tohle jsme měli natrénované, cvičili jsme to tisíckrát, zkoušeli tu vzdálenost, kdy se ještě trefíme a pilovali svou mušku, abychom to dokázali víckrát a lépe. Jenže jsme samo sebou stříleli na kamínky a šišky a ty naši střelbu neopětovaly. Nemusela to zvládnout, mohla Sheldona minout nebo ho trefit jen lehce a on by mě pak zastřelil, nebo mohla dokonce zabít mě. A samozřejmě také ten střelec mohl dostat ji. Tohle všechno jsem věděl a, což bylo horší, věděla to i ona. Přesto to ale udělala, šla dál a věřila si. Byl jsem na ni neskutečně pyšný, nešlo jí vůbec nic vytknout.“

„Pche! Přišla tě zachránit, riskovala pro tebe svůj život a ty bys jí chtěl ještě něco vytýkat?!“

„Uklidni se, prosím tě. Říkám tím jen, že to prostě udělala perfektně. Samozřejmě víš, že jsme to oba přežili, takže kdyby na tom bylo cokoli, co mohla udělat lépe, přirozeně bych jí to při vhodné příležitosti řekl. Nic takového ale nebylo.“

Shawnee se trochu odmlčel a Chris se zbytečnou silou přehraboval polínka v ohni, až žhavé uhlíky létaly do všech stran, očividně rozladěný tím, co slyší.

„Hele, vím, že se ti to nelíbí,“ pokračoval Shawnee, „je mi jasné, že se ti to špatně chápe. Asi to nedokážeš přijmout a teď mě nemůžeš ani vystát. Ale věř, že jsem v tomhle bodě už neměl jinou možnost. To předtím ano, nemělo k tomu vůbec dojít, neměl jsem se nechat chytit… neměl jsem tam ani jezdit. Tohle se mi špatně přiznává, ale říkám ti všechno, nic nepřikrášluju, nic nevynechávám. A Jesse… ona mi to pořádně spočítala, jen poslouchej dál, možná tě to potěší. I když tebe asi ani ne. Ale jestli to nechceš slyšet, jestli je to na tebe moc… pistolnické, pochopím to. Je to na tobě.“

„To víš, že chci,“ zklidnil se Chris. „Řekl jsem ti, že chci slyšet všechno. Jen do toho, už tě nechám mluvit, neboj.“

„Navíc Jesse si to takhle zvolila. Nemusela tam, ale rozhodla se jet.“

„Co je tohle za rozhodování?“ vypěnil znovu Chris. „Jasně, že tam musela. Musela tě přece zachránit. Musela to aspoň zkusit, protože bez tebe nechtěla žít.“

„Tak pozor,“ tón Shawneeho hlasu zchladl o několik stupňů. „Ona tam nejela něco zkoušet a třeba při tom zemřít. Jsem si jistý, že by to samé udělala i pro tebe, Freda, možná pro kteréhokoli z vás. Měla šanci a měla plán. Jela mě zachránit, ne tam zůstat. Není totiž pravda, že by beze mě nechtěla žít. Prakticky se tu o tom nebavíme, ale měla Nancy a žila pro ni.“

Chris na něj ztuhle zíral. „Promiň, zdá se, že nevím, o čem mluvím. Takže láska nebyla silnější než přátelství?“

Shawnee zavrtěl hlavou. „A proč by měla být? Nikdy jsme to nijak neměřili, co je to za nesmysl? Já jenom říkám, že není pravda, že by beze mě nechtěla žít.“ Jeho hlas ale zůstal chladnější a o hodně skleslejší. Chrisovi to neuniklo.

„Ne, vážně promiň. Nechci ti šťourat v ranách, vidím, že tě to jistým způsobem trápí…“

„Netrápí,“ odpověděl Shawnee unaveně. „Ale trápilo. Trápilo mě to, co trápilo Jesse. Jenže to patří Nancy a jí už jsem to řekl. Nesnažila se jí pomoct vyrovnat se s minulostí, nesnažila se to z ní dostat… nechme toho. Ty to vidíš jinak. Myslíš, že když Jesse nechtěla, nešlo jí pomoci. Možná máte oba pravdu, možná bych po Nancy vážně chtěl moc a křivdím jí. Nevím. A už je to stejně jedno…“

„Shawnee, Jesse se netrápila, nebyla smutná,“ řekl tentokrát Chris velmi jemně.

