Prvních dvacet dnů

Vkládám sem první část budoucí sbírky 200 dnů poutníkových. Bude navazovat na dílko Narozen ze sbírky Životy lidí, kde je zmínka o dvousetdenním putování. Zde předkládám prvních dvacet dnů.

První den viděl jsem ženy bez očí .

Jejich pohledy prázdných důlků uplakané krustou

slz bezbarvě sledovaly mé kroky.

 

Druhý den slyšel jsem volání hlasů němých.

Děsivě doprovázeli mne až k prahu nicoty

a já pokorně poklekl.

 

Třetí den modlil jsem se k člověku,

který mi odpustí stesk životů promarněných,

abych mohl překročit nicotný práh bytí.

 

Čtvrtý den políbil jsem ženu jenž mi požehnala

poslední kapkou vody a odpustila všechny křivdy.

Její ruka byla chladná.

 

Pátý den klopýtl jsem o bludný kořen své mysli

a byl stíhán démony podvědomí.

Trýznili mne ohnivými meči výčitek.

 

Šestý den vymanil jsem se

z pout zraňovaných duší a vzpomněl staříka pod letitou

olší a vzpomněl jeho pláč.

 

Sedmý den odpočíval jsem pod pahorkem zeleným

A v koutku duše přemítal poselství dávných bohů

jež je mi sdílet.

 

Osmý den pokračoval jsem v cestě a došel až

ke krajině temných moří. Jejich černě hladiny páchnoucí

slizovitě se dotýkaly mých nohou.

 

Devátý den spatřil jsem převozníka s bledou tváří

A rukama svírajícíma malého ptáčka…

…bez křídel

 

Desátý den odpověděl jsem převozníkovi

na jeho hádanku:

„Co že je vysvobozením pro to nebohé ptáče?“

 

Jedenáctý den řekl jsem slovo SMRT

a přívozník zardousil toho droboučkého opeřence svou

chladnou dlaní a poklonil se.

 

Dvanáctý den odrazili jsme od břehu.

Pluli jsme přes moře měnící barvy. Viděl jsem moře

rudé i bílé. Pevnina však stále v nedohlednu.

 

Třináctý den přiletěl holoubek s drobným kvítkem

v zobáčku a dal mi naději pevné země a za jemné pohlazení

dovedl nás až k podivné zemi bez lidí.

 

Čtrnáctý den poděkoval jsem temnému muži s plachetkou

a ponechal jej věčnému osudu zbloudilce moří.

On pokynul mi na pozdrav a popřál štěstí.

 

Patnáctý den pohlédl jsem opět živému člověku do očí.

V pohledu měl Slunce,

ale v srdci žal nechtěných.

 

Šestnáctý den zahlédl jsem děti hrající si s míčem.

Zářil z nich úsměv a radost a pochopení

a propojení bezelstných srdcí.

 

Sedmnáctý den pocítil jsem

první kapky deště,

jež svlažily mé rty týdny vyprahlé a žíznivé.

 

Osmnáctý den oslepl jsem žárem vzdáleného ohně

a usedl na chladný kámen a zraněn silou temnoty

upadl jsem do spánku beznaděje.

 

Devatenáctý den snil jsem o údolí klidu

s lesy a loukami plnými květů vonících medem a domovem

a čerstvě posečenou travou.

 

Dvacátý den procitl jsem hlasem vzdechů

a opatrně vstal jsem a rozhlédl se zrakem nových očí.

---