Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+19 neviditelných
Apartmá v sedmém
datum / id21.06.2016 / 469432Vytisknout |
autorSupermartonátor
kategoriePovídky
témaHumorné
zobrazeno313x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Humorné sci-fi o vztazích, sexu, uklízecím robotovi, robodinosaurech a o tom, jak moc důležitý je zevnějšek.

Apartmá v sedmém

Apartmá v sedmém

 

Některé věci se nikdy nezmění.

Svět může být plný moderní techniky, každý člověk vlastnit svého osobního androida, cestovat Neviditelnou dráhou nebo si koupit přídavný mozkový adaptér. Ale zklamání z lásky, to prožíváme pořád stejně jako před stovkami let.

„Toho budeš litovat, ty parchante!“ křičela na mně přes místnost Iva, když jsem jí řekl, že se chci rozejít. „Tak ty už ke mně necítíš, co dřív? To je teda hrozně hezký Tomáši!“

Iva byla chytrá holka a vždy viděla za roh a ve mně uměla číst jako v knize.

„Já moc dobře vím, o co ti jde. Už ti nestačím. Už nejsem dost dokonalá pro pana úžasného.“

Měla pravdu. Nebyla. Jenže já měl pocit, že se prostě dost nesnaží.

„Seš tak povrchní,“ vyprskla na mně a všiml jsem si slz v jejích očích. Měla mě ráda. Možná mě dokonce milovala. „Tak mi holt trošku narostl zadek a přibyly první vrásky. Ale to je přeci normální.“

Mně to tak nepřišlo. Ne v dnešní době, kdy stačí skočit na kliniku a máte nová dokonalá prsa a vytvarované pozadí, dle vlastního vkusu, takřka na počkání. Chce to jen chtít.

„Víš, kdybys třeba zkusila zajít na…“

„Ne, ani omylem!“ skočila mi do řeči Iva a hnala se ke mně, že mi dá facku. Dal jsem se na útěk kolem stolu. Zastavila se, já také. Stáli jsme naproti sobě a čekali, kdo se kam pohne. Dala se do běhu. Já byl rychlejší. Kuchyň byla malinkatá a tak jsem spoléhal, že ji prostě unavím tím, že se budeme honit kolem stolu, přičemž mě nikdy nechytí. Zase se zastavila. Funěla a pod modrou kuchyňskou kombinézou se zachvělo poprsí, které už zdaleka nebylo tak pevné jako před čtyřmi roky, kdy jsme se poznali.

„Ty bys chtěl, abych se nechala vylepšit. Abych byla tvoje dokonalá princezna. Tvoje panenka na hraní. Ale takovou si už můžeš lehce pořídit. Prodávaj je na každým rohu,“ řekla pohrdavě.

„To máš pravdu,“ reagoval jsem vcelku zamyšleně a představil si, jaká asi může být sex s robotem slasti. A protože jsem na chvilku nedával pozor, dostal jsem pořádnýho facáka. Ivy uslzené oči planuly jak napalm a já v nich viděl bolest a zklamání. Tak jako jsem vždycky vídal u všech holek, které jsem opustil.

„Ještě než odejdu, tak ti ale řeknu, že si vůbec neuvědomuješ, cos mi provedl. Jsi bezcitná zrůda. Úplně si mě vysál, zneužil. A já tě milovala. Budeš toho litovat, uvidíš! Nakonec se ke mně budeš ještě lísat a prosit, abych tě vzala zpátky. Ale nasrat!“ křičela na mně a pak mi dala ještě jednu mlaskavou facku. Tím náš vztah definitivně skončil. Zabouchla dveře mého bytu a já si oddechl.

 

Nebyl to pocit prázdna, nebylo to zoufalství ani smutek. Byl to jen holý fakt. Já se cítil vždycky prázdný, něco ve mně chybělo. To byl asi důvod, proč ve mně rozchod nevyvolal něco vážnějšího. Čtyři roky jsem měl krásnou holku a byl s ní spokojený. A pak to přešlo. Tečka.

