Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+15 neviditelných
jmenuju se Julie
datum / id06.06.2016 / 468880Vytisknout |
autoragáta5
kategorieMIMO
témaExperimentální
zobrazeno528x
počet tipů9
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

hokus, pokus :)

jmenuju se Julie

Bejvala jsem něčí žena, matka, dcera. Kdo by si to pamatoval. Den, kdy přišli a všechno bylo jinak, změnil život nás všech. Tedy jestli se tohle živoření dá nazvat životem. Nahnali nás za město, za ostnatý dráty, který nejdou přelízt a zanechávaj jizvy po celým těle. Zkoušela jsem se milionkrát vrátit, pohřbila nejmíň sto lidí,  přežila nájezdy vojáků i nočních vrahů. Pořád dejchám. Zjizvená po těle i na duši.


Probudil mě rámus. Docela blízko se cosi děje. Nejsem zvědavá, ale pud sebezáchovy je silnější, než moje lhostejnost. Škvírou mezi dvěma kameny ospale mžourám ven. Pár metrů od mýho příbytku se pohybujou obří záda a macatý ruce. Nějakej mamlas od sebe odhazuje jiný mamlasy. Ti chudáci řvou, válej se v blátě a obr jenom chrochtá. Na okamžik se pootočí. Zahlídnu jeho tvář, tedy jestli se ta hrouda sádla dá nazvat tváří. Malý vočička, velká huba, plešatá hlava... no, potěš koště, ty si krasavec!  Opatrně zužuju škvírku pro oči, aby mě nezahlíd. Chlapi vyklízej pole, po kolenou mažou pryč, až od nich stříká bláto. Vyprsknu smíchy.  Tlusťoch znehybní. Sakra! A pak do mý jediný jistoty vplouvá tlustá chlupatá ruka a chňapne po mně.  Kopu ho do holeně, hekne, na chvilku ztuhne, vykulí nevěřícně svý vočička a …
Čumím do země hlavou dolů.  Ten bastard si mě naložil na rameno jako pytel brambor. Sleduju kapičky krve, kterejma značkuju cestu. Popotáhnu. Rozbil mi nos! Vší silou ho koušu do zad. Poskočí a zařve, ale nepouští. Tenhle den asi nebude nejlepší. Tlustá obluda mě odnáší bůhvíkam, očividně mu v tom nikdo nezabrání. Proč taky, jsem nikdo. Zhruba po pěti stech metrech se mnou praští o zem, výhružně kejvne hlavou a pozvedne tlustý obočí. Vyčkávám, co bude.  Na výpad nemám dost sil. Zaleze do křoví a za chvilku už tahá ven motorku. Bože, motorku jsem neviděla roky!  Vytahuje provaz, kterým si mě přivazuje k tělu.


„Nedělej problémy, jo?“ výhružně zašeptá hrubým hlasem, až se leknu. Umí mluvit, to je docela dobrá zpráva. Nebudu dělat problémy.  Po dlouhý době cejtím i něco jinýho, než lhostejnost. Jedeme dlouho. Sleduju pustinu, ohořelý stromy, trosky domů.  O nic jsem nepřišla. Silnice nesilnice natřásá mý zhuntovaný kosti. Držím se toho burana jako klíště. V napůl svobodným transu dokonce opírám hlavu o jeho záda.  Bože, ještě začnu vrnět.


Před náma se najednou objevuje dlouhá vysoká hradba z kamenů a cihel, která odděluje cosi neuvěřitelně obrovskýho.  Spadne mi čelist. Tohle monstrózní dílo snad ani člověk nemohl postavit.  Možná se TO trochu podobá pyramidě, jenom TO nemá ostrý hrany a mnohonásobně převyšuje všechno, co jsem kdy viděla.  Roztahuje se přede mnou cosi, co mi nahání hrůzu a hejbe se to!
  Přijíždíme k velkým vratům, ta se otevřou a my vjíždíme dovnitř. Nikde živý duše. Nádvoří je čistý jako po velkým úklidu.  Mamlas mě odváže. Dlažba zastudí.
„Jdi,“ ukazuje k pyramidě. Tak jdu. Nakonec, horší to snad ani bejt nemůže. Tady je aspoň čisto. Přede mnou se otevřou další vrata, trochu zaskřípou a pak to jde rychleji, než bych chtěla. Dlouhá chodba,  na zemi zelené šipky. Na konci chodby už svítí výtah. To světlo mi snad vypálí oči. S hrůzou zjišťuju, že světlo ze žárovek mi nedělá vůbec dobře.


