Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Escape? (2/2)

30. 04. 2016
1
2
1169

Vede z Escapeu cesta ven?

                                                                     3.

Nebyl čas na objímání a tak jsem Verče pokynul, abychom hledali další klíč. Bylo jasné, že se musíme dostat do vedlejší místnosti, která byla od nás oddělena mřížemi.

„Nikde nic, prošli jsme to už alespoň pětkrát,“ oznamovala trochu bezmocně má kamarádka.

„Krucifix!“ ulevil jsem si a přešel k mřížím.

„Přece není možný, aby tady nikde nebyl klíč,“ nechápal jsem a opřel se o mříže. K mému i Verči údivu mříže opsali půlkruh a otevřeli se. Málem jsem s sebou švihl na zem, ale nakonec jsem možnému pádu zabránil. Ocitl jsem se v malé místnůstce, kterou jsem si předtím prohlédl skrz mříže, ale nyní jsem mohl pohlédnout na dosud skryté místa. Nespatřil jsem nic nového vyjma kamenného průchodu dál. Byl černý, temný a běhal mi mráz po zádech, jenom když jsem se do té tmy díval. Za zády jsem už měl Verču, která se šla ihned podívat, co je v malé skříňce v rohu. Otevřela ji a našla dopisní obálku. Vytáhla z ní papír a vzkaz na něm si přečetla. Její tvář neprozrazovala mnoho. Dívala se do papíru vážně a znepokojeně, pak mi ho podala.

„Někteří lidé jsou prostě problémoví. Místo toho, aby se snažili, tak hru kazí a nedělají nic. Takové lidi nemá Pan M vůbec rád. Když nechtějí hrát, proč sem lezli? Když nechtějí hrát, tak se asi nechtějí dostat ven, že ano? Pak jim ovšem není pomoci a zbývá jediné východisko,“ četl jsem nahlas.

„To nezní zrovna dobře, co?“

„Ne to tedy ne,“ řekl jsem a podíval se opět do průchodu tam, kde vládla tma.

„Jdeme dál?“ zeptala se mně.

„Jo, jsem zvědavej, co bude vedle.“

„Mám tě ráda,“ řekla najednou a dost vážně.

„Já tebe taky…“

„Musela jsem ti to říct. Nevím proč, ale mám pocit, že se odtud už nedostanu ven.“

„No tak,“ pohladil jsem ji po tváři. „Takhle nemluv. Je to jenom hra a my se dostaneme ven. Teď musíme dohnat Petra a najít Janu. Všechno zvládneme, jasný?“

Usmála se, ale bylo to spíš pro mě. Snažil jsem se jí povzbudit, ale sám jsem si nebyl jistý. Ničím. Zda se bojím zbytečně, jestli je to jen hra, jestli se děje něco špatného. Ale tušil jsem, že za průchodem do tmy objevíme pravdu. Chytil jsem Verču za ruku a namířil baterku do tmy. Vyšly jsme vpřed.

 

Mé kroky byly pomalejší, než jsem chtěl, ale nohy mi ztěžkly. Baterka si razila cestu tmou jen neochotně a ve vzduchu jsem ucítil nový doposud nepoznaný pach. Sotva jsem prošel průchodem, zarazil jsem se. Asi pět metrů přede mnou bylo něco pověšeného ze stropu.

„Co vidíš?“ ptala se metr za mnou Verča.

„Chvilku počkej.“

Rozeznával jsem lidskou siluetu pověšenou asi půl metru nad zemí. Světlo mi prozrazovalo barvu a druh oděvu a během zlomků vteřin se mi v hlavě formoval celý hrůzný obraz toho, na co se dívám. Oblečení jsem poznal a tak dalším krokem bylo namířit baterku na obličej. V tu chvíli se mi svět rozpadl jak domeček z karet. Pokud ještě před pár chvílema jsem doufal, že to celé je jen hra, tak to v jednom okamžiku zmizelo a já věděl, že jsem se musel probudit do hrozně ošklivé a reálné noční můry. Oběšencem nebyl nikdo jiný než Petr. Potlačil jsem s největší námahou výkřik a nedokázal spustit oči z jeho obličeje. Kamarád musel zemřít teprve před chvílí. Jeho brada se téměř dotýkala hrudi a ve světle svítila jeho bledost. Pach, který jsem cítil, nebyl rozklad, na to bylo příliš brzo, ale Petrovo tělo v okamžik smrti vypustilo vše, co bylo uvnitř.