Sam, můj domácí android mi přinesl kávu. Měl jsem toho plecháče fakt rád. Kafé dělal silný jak bejk a dokázal se mnou debatovat o kravinách celé hodiny. A potom, když jsem mu řekl: „Same, ty umělej blbčeku, mazej do skříně a neotravuj.“ Tak Sam neřekl ani „Pff“ a ochotně odešel do své úložné skříně. Uklízel po mně bordel, vařil jídlo a hlavně mi říkal, že jsem borec. Mohli jste si koupit androida s podobou kohokoliv, takže jste doma mohli rozkazovat prezidentovi USA nebo nechat drhnout hajzl svému šéfovi. Já si nezvolil nikoho určitého. Sam byl skoro dva metry dlouhej, měl pořádný vousy a vůbec vypadal jak santusák. V kombinaci s kvádrem vypadal směšně. A takového jsem ho měl rád.

Holografická zeď začala červeně blikat, jakože chce fakt něco důležitýho, tak jsem na ní křikl, ať to vybalí. No jasně, co jsem si taky mohl myslet. Na zdi se začala přehrávat reklama. Celej svět je dnes reklama.  

Pořiďte si Robota vášně a okuste taje dokonalého sexu! Nabídka robotů je nevyčerpatelná a není nic, co by vám nesplnili. Bla bla bla. Reklamy jsou furt stejné. Jenže byla pravda, že jsem to chtěl vyzkoušet. Iva byla pryč, takže jsem si mohl dělat, co jsem chtěl. A já chtěl dokonalost.

„Jdete nakupovat, pane?“ zeptal se Sam.

„To si piš Samáku, ty starej houmlesáku!“

Měl jsem skvělou náladu a tu podtrhlo venkovní počasí. Krásných dvacet dva stupňů a modrá květovaná obloha. Slunce nastavené tak akorát. Intuitivní obloha zkrátka dělala divy. Město hýřilo barvami a především ohromnými reklamními plochami. Vizualizátory na vás pomrkávaly na zemi, pod zemí, na stěnách domů, na obloze a prostě takřka všude. Já mířil do Nicerobots corporation. Obchůdek měli malý, ale dalo se v něm objednat cokoliv, co vám v robotickém odvětví chybělo. Nyní frčeli Roboti slasti a tak sotva jste vstoupili dovnitř, viděli jste hned několik typů vystavených všude kolem.

„Energický den,“ pozdravil prodavač a rychle ťapal ke mně. „Jistě jste si přišel pro svého Robota slasti.“

„Nic jiného tady ani nevidím. Docela vám vynášej, co?“

„Je to velký hit. Však také, kdo by nechtěl dokonalého společníka na intimní chvíle. Někoho, kdo vás přivede na vrchol blaha a bude vždy k dispozici,“ usmíval se ten chlápek a díval se, jako by mě chtěl hypnotizovat. Byl o hlavu menší než já a stylově, jako prodejce robotů, měl místo levé ruky, robotickou náhradu.

„Co mi nabídnete?“

„Záleží, co máte rád. Ženy, muže, velmi velmi mladé…chlapce. Asiatky, černošky, černé asiatky, Finky, Němky, blondýnky, černovlásky, s velkými ňadry, megaňadry…“

„Stop, stop, zastavte. Takhle…chci holku, děvče…tak kolem dvacítky. Pěkně štíhlou, ale ne holčičku, jestli mi rozumíte. Prsa tak do ruky, a aby měla dlouhé…hodně dlouhé kaštanové vlasy a smyslné rty.“

„Ano, ano, píšu si. A jaký by měla mít charakter?“

„Stačí, když nebude kráva.“

Něco zadával do počítače a pak řekl, ať jdu s ním do skladu. Tam jsme se zastavili u jedné kóje, ze které vyvezl velký sarkofág.

„V něm se robot nabíjí,“ vysvětlil mi, ale to byla známá skutečnost. Pak se sarkofág otevřel. V něm ležela nahá dívka. Byla úžasná. Přesně taková, jakou jsem chtěl.

„Nebojte se. Sáhněte si na ni, ať vím, zda vám vyhovuje hebkost její pokožky a vláčnost.“

Přesně tak. Zákazník si potřebuje své zboží osahat. To je staré pravidlo.

Hladil jsem její stehna, prsa a tvář. Hladil jsem je jako zákazník, co si vybírá tu nejlepší látku. Byla jemná a hebká. Člověk by nevěřil, že není pravá. A ona pravá byla, pěstování pokožky nebylo už nic neobvyklého. Někteří lidé se tím živí. Pěstují na sobě kůži, kterou pak prodávají.

