O Pangei

Všechno se to seběhlo kdysi velmi, velmi dávno. Tak dávno, že si už na to nikdo nepamatuje. Tehdy byla na Zemi pouze jedna jediná pevnina, jeden kontinent, který lidé, co na něm žili, nazývali Pangea.  Byl to nádherný kus Země, na kterou byla hrda celá Sluneční soustava, a kterou ji záviděly dokonce i okolní hvězdy. Po celý rok svítilo na Pangei Slunce, které příjemně hřálo, a měsíc byl bez ustání v úplňku. Ta Pangea byla umístěna zrovinka v tak šikovných zeměpisných délkách a šířkách; dneska bychom řekli, že se nacházela mezi obratníkem Raka a Kozoroha, obklopená vlídným Oceánem, který ji po celém obvodu osvěžoval, tedy ležela přesně v těch místech, kde bylo nádherné a příjemné klima; půda byla tak úrodná, že dávala bohatou úrodu každý měsíc. To vám byly klasy! Žilo se tam pokojně a klidně a děti se rodily zdravé a silné. Lidé nebyli rozděleni tak jako dnes. Všichni přece obývali společný kontinent; navzájem si pomáhali a společně se radovali.  

Ale, tak už to na světě bývá, ne každý se radoval a těšil se ze života. Byli i tací, kterým se to nelíbilo; ale těch mnoho nebylo. Tu a tam si někdo stěžoval, že jde všechno příliš jako po másle, že lidé nemusí moc pracovat a mohou se více bavit, že Slunce příjemně hřeje, že nejsou povodně, že nehoří, že se lesy nekácejí, a že to tak zkrátka už nenechají jen tak být. 

Vůbec ten nej-nej-nej-ne-spokojenější člověk na Pangee se jmenoval Pleticha. Byl to člověk tváře hrudkovité od toho jak, ho pořád něco hnětlo, povahy byl vznětlivé, neustále na něco nadával a většinu dne chodil se zamračenou tváří; někdy i sedával na pařezu, kde si svými krátkými lokty podpíral svou velkou hlavu a o něčem tuze temném a ošklivém neustále přemýšlel.  

Jednou takhle v noci, kdy nemohl spát a šoupal svými lokty o pařez, se mu tvář rozzářila.  „Tak tedy tak je to!“ říkal si v duchu Pleticha. „Za všechno může ten zpropadený Měsíc! Vypadá to, jakoby se mi neustále vysmíval. Musí z oblohy pryč. To je přesně ono!“ Pokračoval ve svých úvahách „ale pochopí to ostatní lidičkové, ti hlupci a nevědomci co se celé dny jenom smějí a jsou samá legrace;  kteří nemají žádné starosti a nechápou souvislosti a neví, že vše dokola, jak to na Pangee je řízeno podivnou a tajemnou silou, která roztáčí i samotné Slunce?“ zamyslel se Pleticha a opět se zamračil.

„Je potřeba vztyčit prst a ukázat celému Vesmíru, že nejsme předmětem nějakého podivného experimentu, ve kterém si neznámé síly hrají s lidmi, a ve kterém se celá Pangea utápí ve své sladké lenosti a nevědomosti. Už dost! Svržení Měsíce do moře bude dostatečným varováním, že si s lidmi na Pangee nikdo, ale nikdo nebude moci jen tak hrát; ani podivné síly ne! dokončil svou myšlenku Pleticha a spokojeně usnul.   

Už si ani nepamatoval, kdy se tak dobře vyspal. Pleticha se zadíval na oblohu, na které Slunce roztáčelo své ohnivé jazyky a které mu oblizovaly jeho velkou hlavu trochu nahnutou do strany. Připadalo mu to jako by si ho to Slunce najednou předcházelo. Projel ostrým pohledem celou oblohu, aby si našel toho zlořáda, který se mu pravidelně svým úplňkem vysmívá. „Hmm, zbabělec, bojí se vylézt, když svítí Slunce“, pomyslel si a počal bez odkladu realizovat svůj ošklivý záměr. 

