Svatořečení Sigurda Hlena

Široko daleko po dánské zemi neslo se jméno jarla Sigurda Hlena. Ač neměl titul jarl takového významu, který by opravňoval k podobné úctě, v osobě náčelníka Sigurda byla tato úcta více než zasloužená. Hlen byl statečný muž, převyšoval ostatní bojovníky o dvě a půl hlavy bez přilby a v bitvě se mu nikdo nevyrovnal. Též v politických záležitostech si počínal velmi prozíravě, když vybudoval první náznak toho, čemu se později začalo říkat středisková obec.

V oné době bývaly vesnice na jarlovi relativně nezávislé, vesničané si své záležitosti podle možností vyřizovali v místní radě mužů, kde vlastními slovy přednášeli názory svých manželek a na jarla se obraceli většinou toliko s požadavkem o ochranu před nájezdem těch „svinských Norů ze severu“. Z toho důvodu bylo velmi obtížné přesně určit výši naturálních odvodů, kterými byla každá vesnice povinna ve prospěch jarla a jeho agendy.

Hlen ihned po svém zvolení ustanovil, že od této chvíle se budou veškeré spory od vraždy výše řešit výhradně u nejvyšší rady, kterou tvořil on, dále jeho zástupce a dvanáct mudrců. V těch časech platilo pravidlo, že jakmile muži vypadne poslední zub, stává se automaticky mudrcem a má právo být zvolen do obecní rady, ženy měly kritéria přísnější, prakticky nesplnitelná. Pro potřeby soudních sporů bylo vybudováno prostorné vězení a moderní popraviště, zástupci vesnic byli povinni co půl roku hlásit stav obyvatelstva a skotu a poté jim byla stanovena úměrná daň.

Dále Hlen stanovil přísný zákaz domácí léčby zubních chorob, což bylo velmi pokrokové rozhodnutí, neboť do té doby měla každá vesnice svého kováře, který chodil po návštěvách a na místě prováděl dentistické zákroky, mnohdy v doslova otřesných hygienických podmínkách. Od vydání nařízení byl tedy všem vesničanům k dispozici jediný, specializovaný kovář, který prakticky veškeré zubní neduhy léčil extrakcí. Ruku v ruce s tímto opatřením pak Hlen zavedl zdravotní osvětu, kdy pacienti byli seznámeni se základy zubní hygieny, spočívající v každoměsíčním odstranění zubního kamene pomocí koňské žíně.

Hlen také kladl velký důraz na vzdělávání sedláků, jeho záměrem bylo, aby každý vesničan uměl nejen obstojně číst a psát, ale aby také ovládal další, potřebné vzdělanostní disciplíny. Proto se velmi zaradoval nad zprávou, že v daleké Germánii žije učený kněz, jménem Hjalmstredt, který se narodil v Dánsku. Okamžitě si nechal povolat jistého starce, jemuž říkali Harald, který žil na tři dny cesty daleko a o němž se u domácích ohňů vyprávělo, že umí číst i psát, a poručil mu sestavit zvací dopis, v němž žádal kněze o jeho služby, co se týče výuky prostého, písmen neznalého lidu. Dopis byl odeslán kurýrem v zimě a již druhou zimu přišla písemná odpověď, kterou si Sigurd nechal přečíst, taktéž od Haralda, ježto nikoho jiného na výběr neměl.

Odpověď zněla: „Ctihodný Sigurde Hlene, náčelníku mnohých! S potěšením jsem se dozvěděl o velikém tvém přání, aby se tvému lidu dostalo vzdělání písemného i ostatního. S ochotou přijímám tvou výzvu, avšak toliko pod podmínkou, že mezi tvým národem bude mnou šířena víra v milostivého, jediného boha, že lid tvůj bude současně se vzdělaností světskou taktéž vzděláván v uctívání, jež se v našem jazyce zove křesťanské, podle Krista, našeho spasitele. Na modlitbách očekávám příští zimu tvou odpověď. Buď milost našeho Pána a vykupitele s Tebou (vysvětlím po příchodu).“

Hlen si s radostí zamnul ruce nad takovou odpovědí. Jeho lidem se dostane opravdového studia... a nějaké křesťanství...? Vem to ďas, nezahynu! Tak se Dánsko dočkalo prvního misionáře, který přinesl do pověrami a mýty nakažené země novou nauku, jež zredukovala dosavadní panteon bohů na tři. Na okraji střediskové obce stála nepoužívaná stodola, ke které přistavili věžičku se zvonem, a zde probíhaly jednou za sedm dní bohoslužby. Kněz držel kázání, poté probíhalo svaté přijímání, kdy kněz upíjel něco vína z poháru, zatímco přítomní dostávali hostie pod jazyk. Tento obřad se neobešel bez komplikací, neboť symbolem muže- bojovníka té doby byl bohatý plnovous, takže kněz, držící oplatek, mnohdy zůstával bezradně stát před neproniknutelným houštím, jež ani v nejmenším nenaznačovalo, kde by se mohl nacházet ústní otvor. Hjalmstredt připomínal v prvních dnech své svaté služby sběrače lesních jahod, který se prohrabává tuhým porostem, avšak brzy naučil své ovečky včas otevírat. Po náboženské osvětě přicházela řada na studium, mohutní, drsní válečníci se učili runovému písmu, které má tu výhodu, že je lze psát pomocí sekery, dále základům astronomie, zeměpisu a matematiky. Účast bývala štědrá, což patrně souviselo s faktem, že za absenci na vyučování hrozil trest smrti.

Hlen sám se zprvu díval na nové náboženství s nedůvěrou, připadalo mu málo mužné, navíc zakazovalo zabíjet pro zábavu. Rovněž velmi těžko chápal, proč při svaté zpovědi, kdy nadšeně hovořil o svých válečných úspěších, dostával namísto obdivu a ocenění sto Otčenášů a dvěstě Zdrávas. Proto praktikoval pouze na zkoušku, nepřesvědčen ještě plně o výhodách nové víry. K jeho konverzi posléze přispěla náhoda.

Bylo to tak. Jednoho večera prohlížel si Hlen na návštěvě u Hjalmstredta knihu, o které mu kněz prozradil, že jsou v ní zaznamenány skutkové zbožných mužů. Velmi ho zaujal obrázek nějakého pohublého člověka, oděného toliko v bílém rouše, bílé vlasy a vousy mu vlály do dálky. Muž seděl shrbený na vysokém kůlu, ruce sepjaté a horoucně se díval na nebe, jako když Hlen zrána hádá, jestli bude v poledne pršet. Kněz mu podal vysvětlení, že na obrázku jest zpodobněn svatý Jeroným, muž, který strávil třicet let na kůlu, aby odčinil hřích, jenž spočíval v tom, že kdysi, coby bohatý lankrabě, odmítl dát žebrákovi krajíc chleba, což by nebylo to nejhorší, avšak druhý den na žebráka spadl barák a to už bylo moc. Přestože jen stěží bylo lze nalézt souvislost mezi odepřenou skývou a podmáčenou barabiznou, lankrabě se rozhodl k pokání a protože žádný trest od boha se mu nezdál dost dobrý, vymyslel si svůj vlastní, prostě vylezl na ten kůl. Když se o tom dozvěděl papež, ještě nějaký čas počkal, zda si to lankrabě nerozmyslí a poté jej zařadil mezi kandidáty na svatořečení. Lidé se chodili ke kůlu hromadně modlit a potenciální světec pokaždé spouštěl ze svého stanoviště misku na milodary. Traduje se, že by tam vydržel sedět ještě dalších třicet let, kdyby mu jeden zbožný hlupák nepodstrčil do misky lahev pálenky. Jeronýma našli druhý den ležet pod kůlem a s velkou slávou jej pohřbili v kapli cisterciáckého kláštera. Nějaký čas nato byla Jeronýmovi potvrzena svatost.

„Víra toho muže by přenesla horu, jak pravil náš pán,“ řekl pohnutě Hjalmstredt a poklepal rozevlátému Jeronýmovi na čelo.

„U kladiva Thorova, to byl chlap!“ vyrazil nadšeně Hlen, dívaje se na světce, sedícího na kůlu.

„A víš ty knězi co? Budu taky činit pokání, hříchů mám, že nevím, kde začít, hned zítra postavíme sloup a odtamtud už se nějak boha dovolám,“ Hlenovi se nad tím nápadem rozechvěl plnovous. Hjalmstredtovi dalo mnoho práce přesvědčit zarputilého syna Severu, aby od nápadu upustil, přesněji, aby jej odložil na pozdější dobu. „Nejprve,“ pravil rozhodně, „je nutno získati skutečnou víru v Boha a nechat se pokřtít ve vodě, teprve potom je možné pomýšlet na zbožné skutky, vymykající se normálu.“ Hlen souhlasil.

