Posvátní modří sloni

Do vesnice vtrhne stádo modrých slonů. Jsou divocí a obrovští a vše začínají bořit. Lidé pod jejich tlapami umírají. Nikdo neutíká a nikdo se nebojí a každý kdo má oči, kouká na modré slony. 

Už pět pokolení nevidělo modrého slona. Kdysi přicházeli z hor častěji. Jsou stále vzácnější a vzácnější. Za několik málo minut bylo po všem. Modří sloni zmizeli v buši. Zůstalo po nich jen bušení mnoha srdcí.   

Přichází kněz v rouchu a křičí:

„Ochhh! Takové požehnání ….! Kamkoliv šlápnul modrý slon, zasypejte místo zlatým prachem. Na místě, kde je rozbořená chatrč postavíme svatyni. Na všechny, kteří jsou zraněni, padla nevýslovná svátost. Ten, který zemřel, stal se svatým. Dostal tu nejkrásnější smrt jakou si mohl přát. Odjel ve zlatém voze přímo do nebe. Bude pochován jako ten, který se dotknul nebes.“

„A co moje zmrzačená holčička?“ táže se starší žena s leskem v hnědých očích.

„Bude prohlášena za mučednicí, bude ctěna a velebena. Na celou vesnici padlo nesmírné štěstí.“ Prohlásil kněz v modrém rouchu se znakem slona.