Tak vám tedy ten Pleticha založil Ligu za vyhnání Měsíce ze Sluneční soustavy.  Lidé se prve tomu smáli a smáli, ale Pleticha byl neústupný. Za prvé cítil v sobě takovou úžasnou energii, ta myšlenka zničit Měsíc ho docela pohltila, za druhé si plnil svůj dětský sen, ve kterém se chtěl stát někým velmi ale velmi důležitým, a za třetí to byla jeho vnitřní nenávist, která nacházela půdu pod nohama a počala mašírovat a nebyla už vůbec k zastavení.

Tak ohnivě a plamenně řečnit, jako řečnil Pleticha, to na Pangee už dlouho, dlouho nebylo. 

Snad naposledy, se to na Pangee stalo, když ještě nebyli lidé. Tehdy byla celá Pangea zarostlá hustým a neproniknutelným pralesem.  Nebylo již místa pro další stromy a počaly se hádky o místo na Slunci. Jeden cypřiš, tak plamenně řečnil za plošné kácení nepotřebných druhů, až mu jiskry odlétávali z okolních větví. I stalo se, že jedna, možná že jich bylo více, ale vše začalo jednou jedinou jiskrou, která zapálila celý prales. Hořelo po mnoho let, než shořely všechno, co na zemi rostlo. Ten požár byl vidět dokonce i z Uranu, který vše pozoroval v tichosti a byl z toho celý smutný. Z Pangey se stala spálená země, která jako bájný Fénix povstala opět ze svého popela. Uplynuly celé věky a na Pangee vyrostly nové stromy rostoucí vysoko do oblak, ale objevily se také keře, které se držely při zemi (pro jistotu).

„Kdo je ten hybatel? Ten loutkař! Ten co se schovává! Promlouval Pleticha  s neúnavným elánem, až mu sliny kapaly kolem huby.“ Div se světe, ale po pár týdnech k němu započaly proudit takové čůrky, ale později to byly už davy lidí, kteří si chtěli stůj co stůj poslechnout, co to vlastně ten Pleticha říká a co je pravdy na tom, že je Měsíc špiónem.

A Pleticha ohnivě a působivě řečnil, až se mu jeho těžká hlava nakláněla ze strany na stranu: „Měsíc, ten dareba, ten ničema! Brzdí naši Zemi, v jejím spinu a je vůbec zpátečnický. Ten artefakt a darmošlap z dob dávno minulých! Musí pryč z klenby nebeské! V noci pálí jak srpnové Slunce a večer nedá nikomu pokoje! Neustále nás všechny obyvatele Pangey dráždí svým zářícím stavem! Oslepuje noční oblohu, abychom neviděly žádné hvězdy! Už dost!!!“

„Už dost!!!“ Řvali také obyvatele Pangey, a bylo jich čím dál více. Lidé pochodovali a vykřikovali hesla typu: konec útlaku, obloha se musí vyčistit, pryč s nočním agresorem, konec nočních stínů.

Situace na Pangee se stávala vážnější a vážnější. Pleticha v čele Ligy za vyhnání Měsíce ze Sluneční soustavy domluvil pakt o neútočení s Jupiterem, Saturnem, Uranem a Neptunem (tehdy ještě žili na planetách tvoři) ostatní planety nepovažoval za hodna partnerství. Okolní hvězdy, pochopili, jak je obtížné vidět jejich krásu, když svítí Měsíc a do ničeho se nepletly; jenom Polárka byla proti paktu, ale co naplat, ve svém názoru byla osamocená. Hvězdy Polárce záviděli, že ji lidé měli rádi a nyní se měly příležitost se pomstít. Také všichni měsíčkové ve Sluneční soustavě byli proti nesmyslným pletichám a útokům, které se na Pangee rozpoutaly proti jejich vlastnímu druhu. Čtveřice z Jupiterových měsíců zaslala protestní nótu, ale byla umlčena samotným Jupiterem. Také Slunce bylo ze všeho smutné a nesouhlasilo s takovou do vesmíru volající křivdou.