„Nastup!“ rozkazuje hlas odněkud. Poslouchám jako hodinky. Ve výtahu je zrcadlo. Dívá se na mě špinavá troska s vytřeštěnejma očima a rozbitým nosem. Jedeme nějak dlouho. Nikde žádný čísla, jenom krabice bez vypínačů. Když už začínám nervóznět, výtah zastavuje. Vystupuju a to co vidím, mi podlamuje nohy. Uprostřed obrovský místnosti stojí mohutnej stůl, nad ním plujou barevný obrázky a nějakej průsvitnej chlap do nich strká prťavý ruce.


„Máš hlad?“ zeptá se, ale ne pusou. Ten hlas mu jde nejspíš z ucha. Uvědomím si, že mám děsnej hlad. Probouzím v sobě zvíře, strach ustupuje.  Chlapík natáhne ruku a kolem mýho těla pluje talíř.  Dala bych si pečený kuře, pomyslím si.  Tuším, že nemusím mluvit, že všechno stačí mít v palici. Prcek mává rukama a kuře připlouvá.
„Jez!“  poroučí mi hlas z ucha. Nemusí říkat dvakrát,  vrhla bych se na to kuře, i kdyby to bylo poslední žrádlo, co strčím do pusy. Jím a pořád sleduju průsvitňáka. Vypadá neškodně, skoro jako mlha v lese. Vyžlátko, třeba bych ho přeprala.
„Ani se o to nepokoušej,“ říká a konečně se na mě podívá. Trochu mi tím kazí chuť. Viděla jsem už hodně, ale tenhle je fakt třída. Usměje se. V puse nemá ani jedinej zub.
Je tu teplo, mám plnej žaludek a je mi volnej. Teď už jo.
„Nejsi zvědavá?“ ptá se. Myslím, že ho zajímám. Nevím, sice proč, ale zajímám.
„No tak jo, co si zač,“ nechávám se vtáhnout do hovoru.
„Jsem Bůh,“ řekne si jenom tak.
„Bůh není.“
„Třeba ti bude vyhovovat víc Stvořitel. Zapomněla jsi už na život před tím?“
„Jo, zapomněla,“ nechci to s ním probírat. Tak blízký si zase nejsme.
„Chceš zpátky svůj život? Lusknu prstem a vrátím ti ho.“
„Vo co tu de?“ tenhle hovor se mi nelíbí a on už vůbec ne.
„Chci ti něco nabídnout, dát volbu,“ pokračuje. Volbu měla i Sophie...
„Proč já?“
„Líbíš se mi.“  Zvedne hubený ručičky a zamává ve vzduchu. Zdi se pomalu otvíraj a do pokoje připlouvaj obrázky. Vím, že budu dnešního dne litovat, ale nedá mi to.


„To bych tě měla zabít, jestli si Stvořitel.“  Obrázky se hejbou. Vidím lidi, domy, stromy. Ten pošuk strčí natažený prst do obrázku a vVšechno hoří. Proč mám divnej pocit, že tohle je pravý peklo?


Stvořitel si to očividně užívá. Je asi tak trochu komediant.
„No dovol, ty mě urážíš,“ ohradí se.
„Co čekáš, když tady děláš čáry máry. Nudíš se nebo co?“ asi jsem brnkla na tu správnou strunu. Panáček se uchechtává. Nudí se!  Po tom jídle cítím žízeň, pivo by bodlo. Koukám na ručky průsvitňáka. Mávne a už to pluje. Pravá nefalšovaná Plzeň. Loknu si. Teď můžu klidně chcípnout.
„Ještě ne, nepospíchej,“ zase se chechtá. Je to celkem zábavnej mimoň,  jenom co s tím?


„Už jsem tady dlouho sám a nebaví mě to, dám ti šanci,“ šibalsky zamrká.  Pak mávne...

 

Toužím někoho obejmout čistejma rukama.  Dívám se na špinavý nehty a nechávám kapat ty zpropadený slzy mezi prsty.  Kolem kapek se tvoří špinavej okraj. Mizernej život.  Opřená o zeď, sedím na zemi v prachu a dívám se na motorkáře. Civí na mě taky, jeho oči jsou stejně prázdný jako ty moje.
„Poď, vyrazíme,“ vybídne mě kupodivu kamarádským hlasem a nastartuje motorku. Přivazovat mě nemusí,  Nechci zpátky do tý špinavý díry, odkud neni návratu. Co to se mnou ten trotl udělal? Proč už nemůžu? 
„Julie?“ zastavili jsme v pustině, asi dva kilometry od pevnosti. Mamlas na mě mluví.
„Julie!“ opakuje. Ať mě třeba zabije, tenhle život stejně stojí za hovno, už nechci víc, stačilo.
„Musíme se vrátit.  Nikdo nás nemůže řídit,  nikdo!“  křičí, chodí do kolečka  a fňuká jako malej kluk, hlavu u země.
„Nikdo,“  opakuju po něm jako papoušek. Ještě mi to nedochází.
Mamlas se ke mně vrhne, tiskne na svý tlustý břicho a já se nebráním. Držím, cejtím jeho teplo a slzy. Najednou se ve mně všechno láme,  pláču taky, nahlas řvu za všechny ty hnusný roky, za všechny mrtvý, za svý děti, křičíme  do pustiny , svíráme jeden druhýho….