„Tady u vás ne,“ zněla hořká odpověď. „Už jsem ti to říkal,“ dodal skoro šeptem, „měla být s tebou. Možná by byla šťastnější a teď by byla živá.“

„Nech toho, proboha. O tomhle se nebudeme bavit. Dopověz to a jdeme spát, já už mám dneska dost.“

„Dobře,“ souhlasil Shawnee, ale předchozí zaujetí se z jeho hlasu zcela vytratilo. Chrise to mrzelo, protože viděl, jak moc mu to ublížilo, ale na druhou stranu bylo to, co se dozvěděl vlastně mimochodem, mezi řádky, možná důležitější a zajímavější, než celý hlavní příběh. Ale Shawnee měl pravdu, věděl, že to oba přežili, takže byl zvědavý, jak to Jesse dokázala. Sebral ze země hrnek a podal ho Shawneemu.

„Napij se.“

Ten ho přijal a poděkoval pokývnutím hlavy.

„Nechceš mi to dopovědět zítra? Vidím, že už toho máš taky dost, měl bys jít spát.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Už to nebudeme rozebírat, jen ti to dopovím.“ Chris přitakal, tak pokračoval. „Jesse teda couvala o hodně dál, než jsem předpokládal a pak se konečně zastavila. Byla opravdu daleko, i zabiják na verandě to viděl a s úšklebkem lehce spustil zbraň. To bylo víc, než se dalo čekat. Já stál ztuhlý jako socha, skoro jsem ani nedýchal a hypnotizoval jsem Sheldona, aby zůstal stejně nehybný. Ale Jesse okamžitě zaregistrovala svou šanci a nezaváhala ani zlomek vteřiny. Ten pohyb byl tak nádherný! Vím, žes ji takhle nikdy neviděl, ale nedokážu to popsat. Její ruka, náhle s pistolí, se vymrštila vzhůru, ukázala na nás a ozval se výstřel. Teda vlastně dva, protože ten střelec samozřejmě všechno viděl a také vypálil. Zbraň z mého spánku najednou zmizela a Sheldon se jednoduše zhroutil na zem. Pistolník mezitím znovu vystřelil, viděl jsem, jak se pohnul Jessein levý rukáv a košile se tam okamžitě začala barvit krví. Trefil ji, ale ona ani nezakolísala, její pravačka se zbraní už plynule přecházela k dalšímu cíli, zatímco Jesse lehce uskočila vpravo a ozvaly se další dva výstřely. Pistolník se zhroutil na verandu a na Jesseině levé paži začala krvácet další rána. Kdyby neuskočila, byla by teď vážně zraněná nebo mrtvá. To už jsem ale nesledoval, vrhl jsem se na Sheldona a snažil se do svázaných rukou za zády sebrat jeho zbraň. On už se ani nehnul, trefila ho nad levé oko. Pak jsem uslyšel další výstřel, rychle jsem pozvedl zrak a uviděl Jesse, jak běží ke mně se zbraní dosud namířenou na již nehybného střelce. Doběhla a stále byla tak ledově klidná. Zato mně se tolik třásly ruce, že se mi Sheldonovu pistoli vůbec nepodařilo uchopit. Jesse tasila nůž a osvobodila mi ústa, pak ruce a nakonec nohy.

„Jsou tu další?“ ptala se při tom.

„Myslím, že ne.“

„Zkontroluju stodolu, ty dům.“ Přikývl jsem na souhlas. „Jsi v pořádku?“ zeptala se ještě.

„Ano.“

„Co tvoje zbraně?“ ukázala hlavou k domu.

