Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Karamelky

26. 03. 2002
4
0
1496
Autor
Kami

   Zvon kostela odbil – osmá... devátá... desátá – pojedenácté. Seděla na zábradlí a vyhřívala se v měsíčním světle. Už řadu nocí sledovala moderní budovu. Znepokojovala ji zář několika oken, stejně jako auta na parkovišti. Počet sálajících oken a čekajících aut byl shodný.

   Když se pozorně zadívala, zdálo se jí, že ze zářících oken něco vychází. Zaostřila zrak a málem spadla ze zábradlí. Z oken vylétávali motýli. No, tedy motýli – bylo to o něco větší a mělo to blanitá křidélka jako mušky a oči jim zářily do dálky, asi měsíčním světlem. Viděla jich takhle ufrnknout nejmíň deset... A teď se chystal další. Sedl si na parapet, smutně se ohlédl, jako by se chtěl vrátit, pokrčil rameny a zmizel ve tmě.

   Seděla tam dlouho a viděla uletět nepočítaně andílků – tak si je pojmenovala, lepší výraz ji nenapadl. Čekala až ti “pracovití” lidé půjdou domů. Lekla se, když vyšel první z nich. Šel shrbený, tvář měl popelavě bledou a zarudlé oči schovával před prvními paprsky slunce. Tak vypadal i zbytek jeho kolegů.

   A dívku to trápilo. Přemýšlela o těch lidech a o andílcích a o souvislosti mezi nimi. Noc co noc se vracela k budově a “její” lidé vypadali hůř a hůř a andílků vylétávalo míň a byli smutnější. Těm lidem s andílky ubývá i energie a radost a možná i rozum. Jinak to nemůže být. Říkala si.

   Zase seděla na zábradlí a s hlavou zakloněnou koukala do oken. Přemýšlela, jak andílky donutit, aby zůstali. Mlaskala – pusa se lepila karamelami, které měla ráda. Lidi uvnitř jen tušila, zato andílci mizeli. Až jeden místo aby odletěl do tmy, zavětřil nosíkem, zakroužil dívce nad hlavou a usedl vedle ní na zábradlí. Byl docela maličký, do dlaně by se vešel. Toužebně se zadíval na pytlík karamel. Tak tak to tedy je! Usmála se pro sebe a dala andílkovi bonbon. Ten ho rozbalil a se slastným výrazem vložil do pusy, papírek způsobně vrátil do pytlíčku.

   Každý andílek, který vylétl z okna, přistál u dívky a chtěl karamelku. Za chvíli jich na zábradlí sedělo celé hejno a všichni cumlali. Nemluvili, jenom smutně koukali do oken. Přišlo ráno a z budovy se trousili vyčerpaní lidé. Dívka do andílků šťouchla a oni nadšeně vlétávali za “svými” lidmi do aut a lidé jako by ožili, protáhli se a usmáli do slunečného dne.

   Dívka teď každý večer nosí k zábradlí pytlík (radši dva) karamel a ráno, když venčí psa, sbírá prázdné sáčky.


m11
17. 10. 2002
Dát tip
t. hele, jak velky kridla musej mit andelove????????? esli sou jak lidi, tj hodne tezky, ty kridla by musely bejt dost veliky...........anebo musej mit duty kosti jak ptaci, takze nemusi mit problem s leukemii........................

Kami
26. 03. 2002
Dát tip
:o))) Jé, to byl fofr. Marťanů moc nepotkávám, tak nevím...

Toxman
26. 03. 2002
Dát tip
To je pěkné... takové, hřejivé. I když já osobně se raději vyhřívám ve světle sluníčka než měsíce . tip

Helča
26. 03. 2002
Dát tip
Tak mi to napoprvé nedoklaplo. Myslím, že máš dobré nápady, ale člověk (tedy já) je musí z textu tak trochu dolovat. Nevím jestli je to přílišnou zkratkou...

Kami
26. 03. 2002
Dát tip
Helčo, když já jsem alibista. Každý nechť si vybere, co jeho jest... a tak, že :o)))

Tak andílkové jsou na karamelky, jo? :o) Já tohle nevím, já krmila vždycky jenom ty druhý kamarádíčky (co mají černý blanitý křidýlka) a těm sladký moc nejelo... *

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru