Courage!

A pak seš zvrácenej "jak negr v rejži"))

Miluji nečekané zvraty, ale nerad se ztrácím. Pak si totiž musím dávat práci, abych se hledal. U zvratu se neztratím, ale zvrátím se jinam.

Jo, to možná není. Život je plný paradoxů a nečekaných zvratů. A sex také. I poezie.

Když jsem nad tím přemýšlel, vnímal jsem to jako ono povzbuzení láskou, ale napadl mě ten stejný problém, jelikož byl můj subjekt muž, který couval z ženy ven (primárně sexuálně / sekundárně mentálně opouštěl).

Pokud je subj. žena, tak to chápu. Otázkou je co ostatní. Není moc poetické začíst číst báseň jako muž a kvůli promluvě (kohokoliv, tady konkr. lásky) změnit svůj subjekt v ženu. 

Přece tě napadlo, že "něžná mrcha" je Láska. A přitom se mi to zdá tak jasné. Proč si myslíš, že ostatní čtenáři to nepochopí? Vždyť tam je jasné distancování "TA něžná mrcha". Proč bys najednou začal partnerku/partnera oslovovat ve 3. osobě, když teď byla 2.? A navíc... "mám strach" - je jasné, že chce utéct a Láska ho zákeřně přemlouvá, povzbuzuje, francouzsky (vábivě, vášnivě)  "Odvahu, chalane!"))...

Když jsem se nechal unést, jakožto couvající muž "z tebe ven" jsem cítil dýchající mrchu, která mě oslovila "má milá". 

Když nad tím přemýšlím, dává to smysl, ale... Čtenářská recepce o větu výš.

neeee, sakra). Láska jí to říká!

Úplně jsi to zničil). Moc přemýšlíš. Kdyby ses nechal unést, tak ti to dojde hned.

Dejme tomu, takže žena couvá ven, a pak dýchne muži (mi) na tvář slova: "měj odvahu, milá"? Já bych ji s radostí otáčel sem a tam, kdyby tam nebyla "něžná mrcha" a "ma chère", takhle jsem vcelku zmaten.

ta báseň se totiž dá otáčet))

mon cher/ma cher

pokaždé je o něčem jiném. No tak!))

to píše žena přece))

nikdy v tobě žádná nebyla? Neříkej, že ne.

Jsem tak naivní když jsem na i v ní.

Skoro by se mi to i líbilo, ale buď to nechápu, nebo to má být "mon cher"?