„Jo, budou tam.“

„Tak jdeme.“ A rozběhli jsme se každý určeným směrem. Já s rančerovou pistolí v ruce nejprve zkontroloval pistolníka, ale byl stejně jistě mrtev, jako Sheldon. Trefila ho dvakrát. Nejdřív do hrudi, bylo to vážné zranění, které ho okamžitě poslalo na zem, a bezpochyby by za chvíli zemřel, ale nebyl mrtev ihned a v ruce měl stále zbraň. Chtěl se pomstít. Jenže Jesse byla pozorná a dorazila ho také ranou do čela. Ten den střílela jako ještě nikdy.

Pak jsem rychle prohledal dům, vzal si své kolty i pušku a vyběhl zase na dvůr. Jesse už tam byla a vedla oba naše koně. Bylo jasné, že už tu opravdu nikdo další není. Pocítil jsem úlevu a vrhl se k ní, ale ona zůstala stále stejně chladná. To už jsem věděl, že je zle.

„Jsi zraněná,“ ukázal jsem na její ruku a pokusil se ji uchopit, abych ji ošetřil, ale ucukla.

„Nic to není. Jedeme.“

„Krvácíš, Jesse. Nech mě…“

„Musíme vypadnout,“ nenechala mě ani domluvit. „A to hned. Jedeme!“

Měla pravdu, vypadnout jsme museli a vážně nejlépe hned, tak jsem zmlknul a nasednul na koně. Zkontrolované pistole jsem už měl u pasu a pušku zasunul do sedla. Jesse si ruku ovázala šátkem, vyskočila na Shanea a vyrazili jsme. Jeli jsme tryskem, a když jsme vyjeli z prérie a zmizeli za prvním kopečkem, Jesse napůl seskočila, napůl spadla ze sedla a okamžitě začala zvracet. Byl jsem v mžiku u ní a chytil ji kolem ramen, abych ji podepřel a podpořil, ale vztekle moje ruce setřásla a dokončila to sama. Podal jsem jí vak s vodou, který mlčky přijala, vypláchla si ústa a napila se. Seděla vyčerpaně na zemi a zhluboka oddechovala a já se ji pokusil znovu obejmout, ale osopila se na mě.

„Nesahej na mě!“ Takhle rozzuřenou jsem ji teda ještě neviděl. Stále jsem ale netušil, proč.

„Jesse, já…“ chtěl jsem jí poděkovat, ale tak trochu jsem nevěděl, jak na to, když byla tak hrozně naštvaná.

„Co tohle mělo znamenat, Shawnee?“ vypálila na mě, a už to oslovení jasně ukazovalo, jak zlé to se mnou je, protože ona mi takhle řekla poprvé. Ale na odpověď nečekala. „Máš vůbec představu, jak jsem se bála? Mohl jsi být mrtvý, měl jsi být mrtvý! Několikrát!! Dokonce jsem tě mohla zabít já! Jak jsi mi tohle mohl udělat!?“

„Jesse, prosím, odpusť mi…“

„To měla být sebevražda? Říkala jsem ti, že je jich tu teď moc. Říkala jsem ti, že sem nemáš vůbec jezdit. Co sis proboha myslel?“ Konečně se na mě opravdu podívala a já si klekl naproti ní.

„Wille, mohla jsem tě zabít!“ zopakovala s hrůzou v hlase a už se nechala obejmout. „Mohla jsem tě zabít!“ rozplakala se mi v náručí.

„Ne, Jesse,“ šeptal jsem jí o překot do vlasů. „Tos nemohla. Byla jsi nepřekonatelná, tak neskutečně statečná. A z takové dálky, nikdy jsem tak přesné zásahy neviděl.“

„Byl to risk,“ začala se uklidňovat. „Riskovala jsem tvůj život.“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou, „riskovala jsi svůj. Ten střelec byl dost přesný, přesnější, než bych dokázal být já. Kdybys neuskočila, dostal by tě.“

„Naučils mě to,“ pousmála se. „Ale ano, byl přesný a zastřeloval se. První rána mi jen lízla košili, druhá už šla do ruky. A třetí tam, kde jsem prve stála, byl opravdu dobrý.“

Naskočila mi husí kůže. Cítila, že ji skoro trefil, a stejně dokázala zůstat stát na místě, aby měla sama jistější mušku. Bylo to neuvěřitelné, jako by to už zažila mockrát, jako by byla zocelená nesčetnými souboji a dokázala potlačit přirozený instinkt, který člověku velí prchnout.

Otřásl jsem se. „Nech mě, ať ti to ošetřím.“

Přikývla, odvázala zakrvácený šátek, rozepla si košili a vyndala ruku z rukávu. Byly to čisté rány, dva nekomplikované průstřely, bylo v podstatě jen třeba zastavit krvácení. Takže jsem ji pevně ovázal, bylo to rychle hotové. Ale nepochybně to pořádně bolelo.

„Díky.“

„Já děkuju tobě. A hrozně se omlouvám. Za to všechno,“ a gestem jsem obsáhl ranč v dálce i dějiště tam za kopečkem. Dobře jsem věděl, že zvracela z toho strachu, z napětí, které z ní v té chvíli spadlo. Chápal jsem, jak jí bylo. „Odpusť mi, prosím.“

Ale ona se dosud zlobila. A hodně.

„Jistě, Wille. Samozřejmě ti odpustím, ale bude to chvíli trvat. A jestli ještě jednou uděláš něco podobného, přísahám, že už tě nebudu chtít v životě vidět.“

„Neudělám, tohle byla dostatečná lekce. Už nikdy nebudu jednat jen sám za sebe. Slibuju, že už vždycky budu myslet i na tebe. Nejdřív na tebe, Jess.“

„Dobře,“ přikývla, „věřím ti. Tak zatím sbohem.“

„Počkej! Kam chceš jet?“

„Tady rozhodně nemůžeme zůstat. Já teda jedu domů.“ Pro ni to slovo znamenalo k Nancy. Ty vidíš, že mě to bolí. Ale to je teď, Chrisi, tenkrát to tak prostě bylo, ještě stále bez hořké příchutě.

„A Nancy tě čeká? Bude tam?“

Zamítavě zavrtěla hlavou.

„Tak to ne, Jesse. Jsi zraněná, vyčerpaná, skoro v šoku. Nenechám tě samotnou.“

„Řekla jsem, že ti odpustím, ale časem. Teď jsem fakt naštvaná. Nech mě, Wille.“

„Můžeš se tvářit, že s tebou nejsem. Jestli chceš, budu jako duch, pojedu za tebou, utábořím se vedle vašeho srubu, nechám tě úplně na pokoji, ale neopustím tě. Teď to nejde.“

Povzdechla si. „Kdybych tě chtěla mít takového, mohla jsem tě nechat tomu rančerovi, nemyslíš?“

„Mučil by mě,“ řekl jsem, částečně žertem, ale šlápl jsem vedle. Strašně.

„Chceš mě vydírat? Tos přehnal!“ zatvrdila se. „Nancy se vrátí za pár dní. A já jsem v pořádku, nemusíš se bát. Tam na ranči jsem hrůzou málem omdlela, ale je to pryč, teď už není důvod. A ty ses, zdá se, dobře pobavil.“

„Jesse!“ ohromeně jsem vydechl. Ale nechtěla už nic slyšet.

„Dávej na sebe pozor! A přijeď, jak jsme byli domluveni, když budeš chtít.“

Nasedla a byla pryč. Zůstala mi jen její krev na dosud neomytých rukách. Ale i já to myslel vážně. Nehodlal jsem ji nechat samotnou, tím spíš, že byla tak naštvaná. Bude nepozorná, Shanea bude zběsile štvát a kdo ví, co se jí může stát. Navíc nás možná ještě budou honit Sheldonovi muži, i když to nebylo tak jisté, když on byl mrtev. Vyskočil jsem také na koně a vyrazil za ní. Zvolila si ducha, ohlídám si ji teda zpovzdálí, oba budeme sami, ale postarám se, aby jí nic nehrozilo.

Ale nebláznila tak, jak jsem předpokládal, jela rozumně a večer se utábořila a rozdělala oheň. Já zůstal na stráni opodál. Po nějakém čase od ohně zmizela a za chvíli se objevila na nedalekém skalním výstupku. Dlouho tam tiše stála, viděl jsem ji proti obloze, a pak na mě zavolala.