Líbila se mi a byla mi příjemná.

„Jste spokojen?“

„Ano, velmi.“

„A co obličej?“

Byla hezky symetrická, avšak nevýrazná. Jako by výrobce počítal s tím, že si jí každý zákazník nechá dotvořit.

„Pár změn by se hodilo.“

Prodavač zavřel sarkofág a na jeho ovládacím panelu jsme upravili její finální podobu. Domů jsem si nechal odvézt dokonalou ženu.

 

                                                                    2.

 

„Tak co jí říkáš Same?“

„Je vskutku...úžasná, pane.“

„Však mám vkus, ne?“ usmál jsem se. „Ne, že mi za ní budeš chodit, i když jste vlastně stejný druh, plecháči.“

Sam se snažil napodobit smích, ale tohle mu nikdy moc nešlo, přeci jen to byl android pro úklid, ne pro zábavu.

„Jak se bude jmenovat, pane?“

„Nevím, navrhni něco.“

„Když se na slečnu tak dívám, mohla by se jmenovat Iva.“

Málem jsem po tom zmetkovi hodil stůl, ale nechtělo se mi ho rozbíjet.

„Zbláznil ses? Se ti porouchaly obvody, ne? Musí se jmenovat jinak než moje bývalá holka!“

„Omlouvám se, pane. Nechám jméno na vaší volbě.“

„Už to mám! Bude se jmenovat Ina.“

„To je…skvělá volba, pane.“

„Tak, ty chodící smetáku, měly bychom ji zapnout,“ řekl jsem a zmáčkl tlačítko na ovladači.

Trochu jsem se lekl, když si znenadání sedla. Seděla tak dokonale rovně a hleděla přesně před sebe. Obživla.

„Vítej, krásná Ino,“ pozdravil jsem ji a snažil se o milý a hezký úsměv.

Robo - dívka se na mně podívala, ale mlčela.

„Já se jmenuji Tomáš.“

„Ahoj, Tomáši,“ řekla medovým hláskem, který bych mohl poslouchat celý den.

„Co takhle nějaké příjemnější oslovení.“

„Jaké?“ zeptala se zvědavě. Byl jsem z ní trochu nervózní, protože její mimika se rovnala ztuhlému těstu a dívala se skrze mě. Nebylo znát, zda se jí líbím nebo ne.

„Co třeba miláčku,“ navrhl jsem skromně.

„Ahoj, miláčku.“

„Vidíš to?!“ tleskl jsem radostí směrem k Samovi. „Vidíš to? Miluje mně.“

„Jistě, pane, to se dalo očekávat,“ řekl bezvýrazně.

„Tvoje empatie stojí za hovno smetáku. A teď vysmahni, chci jí poštelovat citlivost a nadšení.“

Docela mě ten plechoun namíchl. A ještě víc, když se jen tak zvedl a odešel. Bylo mu to úplně fuk. U něj se empatie nedala naladit. Byl to prostě chodící vysavač, nic víc. Ale já chtěl od něj nadšení, jak od pravého kamaráda.

Přiblížil jsem se k Ině. Poslušně seděla a jen se dívala střídavě na mně a kamsi před sebe. Vzal jsem šroubovák nebo jemu podobný předmět přiložený v kufříku, který mi přišel i s robo-ženou a podle návodu jsem našel na týlu její hlavy malý otvor. Byl skrytý pod vlasy. Šroubovák jsem do něj vložil, dvakrát otočil a uvolnil část umělé tkáně. Vyndal jsem destičku a pod ní objevil malý dotykový displej. Na něm jsem snadno navolil požadované možnosti a Ině upravil citlivost a emoce.

Když jsem destičku vrátil zpět, pořád tak poslušně seděla.

„Tak co, jak se cítíš?“

„Já tě tak hrozně miluj. Jsi tak dokonalý, úžasný, nejlepšejší, k nakousnutí a okamžitě tě chci pomilovat! Ty můj bože smyslnosti!“

„Kruci, to jsem trochu přehnal,“ zamručel jsem a znovu začal ladit její vlastnosti.

 

Měl jsem hotovo a seděla přede mnou dokonalá žena.

