Nebe na hvězdy hubené

Hořká chvíle

Zurčí tu kašna a za zády se klepou motory aut, malý kout Plzně. Na lavičkách posedávají dvojice, každá ve svém důvěrném hovoru. Pak přijde chlapisko, strká do vody pivisko a zjevně se těší, až v hořké chvíli nalezne svého důvěrníka.

Kouř od žemlí

A na jedné lavičce se krmí holky šunkovými žemlemi. Je kulturním zvykem požívat stravu ohřátou, alespoň o polednách, a tak se jim od žemlí kouří a šunka uvolňuje všechny své esence. To zvíře, co právě přežvykují, porazil muž. A na něj si ty dvě ženy myslí: jak je porazí ranou do hlavy, nohy jim vytáhne vzhůru a nechá z nich odtéct všechno já. Neboť já hryže jak uhry pod mýdlem. 

Slabosti o nocích

Lidské, příliš lidské, vysmíval se německý filosof slabostem člověka. Když ale k půlnoci vyhasnou skoro všechna okna paneláků, nic naplat, slabosti se derou jak zemdlelý měsíční svit do pokoje. A můžeme se ptát, co na nich je to příliš. Není-li ovšem nejistota otázky taky jen slabostí. K takové slabosti ale člověku je se hlásit.

Nebe na hvězdy hubené

Nebe na hvězdy hubené, kdoví jestli se ještě někdy slávou vyklene. Do kosmické tmy zapuštěná světýlka, ještě je prý pár míst, odkud se pod nimi dá číst, jako kdysi čítával Klement G. pod lampou na ulici. Ale to je zas jiný příběh.