„Pojď k ohni, Wille. Vím, že tu někde jsi.“

A já samozřejmě šel. U ohně stále nikdo nebyl, zastavil jsem tedy ještě ve tmě a ozval se, aby mě mohla poznat.

„Jesse? Jsem tady.“ Vystoupila ze stínu a odložila pušku vedle sedla.

„Jen pojď.“ V jejím hlase už nebyla žádná zlost, jen únava. Objal jsem ji a políbil, obojí opětovala.

„Jak ti je?“ zeptal jsem se.

„Zima,“ pokrčila rameny. „Ještě jsem se nepřestala třást.“

Sedli jsme si k ohni a já přes ni přehodil svůj plášť. Jednou rukou jsem ji objal a přitiskl k sobě.

„Je to lepší?“

„Jasně,“ přikývla a usmála se.

„Jedlas něco?“

„Ne.“

„A máš vůbec co?“

Zavrtěla hlavou.

„Tak počkej, něco ti dám.“ Vstal jsem a šel vyhrabat placky, co jsem měl v sedlových brašnách. Sedl jsem si zpátky a podal jí je.

Něco mě napadlo. „Jesse?“

„Díky. Copak?“ pustila se do jídla.

„Doufám, že tam na ranč jsi přijela najedená.“

Přestala kousat a vážně na mě pohlédla.

„Samozřejmě, Wille. Udělala jsem všechno, co mě napadlo, abych to zvládla. Najedla jsem se v tom městě, kde tě chytili.“

„To jsem rád, jen jsem se zeptal. Udělalas to úplně skvěle,“ políbil jsem ji. „Ještě jednou ti děkuju,“ znovu jsem ji políbil. „Ale i ty mi musíš slíbit, že už to neuděláš. Mohlo se to pokazit v kterémkoli okamžiku, mohl tě zastřelit hned, jak ses objevila na ranči nebo ten střelec mohl být o trochu přesnější…“

„Kolik takových střelců znáš?“ přerušila mě. „O tomhle jsme mluvili, vzpomínáš? A já byla o deset kroků dál, než obvykle.“

„Nemůžu všechny znát.  A zrovna tenhle byl opravdu dobrý, lepší, než bych čekal.“

„Měl tři rány a nedostal mě,“ zavrtěla hlavou. „Víš, že to byla jediná šance.“

„Samozřejmě, to byla. Ale o tom já nemluvím. Nemělas tam vůbec jezdit, Jess.“

„Jo tak tohle mám slíbit,“ její oči zase ztmavly hněvem. „Příště tě mám nechat zastřelit?“

Neříkal jsem nic.

„Žádné příště přece nebude. To ty jsi slíbil, že už to neuděláš,“ řekla s důrazem na slově ty.

Zasténal jsem „Ale Jesse! Víš, že se něco podobného může stát, i když to nezaviním.“

„Já nic slibovat nebudu. Ty víš, že když to budeš potřebovat, pomůžu ti, kdykoli budu moct. Podle toho se chovej.“

Tím jsme s daným tématem skončili. Jesse se najedla a šli jsme spát. Neměla s sebou ani deku, schoulili jsme se oba pod mojí a ona se mi stulila do náruče. Byl jsem trochu nervózní z toho ohýnku, ale za celé odpoledne jsem si nevšiml, že by nás někdo pronásledoval, tak jsem se to rozhodl risknout. Jesse potřebovala teplo. Leželi jsme dlouho, víc, než hodinu, a já cítil, že pořád nespí.

„Nemůžeš usnout, viď?“ zašeptal jsem jí do ucha.

„Ne, nemůžu.“

„Kvůli bolesti?“ dotkl jsem se hřbetu její zraněné ruky.

Zamítavě zatřásla hlavou.

„Tak mi o tom pověz. Řekni, co tě straší v hlavě.“ Trochu se zavrtěla, a pak se ke mně obrátila čelem, dýchala mi pod bradou na krk.