A k čemu taková dokonalá žena vlastně je? Tahle jistě umí perfektně uvařit, což jsem hned vyzkoušel, ale i přes ladění jejích vlastností, mi pořád připadala taková nijaká. Ledová, chladná. Říkala věci, co jsem chtěl, souhlasila se mnou ve všem a uměla vykrkat českou hymnu, což jsem také vyzkoušel.

„Nuže Ino. Najedli jsme se, pobavili a musím říct, že hymna v tvém podání byla naprosto…delikátní. Je čas přejít k bližšímu poznání.“

Ina na mně dál tupě civěla. Čekala na povel.

„Víš, Ino, co kdybychom se pomilovali.“

Nikdy jsem něco takového ještě takhle zpříma neřekl, ale Ina nereagovala nijak pobouřeně.

„Samozřejmě,“ řekla jen, opět tím svým neprocítěným hlasem, až jsem měl chuť ji dát reklamovat. Začala se svlékat. Dal jsem do vlastností, erotický tanec a tak se přede mnou vrtěla jak profesionálka a odhazovala jeden svršek za druhým. Jo, tohle se mi už líbilo. Její dokonalé boky se přede mnou vlnily ze strany na stranu a brzy jsem mohl spatřit její ňadra. Ten nádherný tvar a ideální velikost. Už jsem to nemohl vydržet a vyrazil směrem k ní. S kalhotkami jsem jí chtěl pomoci sám. Zarazila se.

„Je něco špatně? Ještě jsem nedokončila proces svlékání,“ divila se způsobem téměř lidským. Proč se nechová i v jiných věcech, takhle uvěřitelně?

„Vše je v pořádku zlato. Jen jsem ti chtěl pomoci.“

„Jsem plně funkční a svlékání zvládám dokonale. Pomoci není třeba.“

„Jasně, že ne,“ řekl jsem už otráveně.

Dokončila, co potřebovala, a šlo se do postele.

Měl jsem, co jsem chtěl. Vytvarovaná dle snů, naprogramovaná dle mých požadavků. Pokrok moderní doby. Splnila všechny mé postelové touhy. Ale necítil jsem z ní radost z té činnosti. Mohli jsme zrovna tak hrát piškvorky nebo krmit venku holuby. Mohl jsem všechno a ona si na nic nestěžovala. Necítil jsem z ní osobnost, prostě nic. Připadal jsem si, jak kdybych žil s mrtvolou.

 

                                                                 3.

 

Týdny ubíhaly a já žil svůj nový život. Začal jsem hrozně kouřit a nevím ani proč. Prostě jsem chtěl. Alkohol mi nechutnal, ale začal jsem pořádně chlastat.

„Pane, odpusťte mi tu otázku, ale proč pijete a kouříte?“ zeptal se Sam.

„Abych tě viděl dvakrát,“ řekl jsem mu a začal se chrochtavě smát. Pak jsem dožahl třetí flašku syntetického vína.

„Ničíte se. A není mi jasné proč. Myslel jsem, že jste šťastný, když máte konečně dokonalou partnerku.“

Místností proletěla flaška vína. Jen těsně minula Samovu hlavu a roztříštila se o stěnu, kde udělala červený flek.

„Ty kreténe!“ zařval jsem na něj. „Chlastám a kouřím pro zábavu. Jde mi to dobře. Alespoň něco. O té náhražce ženy mi ani nemluv.“

„Je něco v nepořádku, pane?“ zeptal se Sam, jako bych před chvilkou nic neřekl.

„Neser mě, ty chodící prachovko! O čem tady asi mluvím?“

Chtěl jsem po něm hodit další flašku, ale to bych se musel zvednout a dojít pro ni.

„Asi bych měl jít uklízet do ložnice.“

„Konečně ti to docvaklo.“

Byl jsem naštvanej a otrávenej. A pak přišla do místnosti Ina. Ani se neobtěžovala se obléknout. Postavila se přede mně a snažila se o lascivní pózy.

„Miláčku můj, kdy zase půjdeme do postýlky?“ vrněla jak kočka.

„Nemám náladu.“

Otočila se ke mně zády, rozkročila se a sehnula.

„A teď, můj budulínku? Tak ráda bych tě pomilovala.“

„Ne, dělali jsme to před hodinou.“

Opět se točila a začala se hrnout ke mně.

„Udělej mi dítě,“ prosila.

