Zápisky z cesty z Karlových Varů do Prahy.

Bahenní satyr Števo 

Maly sme sa opýtať Števa, vnáší do pléna přítelkyň zpozdilý návrh. Pět Slovenek na nástupišti, vracejí se z lázní, taky už mají svůj věk. Prožily pár dnů mimo domov a manželství, vychutnávaly horké koupele i tíhu bahna na nahých prsou. A třeba si představovaly Števa, ve snech ho viděly oděného jen do vrstvy bahna ke kádím klopýtat. Takhle přišel by jim vhod. Veď maly sa ho opýtať.

Žijeme v atomovém věku

Kadaň, samý kouř a pak už jen lesy. Tady se štěpí jádro. Od tří ohromných chladicích věží stoupají sněhobílé závoje, nepřetržitě, dokud bude člověk na světě. A místní ženy to vědí, a proto světu nepřetržitě dávají své mladé. Neboť pro ně se štěpí jádro a oni jsou tady, aby ho štěpili, jak nejlépe umí. Žijeme v atomovém věku.

Jako vlásky v studeném větříku

V Chomutově studený vítr cuchal vlasy dvěma kamarádkám, dívenkám, co se jich nikdo neptá. Seděly na své lavičce a čekaly na vlak do Kadaně. I na ně cosi čeká, totiž nukleární povinnnost: přivést na svět mladé, dva roky si nechat žmoulat ňadro a pak je nechat štěpit jádro. A běda, jestli svému úkolu dívenky nedostojí. Bezlítostné atomové společenství by je dovedlo až k okraji propadliště věží a rázem by z nich byly jen sněhobílé závoje stoupající k nebesům. Jak závoj nepřítomné nevěsty, jak vlásky v studeném větříku.

Bílina není Řím

Bílina není Řím, tady nečekej zvonobití. Když tady se setmí, může se ti dostat tak leda bití. Místní nemají se životem slitování. Zajímá je hra v kotoučové přístroje, co blikají, bramborový špiritus a náruživé milování. Nesnaž se jim připlést do cesty, cizinče. 

Žijeme v nádherné době?

Těch opuštěných továren cestou. Kdoví jakému tovaru se tam otevíral svět. Šaty, šroubky, mýdlo, ještě bez kostí, nebo jídlo. No a pak už motory a bomby pro Luftwaffe. Oheň národům. Teď u vrat jedné sedí urbexmani, prolézači ruin, a z bandasky pijí kafe. Horáček říká: Žijeme v nádherné době. Skutečně?

Láska v Ústí

U ústeckého nádraží stojí hotel jménem Palace. K paláci má daleko, skrz okna pro špínu není ani vidět. Přesto má každé svou záclonu, nikotinovou clonu. Za těmi už se děly věci. Třeba má každá cimřička svou palácovou kněžku, co s viržinkem vraženým do koutku čeká na mužskou loutku. A povodí si ji po těle ztepaném těžkým životem a pak se zpije ginem a chinottem. Tam v Ústí… 

Nedopověditelné světy žen

Do Libčic právě dovezl motorák partu z ranní směny. Ještě si mají co říct, a co si říct nestihnou teď, to dopovídají večer u hořké pěny. Chlapi. A ženské? Těm by nestačilo ani několik životů, jejich světy jsou nedopověditelné.

Holešovice

Holešovické nádraží teprve čeká nápor cestujících, ještě se mu srdce nerozbušilo všemi těmi sbohem. I z heren se ozývají ovocné kotouče jen líně, zatím nebuší švestkopád. Když tu odkudsi kdosi vzkřikne: Ty svině! A pak ten kdosi za kýmsi běží, běží a pak ten jeden leží. Ale Holešovice své poslední slovo ještě neřekly.