„Navenek jsi byla tak klidná, Jesse. Řekni mi, co se dělo uvnitř,“ snažil jsem se jí pomoci začít.

„Ten klid do mě najednou vstoupil až na ranči, když jsem zjistila, že tam jste jenom vy tři. A když tě Sheldon vytáhl ven, věděla jsem úplně přesně, co musím dělat. Žádná panika, žádné pochybnosti, vše bylo křišťálově jasné. Věděla jsem, kam si stoupne ten střelec, věděla jsem, kam budu muset ustupovat já. Jen jsem ještě potřebovala zjistit, kde budete vy, abych mohla začít počítat. Na svůj odhad jsem se samo sebou spolehnout nemohla, ne tehdy a tam. A pak se Sheldon konečně zastavil a já došla k vám. Celou tu dobu jsem si nedovolila na tebe ani koutkem oka mrknout. Namlouvala jsem si, že přece musím sledovat Sheldona a jeho pistoli. Ale pak, jak jsem stála přímo před tebou… na tu malou vteřinku jsem neodolala a pohlédla ti do očí… a všechno se ve mně zhroutilo, ten klid byl pryč a zůstala jen hrůza z tvojí smrti. Vaše hlavy, tvoje a Sheldonova, se skoro překrývaly, stačilo minout o dva prsty a trefím místo něho tebe. Budeš mrtev. V tu chvíli jsem myslela, že omdlím…“ její hlas se zlomil.

Nemůžu tvrdit, že jsem věděl, jak se cítila, protože tohle já nikdy nezažil. Dodnes ne, Chrisi. Musí to být opravdu hrozný pocit zodpovědnosti, když na tvém výstřelu takhle přímo závisí život toho druhého. A navíc ty ho můžeš i malou nepřesností snadno zabít.

„To byla tvoje jediná chyba, Jess,“ řekl jsem jemně. „Že ses na mě podívala.“

„Ano, to byla. Zato velká.“

„Ale zvládlas to perfektně. Říkáš, že tvůj klid byl ten tam, ale navenek to nebylo znát ani náhodou. Bylas nehybná jako skála, naprosto soustředěná. Pohled na mě byl jen mžik, a pak už jsi oči nespustila z Sheldonovy tváře, alespoň dokud jsem na tebe pořádně viděl. Ten okamžik, kdy jsi minula svou vzdálenost… nikdy nezapomenu, jak jsem byl na tebe hrdý. Nezaváhala jsi ani trošičku, tvoje kroky byly stále stejně vyrovnané. A když ses zastavila a střelec spustil svou zbraň, neztratila jsi ani zlomek času. Bylo to prostě dokonalé, skoro se tomu nedá uvěřit. Ale jsme tady, oba žijeme, a to jedině díky tobě.“

„Ano, já vím,“ zašeptala.

„No vidíš,“ pokračoval jsem také šeptem. „Tak na nic jiného nemysli. Je to za tebou a nic takového už nikdy nezažiješ, slibuju.“

„Slibuješ, co není ve tvé moci, Wille.“ Zdálo se mi, že už mluví skoro ze spaní.

„Ale je. Spi už, Jess, budu tě hřát.“

„Už je mi teplo,“ s těmi slovy se zase otočila a zavrtala se do mé náruče. „Dobrou noc. A díky!“

„Díky tobě, blázínku. Dobrou!“

Pak skoro okamžitě usnula, ale já ještě chvíli vstřebával dojmy. Byl to hrozně zvláštní pocit, být takhle zachráněn. Vždycky jsem si tuhle situaci představoval obráceně a vymýšlel různé varianty, co bych v jakém případě udělal. Ale stalo se to úplně jinak, tak, jak mě ani ve snu nenapadlo.