A pak se vracíme zpátky zabít Boha.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

14.06.2016 18:21:28agáta5

kolobajdo, tak trochu... já si pořád hraju s tím, že tohle hrozný, co se kolem děje, musí přece někdo řídit a ... bylo by fajn ho zabít, no ne?

a to jsem spíš ta hodná ... přesto :)

14.06.2016 18:08:51Kolobajda

Tak to mi vyrazilo dech. Šílené - přesto zajímavé natolik, že nejde čtení přerušit. A tak nějak tipuju, že když jsi to začala psát, ještě jsi nemohla tušit, jak to skončí...   A že to nějak "samo šlo shůry" - jak tady kdysi napsal Mistr...   /***

07.06.2016 13:39:17agáta5

baabo, jj, mě taky :)))

07.06.2016 13:12:40baaba

...takovej ray bradburyovskej styl. Bylo by zajímavý to dovést do konce. Moc by mě zajímalo co by se dělo pak :)***

07.06.2016 09:27:53agáta5

mě vyprávěj ... tak snad to nějak přečkáme :)  a poperem se

07.06.2016 09:21:238hanka

úúúha, ten druhý odstavec -  ako keby si mi videla do hlavy...telo ide ruka v ruke s dušou, ked je toho prilis na dusu, tak ani  telo neodolá...tento rok mi dáva zabrať, plácam sa v tom, občas je ľahšie a občas až  k nenadýchnutiu... ale kým mám "svojich" ľudí, ide to...

07.06.2016 09:13:15agáta5

jj, Hanko proč?

někdy si říkám, že mám všechno pevně v rukách, ale vzhledem k tomu, že žiju mezi lidmi, které mám ráda... tak nemám  .. někdy se člověk rozhoduje proti svému přesvědčení... a tam já vidím i potom ty zdravotní problémy - stres, deprese a hned jsou tady třeba bolesti zad, kloubů... jakoby to tělo s tou psychikou pracovalo souběžně... hm... takhle to vidím...

 

ale proč je na světě tolik bídy a utrpění? Jo, to je už jiný level a asi to tak má být ... zkouška? možná...

 

díky za zastavení a zamyšlení... tedy ani jsem to nečekala, spíš jsem si říkala, že tu budou ostrý řeči typu... co to sakra je za blbost hihi

 

 

07.06.2016 08:07:578hanka

tiež som čítala večer a bola to ťažká večera...premýšľanie bolí...

roky mám veľa nedoriešeného, možno je život jednoduchší  pre tých, čo majú nejakú vieru, proste veria, čo majú nalinkované, nezamýšľajú sa,  Boh je, všetko riadi...chcem viac, ako len mať niekým  hlásané, čo bolo, je a bude, obrady, modlitby, definície, nechať sa viesť, so všetkým súhlasiť...cirkvi narobili dosť zlého, nenechali človeku priestor na vlastné myšlienky,  postoje...

Boh dal človeku slobodnú vôľu a tak za seba zodpovedá sám, zlé sa mu vráti...ale...prečo sa rodia deti s postihnutím, chorobami, nekonečnou bolesťou, prečo sa nejaký hajzlík má dobre, ešte aj smrť má ľahkú a iný celý život nanič? MIlión otázok, pochybností...ale zabiť Boha, to ma ešte fakt nenapadlo:)! *

07.06.2016 07:38:14qíčala

já myslím takhle po ránu (sláva!), že zabít boha není až takový problém. Problém je, že si vůbec nepomůžeš:))) Zábava, s tebou ...:)

07.06.2016 07:01:35agáta5

hihi

já si pořád říkám, jestli ten Bůh je a co vlastně dělá a proč to takhle na tom světě nechá  v nepořádku :)  no a tak jsem si vymyslela tenhle pošahanej příběh, protože pošahanej svět teda docela už je :)))))

ale dál se budu věnovat spíš kratším věcem neboj Ondro :)))

qíčalko, však mě znáš už :)))


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.