„Ježiš, já tu cítím…,“ Verča se za mnou zjevila jak duch a já se lekl a na chvilku se probudil z transu.

„Nedívej se!“ chtěl jsem zakřičet, ale Verča už svou baterku namířila na nebohého Petra a pak začala křičet. Křičela asi minutu a pak se sesunula k zemi a začala plakat. Klekl jsem si k ní a objal ji. Chtěl jsem něco říct. Něco konejšivého. Jako že to bude dobré, ale nedokázal jsem vyslovit jediné slovo.

Jak tak brečela, zadíval jsem se opět na Petra. Něco bylo jinak. Když jsem svítil na jeho hruď, cosi malého se lesklo. Zvedl jsem se.

„Co jdeš dělat?“ ptala se Verča a zdálo se, že prvotní šok pominul.

Já na ní však nereagoval. Zajímala mě ta věc na Petrově košili. Měl tam malou kapsu a z ní něco blýskavého vyčuhovalo. Že by klíč?

Blížil jsem se k oběšencovi.

„Co to děláš? Nechoď k němu!“

Neposlouchal jsem, protože jsem musel zjistit, co je ta blýskavá věc.

„Slyšíš mě? Nic nedělej,“ řekla opět Verča a chystala se mně zastavit.

Jenže já už byl skoro u oběšence. Už jsem natahoval ruku, když jsem šlápl do prázdna. Padal jsem. Nikoliv volným pádem, ale klouzal jsem po kovové skluzavce kamsi dolů. Shora jsem ještě slyšel Verči zoufalé volání. Zůstala tam úplně sama.

Skluzavka se postupně rovnala a vyplivla mě na tvrdou podlahu. Nebylo to však ve velké rychlosti a tak jsem byl sice malinko pomlácený, ale nic zlomeného jsem neměl. Dokonce jsem stále držel v ruce baterku.

 

                                                                4.

Ocitl jsem se v nevelké čtvercové místnosti s holými, ale omítnutými stěnami. Chtělo to jen vymalovat, pomyslel jsem si. Byla mi zima a někudy profukovalo. Naproti mně jsem viděl dveře, takže bylo jasné, odkud profukuje. Nade mnou byl provázek a na něm klíček. Starý fígl. Musel být od truhly v levém rohu za mnou. Po otevření jsem objevil několik zalaminovaných, rozstříhaných a popsaných papírků. Z papírků jsem sestavil původní dopis a přečetl si ho.

„Klíč od srdce nalezneš opět jen v jeho nitru.“

Romantiku jsem tady dole opravdu nečekal, ale začal jsem se rychle kolem sebe rozhlížet. Především jsem si prohlédl zámek dveří a všiml si, že kování je právě ve tvaru srdce. Už po dopadu jsem viděl na pravé zdi nějaké kresby, ale nepřikládal jsem jim větší význam, protože šlo jen o dětské malovánky křídou. Čí děti si tu asi tak kreslili? Snad ne, těch tyranů, co vedou tuhle zvrácenost.

Byly tu načmárané různé postavy lidí, zvířat, ale i letadel, domů a jedno srdce. Byl jsem překvapen, že dítě nenakreslilo srdce červenou barvou, ale vystačilo si s černou. Sahal jsem na místo, kde byl orgán nakreslen, ale nic se nestalo. Rukou jsem projížděl a dotekem zjistil, že kolem dokola srdce je malá škvíra. Dvířka. Kdybych měl více světla, jistě bych si jí všiml hned, ale musela mi stačit baterka, jejíž světlo čím dál víc sláblo.

