Utichnout do míru

Jednosměrná návštěva

Je noc a je průzračná na hvězdy a samomluvnou zpověď. Do ložnice vstupuje měsíční světlo, host celý v bílém. A že takhle přichází, už je pravidlem. Člověk na oplátku nepřijde, ač by chtěl. Tak moc by chtěl, že až tomu před usnutím podléhá. Někam odlétá…

V poušti zkamenělých slov

Láska, slovo obtěžkané významy. Sex, slovo až příliš lehkonohé a taky trochu ošoupané. Chudoba jazyka nás zesláblé nechává uprostřed pouště řeči. Derrida napsal: Slunce logiky (logocentrismu) stojí již tak vysoko, že náš jazyk už nevrhá stín – pravdy. Co se skrývá třeba za výrazem cucatá chvilka? Může to být oáza žíznivým? Nevím, snad. Jisté ale je, že ji nutno v poušti zkamenělých slov hledat.

Utichnout do míru

Podle jisté teorie už samotné pojmenování je násilím. Jsou pak mlčící páry vedeny úmyslem vyvázat se takovému násilí? Okna před půlnocí ještě svítí, víno stále stéká sklenicemi, tajnosti jdou ložnicemi. Bez řečí, sídliště utichlo do míru.

Radiátor

Radiátor. Spojení s živým světem. Potrubí nese hlasy z nitra soukromí cizích lidí. Jsi svědkem toho, jak smlouvají o večeři, jak se přou, jak si ulevují i jak se milují a rozmnožují to všechno. Jsi svědkem násobení života. Potrubní kmotr dosud nenarozených dětí neznámých sousedů.

Sedmé patro

Vzali to zkratkou kolem popelnic na sklo, navrátilci hnízda. On ještě dokouří cigaretu, ona pomalu stírá višně ze rtů. Ještě výtahem vyjet do sedmého patra a na chvíli, malou chvilku do němoty, proměnit je v sedmé nebe. Pak už jen usnou vedle sebe.

Dotýkání

K večeru patří dotýkání. A tak se dotýkám vzpomínkami událostí, pocitů, lidí. Člověk rázem není sám.