Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+19 neviditelných
Pepík Legenda
datum / id25.01.2016 / 463862Vytisknout |
autorOldjerry
kategoriePovídky
témaRomantické
upřesnění kategoriena hranici uvěřitelnosti
zobrazeno502x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Pokud to někdo neuzná jako povídku, má pro to asi důvod. Já sám nevím... Psal jsem to ještě v minulém tisíciletí a tehdy jsem ještě jemné literární nuance neznal.  (:-D   Dnes jsem hledal cosik jiného a našel jsem tohle. Tak jsem to drobátko jazykově upravil a naservíroval. 



Nepište, že jsem blbec... to vím. Když už tak napište něco, co pro mne bude novinkou, kvůli níž obětuji kousíček svého jediného oka.

Pepík Legenda

Pepík  Legenda

 

Každé město má své osobnosti, každé také své postavy, postavičky a figurky. Pepík Čulík, kterému budu raději říkat Pepík Legenda, nebo jen Pepík, byl všechno dohromady a od každého trochu. Narodil se  a bydlil celý život  v malé vesnici u okresního tehdy města, které bylo jeho jevištěm i pracovištěm, rekreačním a společenským  střediskem.     

Svou karieru legendy zahájil tím, že jako sedmnáctiletý ze strachu před zatčením seřezal do bezvědomí dva gestapáky, kteří ani neměli čas sáhnout pro zbraně. Pak se několik měsíců až do konce války skrýval na hřbitově, v neobsazené hrobce a vycházel jen v noci. Celá ves to věděla, nikdo to však neprásknul. Hlavním pramenem, z něhož byly napájeny pověsti o jeho kouscích, byla jeho neobyčejná síla, o to překvapivější, že Pepa nebyl žádný obr. Jeho stosedmdesát centimetrů a necelých osmdesát kilogramů o ničem mimořádném nesvědčilo. Snad jen když sundal halenu a odhalil muskulaturu, na níž by špičkový kulturista  pracoval alespoň sedm let.        

S Pepou jsem se seznámil proto, že jsem ho neznal. To vypadá na první pohled samozřejmě, ale jen vypadá. Sedím v kině, na plátně vrcholí scéna, kde dívka nabízí rty a muž váhá.. No tak, dej jí hubana..! zaburácí v řadě za mnou drsný hlas. Ohlédnu se: takový špaček, snad stosedmdesát centimetrů, nic moc... já měl skoro stodevadesát. S převahou povídám: "...drž zobák a koukej!"  Dnes je mi to nepochopitelné, ale on opravdu skoro zmlknul, jen skoro šeptem ještě něco komentoval. Druhý den jsme hráli mistrák v košíkové, po  zápase jsme si skočili na jedno. V restauraci skoro plno, sedáme si ke stolu, na němž je jen jedno nedopité pivo. Objednáváme si s Petrem každý to jedno, už je tady, pánové, hlaholí číšník - a taky je tu chlapík, patřící k tomu nedopitému pivu a hle, je to můj včerejší křikloun z kina. Dopíjí své pivo, křiví pusu a komentuje: "...to je jako čuránky! a na to: musím si spravit chuť, dovolíš?" bere moje pivo a vlévá ho do krku snad za vteřinu. Sedím jak opařený, nevím co dělat... Řeší to za mne číšník, který postavil další pivo před našeho spoluhosta. Povídám: "...dovolíš? já už na další nemám" - a podniknul jsem s jeho pivem stejný proces, snad jen mi to trvalo o pár vteřin déle.

Pozoroval to se zájmem a když jsem dopil, řekl: "musíš na sobě ještě pracovat, ale ty se neztratíš!  Já jsem Pepík" a připojil své příjmení. Řekli jsme mu svá jména, zaplatili a odešli.

Venku Petr povídá: "Teda ty vole, ty máš kuráž! To bych do Tebe neřek', ale udělals' to správně!" 

"No a co?" - já na to. "Měl pípnout, tak ji měl, takovej špaček..!"

"Počkej", krotí mne  Petr, "tak ty ho neznáš, viď? Tenhle špaček by nás oba (Petr byl taky vazba) nejdřív podojil a potom vykostil..." Posléze vyprávěl historku, kterou vy už znáte...

Po maturitě na chemárně - v očích sen o prostorné, moderní laboratoři - jsme první nářadí dostali nikoli bílý plášť a byretu, ale krumpáč s lopatou a šli pomáhat při výkopu remízy pro lokotraktor závodní vlečky. Parťákem nebyl nikdo jiný, než Pepa Legenda. On pět minut kopal, na to jsme my dvacet minut vyhazovali ve dvou zeminu z výkopu. Když došlo ke třetímu střídání, vzal mi lopatu z ruky řka: "...to bysme si nevydělali ani na suchej chleba a ten já nemusím mít..." a sám vyházel nakopanou zem; nás nechal jen začistit výkop. V půl desáté na svačinu, procházkou do závodní jídelny (dnes je tam truhlárna), s Petrem každý čtvrt kila horkého kabanosu a čtyři housky, Pepa celý turistický salám a pět piv. Po svačině jsme vykopanou zeminu naložili na malý vagonek, Nanynku, nosnost deset tun, vlastní váhy šesttisícssedmsetšedesát kilo. Když byla hlína naložena (bylo jí něco přes půl Nanynky) řekl Pepa : odtlačte ten vagon za výměnu, tam si ho už vezmou - na tuhle kolej lokomotiva nesmí... Ať jsme dělali, co jsme dělali, vagon se ani nehnul. "Jděte, vy sralinky študentský", povídá Pepa dobromyslně. Sundal řemen z kalhot, prostrčil ho skrzeva závěs spojky, konec řemene do zubů a - Nanynka šla s ním! Nikoli do zelí, ale po koleji. Po asi dvaceti metrech vzal řemen do ruky, zařval: "...tlačte, ať se vám nezastaví...až za tu výměnu!"      