Nahmatal jsem škvíru a snažil se prsty otevřít skrýš. Povedlo se. Z malého prostoru jsem vyndal dřevěnou krabičku. Na nic jsem nečekal a otevřel ji.

Ti hajzlové! Ti vrazi!

„Ááááá!“ křičel jsem a v rukou držel krabičku se srdcem. Srdce bylo nepochybně pravé a ještě od krve. Bylo nařízlé a já věděl, co tím je řečeno. Bylo Jany?

Sáhl jsem prsty dovnitř. Bylo ještě teplé a slzy se mi draly z očí. Nahmatal jsem něco tvrdého a chytil to mezi dva prsty. Vyndal jsem malý klíček a krabičku položil na zem. Potřeboval jsem si oddechnout, točila se mi hlava.

„Výborně! Konečně děláš něco užitečného. A zábavného! Jsi za polovinou hry a měl by si přidat. Nebo pana M hrozně zklameš.“

„Na pana M totálně seru! Dejte mi ho sem a já mu spravím ten jeho úchyláckej ksicht!“ křičel jsem jako o život. Následoval něčí smích. Nevím, jestli z reproduktorů nebo odněkud za dveřmi, ale vysmíval se mi. On! Pan M!

Odemkl jsem zámek a otevřel dveře.

Chodba přede mnou byla dlouhá, ale přehrazená mřížemi. Bylo jasné, že musím hledat další nápovědy. Zámek na mřížích tentokrát nevyžadoval klíč, ale trojmístné číslo. Nalevo a napravo byly malé místnosti. Dveře chyběly a tak jsem mohl rovnou vstoupit. Vybral jsem si dveře nalevo. Místnost byla prázdná až na malý stolek a skříňku na jedné ze stěn. Na stolku byly dva kabely s klasickými „banánky“ na konci.

Ještě je někam zapojit. Baterka mi už umírala a tak tohle bylo perfektně načasované.

Skříňka na stěně se dala jednoduše otevřít a byla v ní deska s otvory pro zapojení kabelů. Jak pro malé děti. Pak mi baterka dosloužila a já hledal díry po slepu. Snažil jsem se je nahmatat a umístit „banánek“ prvního kabelu na své místo. Do toho jsem začal mít pocit, že do místnosti proudí čím dál studenější vzduch a kdesi slyším pláč. Byl jsem nervózní a kabely mi několikrát prostě spadly na zem. Někde zarachotil řetěz. Někde něco píplo. Kdosi se zasmál. Konečně jsem zapojil kabely. Špatně. Nic se nedělo a tak jsem musel podstoupit martyrium s hledáním děr znovu. Bingo!

Konečně banánky zapadly do děr a prostor kolem mě se rozsvítil. Žádný lustr jak ve Versailles. Místnost osvětlovala nyní jediná žárovka na stropě. Vrátil jsem se na chodbu, ta už také svítila, třebaže jen slabě. Svítilny u stropů vydávaly jen tolik světla, abych rozeznal cestu, stěny a nedal si na hubu.

Udělal jsem si světlo, teď to chtělo ještě číselný kód, abych se dostal dál. Namířil jsem si to do protější místnosti. Vypadal jako obyčejný pokoj. Pracovní stůl s psacími potřebami, kalendářem a několika pohozenými sešity. U něj čekala na vyzkoušení dřevěná židle a na druhé straně nevelkého pokoje postel. Holá jen s prožranou matrací. Asi krysy. V rohu stála ještě velká šatní skříň, ale ani mě nelákalos e do ní podívat, protože byla doslova obalená pavučinami. Celé to tu vypadalo jak opuštěné před lety. Prohledal jsem nakonec všechno, ale žádné číslo nebo nápověda. Sebralo mi to nejméně pět minut. Už jsem začal pociťovat další nával vzteku, když jsem zaslechl šepot. Opravdu šel zpoza zdi?