Z Sheldonových chlapů jsem přeci jen nervózní byl, vzbudil jsem se dlouho před svítáním a s prvními paprsky světla už propátrával okolí, jestli jsme v bezpečí. Ale všechno bylo v pořádku, nikdo po nás nešel. Bylo to za námi.“

Po chvilce ticha se Chris zeptal. „A ty tvrdíš, že nebyla žádný pistolník? Po tomhle?“

Shawnee si povzdechl. „Ne, nebyla. Měla to v sobě, ale nebyla. Nevím, co si pod tím slovem přesně představuješ. Jak vidíš, pistoli ovládala opravdu velmi dobře, ale používala ji jen, když skutečně musela. Jako kterýkoli jiný nástroj, sekyru nebo lžíci, prostě tehdy, když to bylo danou věcí nejvýhodnější. Taky by sis na polívku nevzal třeba lopatu.“

„Dobře, dobře. Snad jsem to pochopil,“ zvedl Chris ruce na obranu.

„Pochybuju, Chrisi. Mám pocit, že je pro tebe každý, kdo umí střílet z revolveru, pistolník. Takže, abys v tom neměl zmatek… Jesse byla opravdu dobrý pistolník, jak jsi právě slyšel. No… chtěl jsi jít spát, tak jdi už. Dobrou noc!“

„Dobrou, Shawnee.“ Chris si stoupl. „Chceš pomoct zalézt do toho tvého pelechu?“

„Ne, díky. Zvládnu to sám.“

„Tak jo. A nemysli si, že jsem tak zabedněný. Pochopil jsem tě. Jesse pistolníkem být nechtěla, takže nebyla, i když k tomu měla vlohy.“

Shawnee mlčky pokýval hlavou a Chris se vydal na těch pár hodin, co zbývaly do svítání, spát na svou postel ve srubu.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

16.12.2015 12:23:28Lakrov
redaktor prózy

Jo, připadalo mi, že to vše, zmiňované v minulém komentáři, má nějaký smysl.

16.12.2015 11:06:14Jesse H.

Lakove, díky za čtení a komentář, jsem překvapená, žes to z šera dávnověku ještě vyhrabal :-)

Ano, jeto část "románu", jak už jsem přiznala Pifovi. A protože je to vlastně samostatný příběh, dala jsem ho sem do povídek, abych otestovala, jestli je to vůbec čitelný. Je mi jasný, že rozhodně ne pro každého, ale aspoň pro někoho žánru nakloněného... třeba. 

To opakování si uvědomuju a dost jsem s tím bojovala, ale tak nějak to asi neumím úplně vypustit, aby mi z toho nevymizel původní záměr - a to je  Shawneeho vyprávění nejen vlastního zážitku, ale pak i lehký vysvětlování pistolnických zákonitostí nezasvěcenému Chrisovi a trochu hádka ohledně Shawneeho a Jessiny role, no a nakonec i zbytek dne, teda následný rozbor akce s Jesse večer. Takže délka textu roli nehraje, ale chtěla jsem tam mít tu členitost, trochu nesouhlasného rozhovoru u ohně, a ne jen přímočaré vyprávění. Takový byl pokus a úmysl.

11.12.2015 12:47:12Lakrov
redaktor prózy

Začíná to tak "zprostředka", jako by to byl úryvek nějakého delší textu, románu. Zpočátku celkem napínavé čtení, má to spád, ale asi tak v polovině si začínám uvědomovat, že lecos nebo spíš skoro vše je v tom textu opakováno několikrát. Začátek té akční scény je napsán dobře, ale proč to protahování a opakování, to mi není jasné. Nějaký význam to ovšem mít může, je-li tohle jen úryvek z románu, v němž to, na jak velkém úseku textu na tu dívku vzpomíná, má svůj význam.

25.11.2015 11:37:00Jesse H.

Děkuji všem za názory a komentáře.

Alexko, Tobě díky za tu dvojitou snahu :-)

K3 - ano, jsem romantička. Asi až moc :-) Zklamaná nejsem, ale mrzí mě, že Ty ano, nicméně to chápu. Povídka by měla být zhuštěnější, souhlasím. Ona to totiž vlastně povídka není (což mě neomlouvá).

Pife, díky za vlídná slova. Těší mě, že se Ti to, jako westernovému odborníkovi, líbilo a díky i za Tvoje připomínky.