Během jediného měsíce byl pokřtěn a jeho rozhodnutí strávit zbytek života na kůlu nedoznalo nejmenší změny. Ihned po křtu se vypravil do lesa a brzy se vracel, držev za uzdu statného koně, který táhl rovný kmen, zbavený větví i kůry. Hlen osobně, jak se sluší na služebníka božího, vykopal hlubokou jámu, toliko s pomocí svých paží, víry a sedmi vesničanů, na které při práci dohlížel. Do jámy usadili sloup a důkladně utěsnili balvany a jílem, takže nehrozilo, že jeho odříkání bude narušeno duchovním pádem. Poté se převlékl do hrubé košile a vylezl po žebříku na vršek sloupu, když si byl předtím kolem pasu uvázal rybářskou šňůru s miskou na milodary. Nastalo období zbožnosti.

Prostí vesničané brzy podlehli víře, že muž na kůlu je v nějakém důvěrnějším kontaktu se stvořitelem a přicházeli pravidelně v zástupech v čas, kdy Hlen prováděl vyprazdňování. Tehdy jako vlna za vlnou probíhala davem odpředu dozadu zpráva: „Svatý muž právě močí…,“ a za chvíli poté následovalo oznámení: „Svatý muž právě…,“ a všichni se tlačili ke sloupu, aby přišli ve styk s oním požehnáním, které na ně padalo z výšky.

Za nějaký čas se však začalo hovořit o něčem podivuhodném. Jako blesk se do dálky rozšířila zpráva, že přání, vyryté do kůlu, se do tří dnů splní, neboť bůh si prý vzkazy pravidelně čte. Důkaz tvrzení se opíral o mladého Baarda, který prý z náhlého vnuknutí vyryl do dřeva slovo „kráva“ a pozítří našel u svých dveří stračenu. Podstata zázraku ve skutečnosti tkvěla v tom, že Baard byl odmítnut krásnou dívkou Jorindou a ve vzteku vyryl do kůlu hanlivý nápis: „Jorinda je nectná kráva“ a s dobrým pocitem se odebral domů. Jorinda se téhož večera vypravila ke kůlu pomodlit, neboť v tuto dobu měla jistotu, že na ni při rozmluvě s bohem nebude padat požehnání, a při té příležitosti nápis objevila. Ihned se jala větu vymazat ostrým kamenem a pracně vygumovala alespoň identifikující údaje, krávu ponechala. Když se potom u domu Baardova zvíře skutečně objevilo, všichni to považovali za odpověď na jeho přání, neboť podle rukopisu rozeznali, kdo je psal. Baard i Jorinda si skutečné okolnosti zázraku ponechali pro sebe a tak se zrodil mýtus. Nikoho nezajímalo, že kráva má na kýtě vypáleno velké „U“ a že Ulmstred ze sousední vesnice již několik dní hledá zatoulanou dojnici.

Kůl byl brzy pokrytý záseky, vyjadřujícími úpěnlivé prosby o nový pluh, syna, nebo raději dva, požár sousedovy stodoly… Jak užitečnou se nyní prokázala schopnost psát! Problém s nedostatkem inzertní plochy řešili vesničané otesáním starších vzkazů a jejich nahrazením. Málokterý požadavek došel naplnění, to však víru prostých křesťanů, tak naivních v otázkách božích, nepodrylo. Tím spíše, když se jednoho dne objevil na kůlu hrozivý nápis: “Táhni k čertu, Hjalmstredte!“. Tehdy všichni s napětím očekávali, jak se bůh k žádosti postaví.

Druhý den připlul z nepříliš vzdáleného ostrova rybář jménem Bodil a žádal, aby se kněz přijel pomodlit nad jeho synkem, který se předčasně narodil, vypadá churavě a jistě uvítá pomoc shůry. Kněz přislíbil a skutečně, ještě téhož dne, o něco později, se vypravil sám v člunu na ostrov. Když odrazil od břehu, ještě se obrátil a přátelsky zamával skupince vesničanů, kteří jej přišli vyprovodit. A to byl poslední moment, kdy jej viděli živého. Hjalmstredt na ostrov nikdy nedorazil, jeho loď našli rybáři na širém moři po dvou dnech prázdnou. Nebylo jiného vysvětlení, než že Hjalmstredta vzal čert, a všichni v obci to brali jako hotovou věc. O to větší však na ně padla bázeň, každý jeden obyvatel vesnice se teď bál, aby se na sloupu neobjevilo doporučení k návštěvě čerta, doprovázené jeho jménem.

