Podvečer rozehřmělých tanců

Podvečer rozehřmělých tanců

Podvečer rozehřmělých tanců. Prohnaly se oblohou a někde po nich zbyly pošlapané palouky. Na Nově teď paní ukazuje svou polehlou zahrádku, důkaz květinou. Diváci kroutí hlavami. A motoristé naříkají, že ty tance braly i jejich auta. Co čekali od veselky na jehlových podpatcích?

Noční rádio

Je minuta po půlnoci. Rádio informuje: islamisté zaútočili na syrské přístavní město; cílem byli alavité, náboženská menšina mezi muslimy. Je to už pár let, a někdy mám pocit, že celý život, co denně slýchám variace na jednu zprávu: teror na Blízkém východě. Ne, v renesanční téma se tahle zpráva nikdy nepromění. Možná i proto, že si svou renesancí divousové z pouště neprošli, i když jistě mnoho básníků tu poušť nasáklou krví bralo do básní. A tak ladím a narážím na pořad Zóna lásky. Romantický kýč, uznávám. Ale přesto, tam ještě umějí být k sobě lidé krásní.

Půlnoční jedlík

Světlo lednice ozáří tvář půlnočního jedlíka. Do kuchyně dopadí i světlo měsíce, ale ve srovnání s technikou podléhá. A čemu podléhá člověk? Chuti. A je v ní, stejně jako ve světě techniky, osamělý. Už mu nikdo neřekne, aby hubou mastnou od salámu neušpinil povlečení, jako ve světě hrabalovském. Tento svět mastnotu, jako podvratný prvek, vyřadil svými univerzálními čistícími prostředky, zůstala jen chuť, hybná síla světa konzumu.

Zapomenuté místo

Není to tady ostrov blaženosti, kde odevšad šumí moře a po celém dni z nebe srší hvězdy; kde kokos sládne do nálad a písek je nad postel. Ale jedno se zdá stejné: je to tady zapomenuté místo. Tváře panelových skal zasmušile obrácené do ulic a parkovišť, noční lamento sídlišť. A každý den zapneš televizi, zprávy padají a všichni ti významní lidé slibují zájem. Ale žádný zájem se nikdy nekoná, je to vše jen dobře zrežírovaná televizní hra. A každý večer je zapomenuta, aby se věčně navracela.