„Podívej se za postel? Za postýlku, muhaha,“ řekl hlas a začal se smát.

Na nic jsem nečekal a postel odšoupl stranou. Asi patnáct centimetrů nad zemí byl malý otvor ve zdi. Šel jsem do dřepu a snažil se ji prohlédnout. A potom jsem leknutím upadl a narazil hlavou do nohy postele. Bolelo to, ale ne víc, než pohled, který se mi naskytl.

Z díry se vynořila ruka. Byla vytažená až po loket a já zřetelně poznal, že jde o dívčí ruku. Podle dvou prstýnků na prsteníčku a prostředníčku jsem si byl jistý, že to je Verči ruka. Ruka začala ukazovat čísla. Byl jsem v šoku, ale snažil si je zapamatovat. Nejdříve dva prsty, poté čtyři a nakonec všech pět, poté ruka zmizela v díře.

„Verčo, Verčo!“ řval jsem do díry, ale odpověď přišla v podobě malého okamžiku, kdy se dírou ukázala chlapská chlupatá ruka, která na mne ukázala prostředníček. Poté zmizela v díře a ozval se zpoza zdi hurónský smích.

„Vy hajzlové! Vy zasraný vrahové! Já vás dostanu!“ řval jsem bezmocně. Jak jsem mohl pomoci Veronice, když se nebylo jak dostat za zeď?

 

                                                            5.

Zadal jsem čísla od Verči a odemkl zámek. Na konci chodby se mihl stín velkého muže a já bych řekl, že to byl jeden z dvojice Edgar nebo Igor. Rozběhl jsem se až na konec dvacetimetrové chodby, ale nikoho nechytil ani neviděl. Stál jsem masivních dveří se zámkem na klíč. Cedulka na dveřích dávala naději: „Cesta ven.“

V chodbě byly vchody do tří místností. Vzduch páchl hnilobou a krví. Místnost po mé levici měla lehce pootevřené dveře. Nakoukl jsem dovnitř a málem se pozvracel. Byla to dílna nějakého řezníka. Šíleného řezníka. Velké pulty, stoly, lednice, háky visící ze stropu a hlavně mnoho kýblů, věder nebo malých vaniček. Všechny nádoby byly naplněné a i pulty stolů byly přeplněné. Končetinami, vnitřnostmi a kostmi. Pach, který šel zevnitř, omračoval a já v duchu doufal, že jsou to jen makety či zvířecí končetiny. Jenže nebyl jsem slepý. Můj mozek se bouřil pochopit, co jsem spatřil. Panika mi prostupovala každým kouskem těla a já se chtěl probudit. Přece to musí být jen sen! Tohle nemůže být realita! Cožpak by byl někdo schopný takových věcí?

Z chvilkového transu mě vrátil zpět do vnímání už známý hlas.

„Patnáct minut, to není moc. Pan M ti vzkazuje, že se baví…ale může to být ještě lepší. Už jsi skoro venku…nepokaz to.“

Další dvě místnosti neměly žádné dveře a byl v nich bordel. Všude se válely balíky s odpadky, ale také se zkrvavenými obvazy a zbytky čehosi. Na podlaze bylo spousty zaschlých krvavých cákanců a pach v obou místnostech byl prakticky nesnesitelný.

Vrátil jsem se ke dveřím ven. Nevěděl jsem, co mám dál dělat. Jistě, klíč byl ukrytý v některé, ze tří místností za mnou, ale nechtěl jsem tam jít. Můj mozek proti tomu v tuhle chvíli protestoval a já si připadal ztracený. Myslel jsem na své přátele. Myslel jsem na Veroniku. Na to, co mohlo být a nebylo.

„Ty to vzdáváš? No to snad ne! To se panu M vůbec nelíbí. Najdi klíč!“

„Ne! Kašlu na to! Kašlu na pana M! Ať se ukáže hajzl zbabělej! Za kamerama se dívat to umí.“

„Máš deset minut na záchranu života, tak běž hledat klíč!“

„Seru na klíč! Kdo mi vrátí mé přátele? Vím, kdo jste, jestli se dostanu ven, tak, co uděláte? Stejně mě zabijete.“

„Když najdeš klíč, vyhrál jsi hru a budeš volný. Najdi klíč! Mají ho tví přátelé. Těžko říct, kdo přesně ho má, protože se nám tak trochu tví kamarádi pomíchali,“ smál se hlas a pak utichl.

Deset minut. Chtěl jsem utéct? Instinkt přežití jasně řekl, že ano a já se vydal do místnosti, která mohla být dílnou šíleného řezníka.

Pach krve, rozkladu a hniloby mě nutil zvracet, ale já se musel přemoci. Klíč je mezi mými přáteli. Jejich uřezané a odsekané ruce, nohy a další části těl, byly naházeny na řeznickém pultu. Viděl jsem Jany prstýnek na levé ruce. Byla jí oddělena v zápěstí. Plakal jsem při pohledu na uřezané nohy a nechtěl hádat, čí mohou být. Začal jsem mezi nimi šátrat a přeskládávat je jak nějaké kusy polen. Točila se mi hlava a slyšel jsem v hlavě hlasy mých přátel. Jako každý můj dotek působil jejich pozůstatkům bolest. Napadaly mě šílené myšlenky. A kde jsou hlavy? A co udělali s trupy?

Na stole klíč nebyl, byl čas na lednice. Byly v nich rozsekané části těla a odpověděl jsem si tak na otázku, co udělali s trupy.

„Pět minut! Spěchej!“ zahlásil hlas a já zrychlil.

Hledal jsem jak šílený a můj svět naplnila krev, vnitřnosti a všechen ten hnus. Vrhl jsem se ke vědrům. Další chodidla, střeva a plíce. Muselo tu být spousta mrtvých. Možná od minulých hráčů.

Klíč měl být mezi mými přáteli. A pak jsem objevil nádobku, ve které se válely oči. Spousta očí. Rychle jsem prsty prohledal nádobku a na dně nahmatal pevnou věc. Klíč byl na světě.

Bolela mne hlava, třeštila a měl jsem pocit, že špatně vidím. Slyšel jsem šepot a podivné hučení. Jako by z dálky na mě nadávaly nějaké hlasy. Znovu jsem se pozvracel. To vše už v běhu ke dveřím.

Z levé strany se blížily dva muži. Igor a Edgar. Byly ještě za mřížemi, kterými jsem dříve prošel. Čekali,            až vyprší časový limit.

„Už jen minuta!“

Doběhl jsem k únikovým dveřím a snažil se klíč dostat do zámku. Hrozně se mi klepala ruka, a jelikož jsem měl ruce od krve, nemohl jsem ho držet pořádně. Pořád klouzal. Igor s Edgarem prošli mřížemi. Trochu jsem litoval, že jsem tam zámek zpátky nezaklapl, ale oni stejně asi znali kód.

Hlas, který mne celou dobu provázel, začal odpočítávat posledních deset sekund.

Konečně klíč zapadl, jak měl a já jím otočil. Sundal jsem zámek a otevřel dveře. Dokázal jsem to.

 

                                                                 6.

Vyšel jsem na malém dvorku a v první chvíli mě oslnilo denní světlo. Bylo mi zle. Tak mizerně, jako nikdy v životě. Na dvorku byl plastový stolek se sedačkami z téhož materiálu. Seděli na něm lidé. Jeden z nich vstal a vyšel proti mně. Byla to ta žena, která nás do Escapeu uvedla. Alžběta. Smála se. Usmívala se jak jarní sluníčko a já zatnul pěst.

„Tak jste to zvládl, gratuluji,“ smála se na celé kolo a lidé u stolu mi začali tleskat.

