Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+14 neviditelných
Nebroušený diamant
datum / id29.01.2016 / 463997Vytisknout |
autorAbelquin
kategoriePovídky
témaPsychologické
zobrazeno486x
počet tipů2
v oblíbených0x
do výběru zařadila2a2a,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Tak velkou vleklou bolest snese asi jen otrlý člověk. :-( T.

Nebroušený diamant

První housle spustily můj oblíbený trylek, vedle mě má budoucí láska a břicho se mi klube z košile jak úspěšně složený těhotenský test. Sako nedopnu a Romea a Julii nepochopím. Tenhle týden není prostě pro mě. V úterý to bylo, kdy jsem si zavolal společnici a měl s tím spojené jen samé starosti. Když konečně odcházela, podotkla něco o skleněném pohledu. Snad z neštěstí a z neznalosti věcí lásky, byl jsem skutečně na dně a dostával se z toho skoro měsíc. O dva tisíce chudší a zklamaný ze sebe a z celého světa. A tehdy jsem se rozhodl dodržovat tohle pět tisíc let staré zlaté pravidlo: do ničeho se nesrat. Našel jsem si na netu holky, s kterými si můžu psát jako člověk a nemusím se nořit do tajemných zákoutí distorzního libida. Pro neznalé: vykloubeného. Pro neznalé vykloubeného člověka, letos mám v horoskopu planetu Saturn. Budu tedy chladný a nikomu se nepoddám. Budu plnit úkoly, jako je třeba humorný popis šicího stroje ozdobeného nebroušeným diamantem.

Byl to stroj stolový jak hora, s takovým tím šlapátkem dole a velkým kolem po straně. Ze zčernalého železa tu a tam vystupoval lak odchlípnutý do tvaru zatrženého nehtu. Šlapal jsem a cítil se fyzicky na výši, nohama jsem dělal to, co by jiní dělali hlavou. A hlavou to, co moje dobrá Sášeňka uměla jen lůnem. Tedy se pohybovat dopředu a dozadu coby autista. Zapomněl jsem na desku. Obehraná strana stolu byla doslova posetá kolečky od hrnků, spodní měla na sobě bubáky z mého orlího židovského nosu. Stroj jsem dávno odmontoval a na stůl umístil počítač, mého věrného druha ve všelijaké transgresi. Pokud Filla namaloval Čtenáře Dostojevského, já jsem rozhodně chtěl zvěčnit Diváka porna. Útroby, zahnuté nebo tak nějak nepřirozeně rozevřené, šlehly jednou mého otce přes oči a od té doby se nevěnoval sledování věcí, co k nám dorazily ze západu těsně před revolucí. Byl to vůbec hnací motor. Všichni jsme se chtěli dívat na porno a chodit do šantánů, převlíkat holky a zrušit trvalou. A s tichým souhlasem těch nahoře u nás proběhla tak klidná perestrojka v demokratickou zemi, že to musí být jednomu až podezřelé.

Jdu se podívat do skříně, kam jsem uložil šicí stroj. A na jeho místě stojí diamant ve tvaru ztopořené kapybary. Beru tu kapybaru a stavím si ji doprostřed stolu mezi klávesnici a monitor. Vím, že bych ji mohl trochu osekat a ona by se začala třpytit. Co by pak z ní ale zbylo? Když večer přijde Sášeňka z práce a přinese mi noviny, ukazuju jí pyšně tuhle kapybaru a ona pochybuje, že by byla skutečně tak vzácná. To, že je ve skříni místo šicího stroje, ale nepopírá, vyhodila ho už dávno. Je to obrovská kapybara a já přemýšlím, k čemu je Sášeňce dobrá, když nejsem doma. Ano, zkoušel jsem k ní přivonět a byla mi povědomá. Od teďka zdobí můj spisovatelský stolek, kde píšu o divákovi porna. Nikde jsem ale neviděl, že by se dívky zdobily tak pečlivě jako Sášeňka, když mi jednou půjčila holicí strojek a já si s ní hrál, byl jsem na sebe pyšný. Říkala, že jsem Cyrano a že mě ženy budou milovat, já ale miloval jinou a s tou jsem byl na tom koncertě a byl nešťastný z té rozdvojenosti. Kdysi jsem sám v sobě ubil jakousi jednotu, která jediná mohla ve světě něco zmoci.

Tak znova, řekl by mi odborný redaktor. „Zmeškal jste svou příležitost chytit se šicího stroje.“ „Ale vždyť tam kurva byla kapybara ve tvaru nebroušeného kamení!“, zkouším oponovat. Mučí mě tím. Ten redaktor si teď pohrává s kapybarou a já vím, co je za tím. Utíkám a bouchám za sebou dveřmi. Jen ať si Sášeňka ještě chvíli hraje, já nemusím přece všechno vědět.

Ostrá je tvoje bolest, Euridiko, a kapka krve dopadá na košili ze lna, když probouzím se včera poprvé náměsíčný nárazem do skříně. Vím to, já jsem ten vibrátor z kapybary, já jsem nebroušený diamant a mohl bych dokázat velké věci, kdybych jen byl schopen začít dělat jógu nebo tai-chi. Chybí mi disciplína, protože jsem nikdy nechtěl být discipulus, neboli žák. Místo abych nejprve zapadl a pak se snažil odlišovat, chtěl jsem se vždycky nejdřív odlišovat a přitom zoufale toužil zapadnout. Všechny ženské přece uklidňuje stereotyp a rytmus. A já tak chtěl ženskou! Jenže zapadnout, to bylo něco pro mě, to byl oříšek, toho jsem se strašně bál. A tak jsem se rozhodl: zapadnu mezi velmistry zednářského řádu, to přece nemůže být úpadek. Cpal jsem se mezi ně bez odznaku adepta a nakonec přede mnou museli sklonit hlavu. „Už zase sníš?“, ptala se mě Monika po koncertě a já myslel na Sášeňčinu kapybaru a jak rád bych jí s ní zrovna zacpal pusu. Snít se musí. Zapadl jsem mezi velmistry a oni sklonili svého krále, když jsem jim předtím odchytl dámu na kraji šachovnice zuřivým jezdcem doprovázeným dvěma pěšáky. Teď jsem já. Zosobnění takového požadavku mě nemohlo vyvést z míry.

Redaktor zmeškal příležitost mi namítnout, že je mé psaní tak bolestné, že vůbec nezohledňuje kapacity čtenáře. Míru bolesti musíte dávkovat a neříkat všechno naráz, snažil se prosadit. Já jsem mu zoufale toužil ukázat, jak to umím. Psal jsem příběh o Monice, kterou jsem miloval, snad pro její modré oči a nepřiznanou zálibu v sexu. Kromě pár slovíček touhy neuměla nic, ale byla magnetická, dovedla mě strhnout. Nikdy mezi námi nic nebylo a na rozloučenou jsme se políbili naposled v roce 2014. Přesto mě táhla za sebou jak krysař stádo hub.

Ten poslední nonsense, krysař přece vábí krysy, řekla by mi učitelka češtiny z prvního stupně základky… Ten poslední nonsense je znakem zhroucení a bolesti. Neumím vystavět příběh, ze kterého by na tisíc honů nebyla cítit deprese a sebevražda. Začnu tedy na sobě, se sebou, dělat si to po svém, půjdu vedle do modrého pokoje a tam se chytím rukama a natáhnu na žebřinách.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

21.05.2018 19:58:18Jeff Logos

Tak to mně opravdu zaujalo, mnoho podnětů pro dlouhodobé přemýšlení. Dík

24.02.2016 11:21:33a2a2a
redaktor poezie

Znovu jsi mne zaujal, psaní jako takové ti nečiní sebemenší problém a řada drobných pscho epizod je naznačena v přesné míře, tedy takové, jakou si zaslouží a čtenářsky neunaví nadbytečným akademismem, navíc má text výtečný rytmus, spád.

29.01.2016 21:22:42Lalulá

Líbí se mi schopnost psát o bolesti a nekňourat při tom první ligu a vlastně i to, jak je tam spousta míst, kterým nerozumím, tedy záměru (proč tam jsou?) a které tedy beru pouze (ale i to je hodně) jako součást popisu hlavního hrdiny... takže tip a pukrle. 

29.01.2016 13:31:32Zdenda
No me to kupodivu docela bavilo. Obsahleji to komentovat nemá asi význam.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.