Strach byl tím větší, že vesnice přišla o kněze a tím i o pravidelný přísun boží pozornosti, což mohlo mít velmi nepříjemné následky. Zajisté však celý chaos nemohl dopadnout jinak, než že se oči všech s nadějí obrátily směrem k muži, sedícímu na stožáru, kterého již teď považovali za svatého, aniž by k tomu potřebovali písemné potvrzení z Říma. Jako jeden srotili se kolem sloupu a naráz všichni padli na kolena a lomíce rukama, počali vzývat jeho vyvýšenost, aby slezla mezi své ovce. Hodnou chvíli se tak namáhali bez odezvy, ač křičeli čím dál více a v nářku bušili hlavami do tvrdého dřeva. Tu však nastal v celé záležitosti významný zlom, nezpůsobený ovšem nějakým duševním pohnutím Hlenovým, nýbrž únavou materiálu. Jak již řečeno, zápisy požadavků, adresovaných vyšší moci, byly vesměs

prováděny pomocí sekery, což způsobilo citelné oslabení pevnosti v ohybu. Pod náporem zástupu se sloup náhle v nejpopsanějším místě zlomil a svatý muž sestoupil ze svého stanoviště mezi lid. Když jej přivedli k vědomí, prokázal se překvapivě přístupným jejich žádosti o vykonávání kněžského úřadu. Celou obec i přilehlé okolí tato zpráva naplnila radostí, sám Hlen v tom spatřoval boží vůli.

Nastalo pokojné období, Hlen svědomitě vykonával své kněžské povinnosti, při zpovědi se naučil nereagovat na líčení mužných farníků uznalým výkřikem: „Ty kanče…!“ nýbrž mírně káravým hlasem ukládal pokání a také v obřadech si vedl velmi dobře, s jedinou úpravou, která se týkala mešního vína. Jeho předchůdce upíjel z poháru červeného vína, které, jak říkal, představuje Kristovu krev. Sigurda toto přivádělo k šílenství, neboť jakožto zdatný válečník měl velmi dobrou představu, kolik krve má v sobě dospělý člověk a jak dlouho tato stříká, useknete-li mu kupříkladu hlavu. Proto se příčilo jeho zdravému rozumu, že lze krev byť průměrně zdatného muže vměstnat do standardního poháru.

Jakmile tedy nastoupil do funkce, okamžitě nahradil koflík za speciálně upravený džber, původně určený k dojení mléka, který byl s to pojmout odpovídající objem tekutiny. Tak se mše změnily v podstatě v souboj kněze a několikalitrové dávky rudého moku. Sigurd byl muž obrovitý, drsný a odolný a vždy zvítězil, přestože se po tomto vítězství stávala bohoslužba poněkud nesrozumitelnou. Na samý závěr jej farníci vždy museli odnést do sakristie.

Ve stejné době dorazila zvěst o pozoruhodném obrácení divokého Dána až do dalekého ucha Svatého Otce v Římě. Papež, jenž sám byl příznivcem svatého Jeronýma, nalezl v Hlenovi příkladného šiřitele katolického učení v severské divočině a bez váhání nařídil, aby na místo byl vyslán apoštolský delegát, který by podrobně zhodnotil stav věcí, povzbudil tamější křesťanskou obec a především aby zvážil, zda je učiněno zadost kritériím pro svatořečení zmíněného Hlena. Pravda, nezkušenému oku mohlo se zdát, že je předčasné hovořit o titulu „Saint“ před jménem, papež však moudře usoudil, že ačkoli Hlen se nemůže měřit s Jeronýmem co do času, stráveného na stožáru, je nutno brát v úvahu kontext. Doposud žádný z divokých obyvatel severských zemí nepřiklonil se k pravé víře, až tu náhle zde, podoben zázraku, objeví se jeden z nejbojovnějších, navíc náčelník, pyšnící se úctyhodnou pověstí, a nejen, že je pokřtěn, ale okamžitě leze na sloup v rouše kanovníka. Tyto skutečnosti téměř politického charakteru by měly být v úvahách o svatořečení brány jako velmi příznivé.

Z Říma posléze po dlouhých přípravách vyšla výprava hodnostářů v čele s Gregoriem, biskupem z Tivole. Zpráva o nich je předběhla a drsný Sever očekával příchod vzácné delegace. Hlen byl již dříve dostatečně poučen Hjalmstredtem, že papež je zástupcem boha na

celé zemi, Dánsko nevyjímaje. S adekvátní úctou tedy očekával římského delegáta a zdatně se i nadále týden co týden potýkal se svěřenou mu odpovědností zastávat kněžské služby a nenechat ve džberu ani kapku.

Den příjezdu delegace, který se zprvu zdál velmi neurčitý či mlžný, dostal své ostré obrysy a byl oslaven velkým davem na pobřeží, neboť poslední část cesty vykonal Gregorius po moři, obsluhován místními, najatými mořeplavci. Za velikého jásotu přistála loď u mola a jako první, nepočítáme-li mohutného námořníka, zajišťujícího loď lanem, vystoupil poněkud pobledlý apoštolský delegát Jeho Svátosti, podpírán dvěma diákony. Poté následoval biskupův doprovod, který měl víceméně poslání administrativního charakteru. Jako poslední vystoupili z plavidla pevným krokem lodníci jménem Godfred a Valdemar, jejichž vesnice ležela hodný kus cesty podél pobřeží. Vděčně využili příležitosti doprovázet výpravu tak významnou a skutečně, během cesty i na pevnině se ke Gregoriovi chovali s patřičnou úctou, jež byla v těchto končinách až překvapivá. Přeci však, když na konci cesty byli opustili vzácného hosta a přidružili se ke sprostému lidu, nesmlčeli tajný poznatek z plavby, když si v dobrém rozmaru, s jízlivě zakřiveným koutkem úst postěžovali, že jim jeho apoštolská eminence na rozhoupaném moři několikrát poblila celou loď.

Sám Hlen přijal delegaci s veškerou vážností a seznámil hosty s denním rozvrhem, jenž spočíval v ubytování, poté měla následovat hostina a po ní měla být sloužena svatá mše, které se ujme sám Gregorius, zatímco Hlen mu bude k ruce. Netřeba říkat, že hostina byla vzhledem k zážitkům na lodi odložena na Gregoriovu žádost, proto byla bohoslužba svolána na nový termín.

Stodola-kostel byla naplněna k prasknutí, kromě místních zde zabírali místa i pobožní jednotlivci z okolních vesnic, kteří neodolali pokušení spatřit zástupce hlavy církve při práci. A vskutku, sám Hlen byl nucen uznat, že co do důstojnosti se nemůže s římským konkurentem měřit. Hladce oholená tvář biskupova se leskla v záři plamene, mihotajícího se v kovové misce, zavěšené na sekeře, jež trčela z trámu vedle oltáře a tu si mnozí vzpomněli, jak nedůstojně probíhají mše pod vedením Sigurdovým, který pravidelně, zavíraje svatou knihu, když předtím přečetl několik úryvků, vždy si do ní přivřel svůj dlouhý, ulepený vous, takže vzácný rukopis mu zůstal viset pod bradou a zde se hodnou chvíli houpal.

Dnes však obřad probíhal v atmosféře, plné mystického vytržení, prostorem se ozývalo toliko hluboké, konejšivé mumlání biskupovo, na stěnách se v příšeří uzavřené stodoly mihotaly stíny, lidé se vskutku cítili blíže Římu. Citelně vnímali působení ducha, jednoho ze tří, které jim onehdá Hjalmstredt přivezl.

Do poloticha se však náhle zvenčí vedral těžký dupot mnoha nohou, vzápětí se vrata stodoly rozlétla, jako když do nich udeří mocný blesk a dovnitř se vřítili s válečným řevem obávaní Norové, ano, ti „svinští Norové ze severu“, kteří rok co rok přepadali dánské vesnice a plenili bez milosti jejich pozemské statky. I nyní se objevili jako stíny na svých lehkých lodích, vynořili se z mlhy moře a žízniví po krvi se vylodili právě v době mše. V plamenech se zaleskly čepele širokých mečů a již se vůdce přepadu s děsivým pokřikem řítil směrem k oltáři, následován divokými válečníky. Všichni se v úleku a hrůze tlačili ke stěnám a schovávali se mezi lavice, osud křesťanů zdál se být zpečetěn.

Avšak v Hlenovi se v ten okamžik probudil dlouholetý instinkt bojovníka. Bez váhání si strhl z krku bytelný, železný kříž, symbol věčné lásky a pokoje, a zkušenou rukou jím mrštil rozběsněnému Norovi vstříc. Byl to mistrovský hod, kříž zasvištěl vzduchem, opsal jednu, dvě kružnice a zabodl se vůdci do oka tak hluboko, že mu z důlku trčel toliko příčný trámec, na který se, jak známo, přibíjejí horní končetiny. Tímto byl Nor prakticky slepý, neboť již před tímto zásahem měl pouze jedno oko. Sigurd vzápětí vyrval z trámu sekeru, která do té doby sloužila jako věšák na osvětlení a mocnou ranou uťal stále stojícímu slepci hlavu. Nebylo toho bezpodmínečně zapotřebí, neboť kříž, zaražený do oka, zpravidla způsobuje smrt, avšak Hlen si toto potěšení nedokázal odpustit. Poté se s řevem vrhl proti tlupě dobyvatelů a rozséval v jejich řadách děs a zkázu. Ostatní, povzbuzeni pohledem na ministranta se zakrvavenou sekerou v ruce, nedali se dvakrát pobízet k boji, koneckonců, měli válčení v krvi a na nájezdy byli zvyklí. Zaskočení Norové brzy zatroubili k ústupu, nechavše na podlaze kostela zkrvavené trupy svých krajanů. Bylo to slavné vítězství.

Celé krveprolití sledoval zpoza oltáře Gregorius, bez sebe hrůzou, a počas celé bitvy se úpěnlivě modlil o neviditelnost. Ubohý sluha boží byl celý život vychováván v myšlence, že nepříteli jest třeba oplatiti chlebem za hozený kámen a za každý políček jest povinen nastaviti i druhou tvář. Strašlivé divadlo, kterého byl svědkem, představilo mu odvrácenou tvářlidského soužití. Na zemi, mezi mrtvolami, se rozlévaly kaluže tmavé krve a vyhřezlé vnitřnosti, biskupovi se udělalo mdlo, přeci jen, když hoří čarodějnice, obejde se to bez jediné kapky a navíc se u toho podávají zákusky. Zde však bylo všechno tak opravdové a tak blízko, že Gregorius slyšel praskání lebek a chroptění rozpáraných Norů, když klečel schoulený za oltářem, padla mu na záda uťatá hlava, skoulela se před něho a příšerně se na biskupa smála. Bylo to strašné, ne však tak, jako když Sigurd po bitvě jedním prudkým škubnutím vytrhl kříž Norovi z oka, otřel zbytky bulvy mrtvému, ležícímu poněkud vzdáleně od vlastní hlavy, o kabát a zavěsil si jej zpět na hruď, poté se otočil k biskupovi a s milým úsměvem pravil: „Můžeme pokračovat v bohoslužbě…“ Nezamlčíme ani nepříjemnou skutečnost, že biskup, když se poněkud uklidnil, s hrůzou si uvědomil, že v jeho kalhotách se objevilo požehnání.

Ponechme bez povšimnutí nevýznamné události toho dne, které následovaly, zajímat nás může snad jen to, že Gregorius předčasně ukončil svou návštěvu, od které si Řím tolik sliboval a urychleně vstoupil na loď, která jej odnesla do světa, kde se lidé vraždí pouze na přání vyšších a vzdělanějších vrstev, navíc po dlouhých modlitbách a tudíž z vůle boha.

Gregorius podal papeži obšírnou zprávu o rodícím se křesťanském sboru v dalekém Dánsku a vyjádřil mnoho nadějí na tamní silnou a bohulibou církev. Avšak na dotaz papežův ohledně svatořečení Sigurda Hlena důrazně doporučil toto odložit na neurčito. Papež jej vyslechl s velkou vážností a nemálo se na konci rozhovoru podivil, když, poté co mu nastavil ozdobný kříž k políbení, biskup sebou prudce trhl, mimoděk si dlaněmi zakryl obě oči a poté se rozvzlykal. Bylo v tom cosi nevyřčeného a hrozného, takže i papež pocítil vážnost situace a biskupovo doporučení akceptoval. Tak ztratil Hlen vyhlídku na prvenství ve svatosti nejen v Dánsku, ale na dalekém Severu vůbec.

Sigurd Hlen však zůstal věrný své nové víře, dál proléval houževnatě každý týden džber vína hrdlem a po mši vyspával v sakristii. Jeho zásluhou a přičiněním se po dánské zemi rozšířila křesťanská věrouka, Sigurd vysílal dánské misionáře do všech směrů, když je předtím vyučil praktickým dovednostem při bohoslužebných obřadech. A že se tito misionáři tolik odlišovali od všech dalších věrozvěstů, co se jich po pohanských zemích vyrojilo, zvláště pak svérázným pochopením svatého přijímání, ujalo se za čas široko daleko rčení, mající původ právě v Sigurdově vědru s mešním vínem, rčení, jež je dodnes dobře známo a jež praví: „Pije jako Dán…“

---