Pepa byl drsňák, ale nikoli neotesanec. Když jsem s mou tehdejší dívkou seděl na hasičském plese u stejného stolu s ním, choval se skoro noblesně. Ta noblesa ovšem měla své hranice, které se ale daly tolerovat. O půlnoci jsem vyhrál v tombole druhou cenu, velký dort a i když jsem jím podělil všechny v okolí, zůstalo ho téměř polovina. Pepa mne ochotně v roli hostitele zastoupil, nabízel a když už bylo jasné, že bych musel dort odnést domů, zeptal se nás: takže  - je volnej? Všichni jsme kývli. Za nedlouho Pepa odnesl prázdný tác do kuchyně. Zrovna se vracel, když vyvolávali poslední,  třiatřicátou cenu, cenu útěchy - balíček žiletek DIU EXTRA. Konečně jsem i já vyhrál něco k jídlu! zajásal Pepa a oběhl stůl nabízeje žiletky, které ovšem samozřejmě nikdo nechtěl. Tak je to zas na mně, povídá Pepa jakoby smutně, jen na mně! a všechny žiletky i s obalem rozkousal a snědl. Pane Pepo, povídá jeden ze spolustolovníků, to si je ani nevybalíte? Pepa se na něj podíval jako na méněcenného a odpověděl: "Panebože, kde jste chodil do školy? Já tedy škole moc nedal, ale to vím, že jablka se neloupou, pod slupkou je nejvíc vitaminů!" a bylo vymalováno!  

V dalších letech jsem viděl Pepu sníst vinnou skleničku, žárovku (bez patky, jen sklo), chleba s čalounickými hřebíčky, byl jsem u toho, když okousal pivní půllitr s výjimkou dna a ucha (hostinskej nemá ani buřta a já něco mít v žaludku musím),  byl jsem u toho, když vyhrál sázku o láhev rumu: vypiješ za hodinu dvacet piv? Bylo jich nakonec dvaadvacet, Pepa hrdina!   

Pak jsem se oženil a změnil způsob života. Ne natolik, aby s tím byla má Jarka spokojena, ale natolik, abych Pepu nepotkával. Léta utekla. Pepa se dožil šestašedesáti let. Poslední roky už vůbec ničím nepřipomínal bohatýra z dob, kdy jsem ho poznal... Ono když se to tak vezme, byl zázrak, že se při jeho způsobu života dožil aspoň těch šestašedesáti... 

Jo, jo ! Veselej život, ábr ty konce.....

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

10.12.2016 21:57:09zvedavec

ten obsah je aj pre mňa ťažko uveriteľný, napadá mi, že možno vedel Pepa-frajer ľudí presvedčiť, že tieto veci naozaj robí, ale je to pútavý príbeh - k tomu prológu - rozhodne nie si blbec :)

 

10.02.2016 15:30:27Oldjerry
korektor

Lakrov - velkého díka šlu. Ten konec byl smutný; o tom stačí jedna věta... a já, známý pilník, jsem jich napsal šest... (:-D

10.02.2016 12:32:35Lakrov
redaktor prózy

Dobře napsané, poutavě. Čtu bez zaváhání a jakýchkoli výhrad od začátku  do konce. Jen konec samotňy je takový náhlý, jako by (aspoň pro mě) něco  chybělo, nějaká souvislost, zjištění, budoucnost... nevím co.  Ale možná je ten konec schválně stejně náhlý, jako byl celý Pepíkův život.  Tip.

28.01.2016 17:30:30Oldjerry
korektor

Děkuji, Zdeno - ale klidně jsi mohla připsat, že Josef Čulík byl historická osoba, nikoli fikce. Ono to ale vlastně není příliš důležité, jen snad proto, že možná je tady pro některém ze čtenářů nepřekonatelná hradba uvěřitelnosti, či spíše neuvěřitelnosti. To jsem ještě nenapsal, že jsem byl u toho, když Pepík vypil za hodinu 23 piv a zapil půllitrem rumu (byl potom ovšem na krupici, což znamená - u něj, že se drobátko motal a plácal rozličné nesmysly)... když ohnul přes koleno 18mm armovací železo,  když ručně!! přeparkoval špatně odstavené auto a pár dalších skopičin. Nebylo to samozřejmě jeden den, dokonce ani ne jeden rok... to je sebrané za celou dobu, než jsem se oženil a začal sekat dobrotu...

28.01.2016 01:57:23fialka...

Nerada píšu první, navíc pod dílko obsahem těžko uvěřitelné. Ráda jsem četla, těším se na další...

T***


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.