„Hernajs Ino, jsi robot, dítě mít nemůžeš.“

„Ale můžeme se snažit,“ mrkla na mně šibalsky. Nutno uznat, že její mimika a citlivost už šlapaly jak hodinky a v mnoha věcech působila tak skutečně. Jenže už mě štvala. Byla jen umělá.

Musel jsem vypadnout.

„Kam jdeš, zlato?“ ptala se rádoby zoufale, ale já prostě musel. Trochu jsem se motal a tak to odnesla váza, sklenička a dřevěný věšák, ze kterého jsem doslova vytrhl bundu.

 

Dýchl na mě čerstvý o vitamíny obohacený vzduch a obloha byla nastavena na polojasno. Ale nelíbila se mi. Přišla mi hnusná.

Město vypadalo čisté, udržované. Však se o něj starala armáda úklidových robotů. A město se mi nelíbilo. Bylo hnusné a ty roboty jsem nesnášel.

Chodil jsem bezcílně ulicemi a míjel krásné a usměvavé lidi. Štvali mně, hnusili se mi. Ty jejich úsměvy, to jejich štěstí.

Vřelo to ve mně a nemohl za to jen alkohol. Byl jsem naštvaný na celý svět, na každou jeho molekulu a vše mi přišlo tak hrozně odporné a beznadějné. A pak do mne narazila.

V prvních okamžicích jsem se omlouval a instinktivně jí pomohl zpět na nohy, protože se ode mne odrazil a dopadla na chodník. Vypadala otřeseně, ale ne příliš. Říkala, že je to v pořádku, že se nic neděje. A pak se mi podívala do očí a já se ztratil.

Uběhlo pár vteřin a pořád jsme na sebe zírali.

„Mohl bych nějak odčinit tenhle nepříjemný náraz? Třeba pozváním na oběd?“

Bez váhání souhlasila.

Jmenovala se Lena. Vypadala dokonale. Souměrná postava, vlnité kaštanové vlasy téměř až do pasu, tak jak se mi to líbí. Měla na sobě světle modrou městskou kombinézu a průhlednou část uprostřed hrudníku. Každý si mohl prohlédnout dokonalé obliny jejích ňader. Ale snažil jsem se krotit a nezírat.

Seděli jsme naproti sobě a usmívali se na sebe. Fascinovala mě její dokonale tvarovaná tvář a malý nos a oči jaké jsem viděl snad jen...u bývalé holky. Rychle jsem na ni zahnal myšlenky a začal jíst své ultragenetický steak s extra koncentrovanou masovou chutí. Lena si dala jen lehké lasagne, které obsahovali samotrávicí mód, díky kterému bylo jídlo velmi dietní.

Ptal jsem se na ty klasické seznamovací věci. Jako kde pracuje, kde bydlí, jakou má ráda nitrohudbu nebo holofilmy. Překvapovalo mě, kolik toho máme společného. Také si ráda pouštěla do svého nitra Vibrato orchestru nebo staré fláky od Karla Gotta 3. Měli jsme společný nejoblíbenější holofilm. Lovce robodinosaurů, což byl před pár lety fakt trhák. Navrhl jsem, že bychom se na to mohli spolu kouknout. Souhlasila a domluvili jsme se, že zítra přijde ke mně.

Domů jsem se vracel nadšený.

„Vypadáte jinak, pane,“ vítal mě Sam.

„Jak jako ty obludo?!“

„Usmíváte se.“

„Ale ne na tebe. Poslyš, zítra budeme mít návštěvu, tak koukej pořádně uklidit.“

„Bude to dáma, pane?“

„Chlapy si domů nevodim přeci. Je to pěkná samice, budeš čubrtnět.“

„Ahoj zlatoušku,“ ozvalo se z ložnice. Moje radost poněkud poklesla. Ina zase chtěla souložit. Jenže já už měl plnou hlavu Leny.

„Zalez do sarkofágu, nemám na tebe náladu.“

Skoro bych přísahal, že Ina vypadala zklamaně a natahuje k breku. Ale kruci, byla přeci robot. Takže výčitky se u mě nedostavily.

 

Rána jsem se nemohl dočkat. Furt jsem pronásledoval Sama, abych ohlídal jeho uklízení.