„Sláva spasiteli!“ Hřmělo ve všech větších městech Pangey. A Pleticha řečnil: „Jeden měsíc je pouze začátek! Je potřeba vyčistit celou Sluneční soustavu od všech těch příštipkářů, co jen parazitují na našich Planetách. Tuto obtížnou měsíční hmotu je potřeba vyplevelit! Neustále jen krouží kolem Planet, které se jich nedokáží sami zbavit. Odstavíme tyhle satelity! Ať táhnou do jiných galaxií!“ Černá vojenská obuv ovládla poklidné ulice. Raz dva, raz dva! Většina z těch odvážných obyvatelů Pangey, kteří si dovolili projevovat svůj nesouhlas s odstraněním Měsíce ze Sluneční soustavy, byla nenápadně odklizena do ústraní. Kam? To nikdo nevěděl a ani se po tom nepátralo a nikdo se na nic neptal.

Proběhla velká přehlídka bojových strojů, která tak demonstrovala svou sílu a odhodlání lidu Pangei ke svržení Měsíce z nebeské klenby; zatímco vědci ve svých laboratořích, připravovali ty nejdestruktivnější zbraně jaké, kdy byly vymyšleny.

Vznesl se modrý paprsek ze země do oblak, chvíli kroužil, a poté zmizel kdesi v hlubinách Vesmíru. Objevil se až v dlani vládce galaxie Mléčné dráhy. „Ano, už o všem vím“, promluvil Vládce a pokračoval, „ale jde přece jenom o lokální kmenový spor“ znuděně zívnul a dodal „nebudeme zasahovat“.

Slunce pozvala na mírovou konferenci všechny zástupce Sluneční soustavy. Pangea a všichni její spojenci mírovou konferenci bojkotovali a své zástupce nevyslali. Emisar z Mléčné dráhy sice dorazil, ale po celou dobu konference jen mlčel a neřekl ani slova. „Dneska je na řadě Měsíc a zítra to může být Venuše, nebo dokonce samotné Slunce. Ztratíme Měsíc a celé se nám to sesype jako domino“ promluvil tehdy Merkur. Je rozhodnuto, bude boj“ zvolal Merkur „My Měsíc nedáme!

Mírová konference ještě neskončila, když Pangea zaútočila. Na povrch Měsíce se snesly strašlivé rakety. Započala válka, která se přehnala přes celou Sluneční soustavu. Po tři dny a tři noci se v meziplanetárním prostoru rozlívala obrovská záře.

Pangea byla roztržena obrovským výbuchem na několik kusů, které se ještě dodnes nezastavily a pokračují v setrvačnosti; dnes jim říkáme kontinenty. Jen zlomek obyvatel Pangey se zachránil, na kontinentální desce které dnes říkáme Afrika. Mars byl téměř zničen, tak že na něm už nejsou žádné stopy života. Venuše je dodnes zahalena v husté oblačnosti, od destruktivních výbuchů. Také kolem Saturnu obíhají obrovské pozůstatky bitvy ve tvaru prstence, Jupiter má zasazenu smrtelnou ránu přímo do nitra; ještě dnes můžeme pozorovat, jak mu krvácí, lidé ji nazývají Velkou rudou skvrnou; z Uranu a Neptunu zbyl pouze hustý plyn a na Měsíci jsou stále ještě viditelné obrovské krátery, po raketách Pangei. Také na Slunci můžeme pozorovat různě temné skvrny ve formě ran, které se ještě nestačili zahojit. Taková to byla síla, která udeřila z obou stran táborů.

Od té doby je Měsíc neustále v pohybu a kryje se samotnou Zemí, tak aby nedráždil již více člověka svým stálým a klidným osvícením.  A taky se od té doby na planetě Zemi vyskytují záplavy, povodně, požáry, tornáda, zemětřesení, a všechny možné další pohromy způsobené pohybem Měsíce, který se odkloňuje od své původní dráhy. Jeden z měsíců Jupitera Io, chrlí na oslavu vítězství své velkolepé gejzíry do výšky několikaset kilometrů a měsíc Triton obíhá svou planetu v protisměru, na protest, protože Neptun, tehdy podepsal pakt proti Měsíci.

Všimli jste si, že když je Měsíc v úplňku, tak se lidé tak nějak zvláštně chovají, psi vyjí a vůbec je to celá podivná atmosféra. Možná je to pozůstatek na doby dávno minulé.

---