Myšlenkové pochody – no, já je tam tak nějak potřebuju, ve skutečnosti píšu příběh hodně kvůli rozhovorům, kvůli vztahům a konfrontaci postav. Na druhou stranu chápu, že to možná nikoho jiného nezajímá :-)

Přiznávám, že tohle je část delšího celku, čímž se můžu vymluvit z nedostatku popisu osob, ale je fakt, že pro účely „povídky“ jsem ho tam asi měla nějak vložit, máš pravdu. Nicméně jestli ses sám coby posluchač vžil do role Chrise, unaveného honáka s kafem v ruce, věkovou skupinu okolo osmi let jsi (zcela správně) samovolně vyloučil a vzhledem k obsahu jeho rozhovoru se Shawneem nelze ani těch 19 očekávat :-) No ale jak vypadá Jesse je správná otázka :D

A spisovná řeč… To je vážně problém, původně mi mluvili nespisovně, ale tak nějak jsem zjistila, že je složitý udržet nějakou hladinu, tak jsem to, po vzoru starých westernů, všechno pěkně opravila. Ale máš pravdu, některé výrazy bude lepší „povolit“, bude to přirozenější… zapracuju na tom :-)

24.11.2015 16:06:47Pif

Obdivuju, když se někdo nebojí něco napsat, a ještě víc, když to někdo dá někam, kde si to můžou lidi přečíst a přímo reagovat, a dát se tak trochu všanc. Já na to ještě nemám :)

Povídka se mi líbila. Úplně jsem se viděl u toho ohně, s plechovym hrnkem plnym kafe, unavenej po celodenní práci honáka, jak koukám do ohně a s napětím poslouchám... 

Žena s koltem je dobrej nápad, moc jich ve westernech neni. To , jak uměla být klidná s koltem, ale pak žensky emocionální po záchraně, mi přišlo věrohodný, ze života opravdový. I to, že dvě koupila, bylo dobrý, realistický...

Co mě trochu trápilo, a na westernech obecně  trápí, je to složitý sledování myšlenkových pochodů. Nejsem si úplně jist, jestli to do westernů patří. Jestli nemají být víc o tý akci. Něco ano, trochu, ale ne polovina povídky.

Pak mi trochu chybělo širší vykreslení postav. Rád si příběh maluju v hlavě. Kolik bylo Chrisovi, osm nebo devatenáct? Jak vypadá Jesse? Jasně že musí být místo pro imaginaci, jen já to zrovna raději výstižněji. A jasně, je to povídka, málo prostoru...

A naposled, ta mluva, jazyk, který postavy používaly... Přišlo mi to moc spisovný. Slova jako darebácký, místo nejlépe napsat nejlíp, místo vážné zranění napsat vážný... možná by to vyznělo realističtěji...

Jsou to jen maličkosti, spíš můj osobní pohlaed na westerny obecně. Nikdy se nezavděčíš všem :) Dobrý, držim palce Jesse.

 

21.11.2015 21:20:22K3
redaktor prózy

Kovbojku od ženy jsem asi ještě nečetl. Musíš být velká romantička. Ale k tvé povídce. Asi tě zklamu. Vzhledem k délce povídky, by měl být daleko bohatší děj. Anebo spíš obráceně, vzhledem k dějí je to příliš dlouhé. Takže zdlouhavé. Čekal jsem, že na konci přijde něco. Překvapení, vzrušení, nečekaný zvrat a jedině to mě nutilo číst dál. Bohužel nic takového nepřišlo. Ale přišlo zklamání.

21.11.2015 14:59:41Alexka

Zkoušela jsem číst asi dvakrát, ale nedokáazala jsem se tím prokousat. Hned ten první odstavec je děsně kostrbatý  :-(

20.11.2015 19:58:30Jesse H.

Tak díky, Goro, žes to přežila :-) Se slůvkem mě máš pravdu, něco s ním udělám.

20.11.2015 14:57:56Gora
redaktor poezie a prózy

Připadá mi to nevěrohodné, i když...lidé ve vypjaté situaci dokáží zázraky. Jen ve 3.odstavci je asi 7x slůvko mě. Nejsem asi kovbojský typ.Nenadchlo.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.