Nechápal jsem, proč ty hovada tleskají a bylo mi čím dál hůř. Chtěl jsem jim plivnout do tváře a zmlátit je. Proč se do háje tak smějí?! Jsou to všechno vrahové!

A pak se mi zastavilo srdce. Alžběta se zadívala jako by za mně. Otočil jsem se a viděl vchod do domu. Právě z něho vyšel Edgar a Igor v doprovodu tří osob. Byli to mí přátelé. Zdraví, celí a usměvaví.

„Co to….má bejt?“ hekl jsem. Slzy mi tekly z očí. Ani ne radostí, ale šokem.

„No tak, uvolni se. Vyhrál jsi hru. Zvládl jsi to,“ chválila mě Verča.

Nechápal jsem to. Vždyť jsem viděl Petra mrtvého, držel v rukou lidské srdce a hledal klíč mezi uřezanými končetinami! Nebo jsem si jen myslel, že vím, co vidím? Opravdu to byly jen napodobeniny? Můj mozek to nechtěl přijmout, ale nyní jsem je viděl živé a zdravé.

„Byl jste výborný a odvážný. Jistě se chcete umýt, tak pojďte dovnitř,“ řekla Alžběta a vedla mě do domu. Mí přátelé se stále usmívali, ukazovali, že jsem jednička a volali, že na mně počkají a půjdeme to zapít. Šel jsem s tou ženskou, která najednou byla hrozně milá a pozorná chodbou a viděl vstup, kterým jsme na začátku dorazili. V levé místnosti seděl muž za notebookem a měl nasazené sluchátka s mikrofonem.

„To je náš pan M. Tedy Míra, to on k vám promlouval.“

Míra zvedl hlavu od noťasu, usmál se a zamával mi.

„Výborná práce, byl jste naprosto úžasný!“ chválil mě.

Bylo mi špatně, točila se mi hlava. Před očima jsem měl usekané končetiny a vnitřnosti. Nechápal jsem, jestli se mi to jen nezdá.

„Počkejte, kam jdete?“ volala za mnou Alžběta, když jsem mířil k vstupním dveřím.

„Musím pryč,“ zamumlal jsem a otevřel dveře ven.

„Jste v pořádku? Nechcete…“ víc nestihla říct, protože jsem za sebou zavřel a mířil přes ulici dál. V hlavě mi hučelo tisíce hlasů, cítil jsem stále pach krve a chtělo se mi křičet.

Ostatní se možná ještě pořád smáli tomu, jak skvělý jsem byl, jak jsem to zvládl. Jenže mně hlavu naplnila hrůza, která nechtěla pryč.

Prohrál jsem.

 

 


2 názory

Moc děkuji za přečtení a zhodnocení a  pár rad :-)

Jinak, Escape hry mohu doporučit, já jsem to ovšem pojal až příliš hororově, nicméně kvalitní únikové hry, jako např. v Chomutově jsou skutečným zážitkem


Lakrov
09. 05. 2016
Dát tip

Spádu by prospěla redukce obsahu uvozovacích vět. Nebo je někde úplně vypustit  a odvíjet dějovou pasáž jen po linii dialogů.  (...Přece není možný, aby tady nikde nebyl klíč, nechápal jsem a opřel se o mříže. K mému i Verči údivu mříže opsali... ## přiliš mnoho zmínek o mřížích plus trestuhodná hrubka /OPSALY/ )  ...a namířil baterku do tmy. Vyšly jsme vpřed.... ## VYŠLI  Začiná se to podobat zlému snu nebo spíš hnusnému hororu, ale jěště pořád  se domnívám (nebo aspoň doufám), že ti mrtví a ta jatka jsou jen hra  -- nějaký technický podovod, iluze... a má naděje se naštěstí naplnila.  Dobrý konec -- takové procitnutí, vyléčení se z novodobých stále  se stupňujících herních potřeb. Místy je to na mě ovšem dost hnusné.  Tip.  


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru