beránci

~~Beránek
Byla jsem nejspíš černá ovce rodiny,
Taková ta opomíjená věc, který musí stačit posunky,
zdvižená obočí a nesouhlasný mlasknutí.
Táta se krčil nad Rudým právem.
Máma s růžovými nehty dirigovala orchestr
a brácha si hrál s dřevěným vláčkem,
modrý voči jako nebe, s vlásky neposedníčky.
Vždycky jsme ho našli na stejným místě.
Pak ho už nikdo nehledal.
Byl nejspíš bílej beránek rodiny. Takovej ten,
co se vyloupne na nebi a pomaloučku plyne tiše jako moje rány.
Nikoho nezajímají, nikomu nevadí.

Čas byl milosrdnej k bilým i černým.
Je zvláštní, jak jsme se zčistajasna stali bezbarvými.
Brácha je plešatej mašinfíra, já beránek s režijkou.

Ovečka
Přišla pro trochu cukru, prý jim došel.
Taková krásná kudrnatá holka, jednu podkolenku srolovanou u kotníku,
druhou úhledně nataženou takřka nad kolenem a v očích toužení bejt někde jinde.
Odpoledne skákala panáka mezi dvěma domy, kudrliny poskakovaly s ní.
Obě podkolenky se krčily u kotníků a den sliboval nebe plný beránků.

Ovečka a beránek
Pod lesem začalo pršet, kudrnatá holka zmizela,
jen ti dva se pásli dál a tiše přežvykovali.
Zvonky jim občas cinkly, když zvedli hlavy a potkali svý oči. 
Jinak nic, jen to cinkání a vůně deště s nebem plným černých beránků.