„Koukej makat, ty lenochu!“

„Už tuhle místnost uklízím počtvrté, pane.“

„No a? Jestli mě budeš štvát, budeš ji uklízet i popáté.“

Všechno se lesklo a dům voněl. A pak zazněl tón zvonku. Má dokonalá princezna právě dorazila.

Provedl jsem jí bytem a pak ji zavedl k holotelevizi. Usadili jsme se na mém pohodlném masážním gauči, u kterého jste si mohli nastavit tvrdost, jakou jste chtěli, a zároveň se dokázal přizpůsobit vašemu pozadí. Film běžel a bylo to fajn. Až do okamžiku kdy jsem zjistil, že Ina stojí ve dveřích pokoje. Já blbec jsem ji zapomněl vypnout. Prostě slyšela hluk a vylezla ze svého uložiště.

Málem se mi zastavilo srdce. Koukám na film s holkou, o které jsem si od prvního okamžiku myslel, že je ta pravá a do místnosti vkročí má robotka vášně.

Ina vypadala smutně a vyčítavě. V hlavě se mi přehrávaly všechny ty filmy o chytrých robotech, co se mstí svým majitelům. Víc mě ale zajímala Lena. Bál jsem se na ní podívat.

„Dobrý den, slečno,“ pozdravila Inu a pak promluvila ke mně:

„To je tvá přítelkyně?“

„Jsem jeho robot vášně,“ odpověděla za mně Ina.

„Jak se jmenujete?“

„Ina…tak trochu jako jeho bývalá přítelkyně,“ řekla snad i posměšně umělá dívka.

„Tak to už stačilo!“ křikl jsem, protože mě tou poznámkou pěkně dopálila. „Zalez zpátky do skříně a …krucifix, měl jsem tě vypnout.“

Potil jsem se jak můj obézní šéf po spořádání šesti hambáčů. Lena se začala smát.

„Ale no tak, nepanikař…dneska má sexuálního..pomocníka kde kdo.“

„Tobě to nevadí?“ zeptal jsem se udiveně.

„Ani ne…v tuhle chvíli. Spíš to vadí jí.“

„Jí? Vždyť nic necítí, je to stroj.“

„Podle toho, jak se koukala…tak bych řekla, že žárlí.“

„Vypnu jí, vypnu jí navždy.“

„A jaké to s ní je? Lepší, než s opravdovou ženou?“ ptala se provokativně.

„To asi ne…je to…není to ono.“

„A nechtěl bys…skutečnou ženu?“

„Ano,“ vyštěkl jsem jak hladový pes.

„Tak co kdybychom se zítra ve tři sešli v hotelu Romance?“

„Leno, a nemůžeme třeba k tobě? Hotel je drahý.“

„Nezlob se, k sobě tě vezmu třeba příště. Zas tak drahé to není, a když dáme každý půlku, bude to v pořádku.“

Pohladila mě po stehně a pak políbila. Vzápětí bych mohl bourat zdi. Jenže vstala a říkala, že už musí jít.

„Tak zítra ve tři,“ mrkla na mně.

 

 

                                                                 4.

 

Připadalo mi, že to do zítra nevydržím. Nemyslím, že bych neudržel potřebu, ale myšlenky na Lenu mě pronásledovaly. Byla úžasná a já cítil, co dosud ne.

„Same, ty blboune uklízecí, že si zas zatavil vysavač?“ zařval jsem do chodby. Sam se automaticky omluvil a dál uklízel.

Lena mi přišla jako z jiného světa. Tak dokonalá. Nevěřil jsem, že taková žena existuje. Kdyby taková bývala i Iva, tak jsem s ní zůstal.

Nastal zítřek a já se začal šlechtit. Koupel, holení, vonění, oblékání, česání, stříhání nehtů. Inu jsem doposud nezapnul a ani se mi nechtělo. Byla pro mě nyní jen přebytečným krámem.

Lena čekala před hotelem Romance a vypadala natěšeně jako já.

Objala mě a řekla, že dnešek si užijeme jako by byl poslední. V očích měla divokost.

Na recepci jsem už byl trochu netrpělivý a nervózně jsem postával vedle Leny. Konečně jsme dostali kartu od pokoje. Byl vskutku krásně zařízen, i když patřil k těm nejobyčejnějším v jinak luxusním hotelu. Pokoji dominovala obrovská postel s nastavitelným podsvícením povlečení. Byl tu bar, holotelevize s erotickými kanály a nekonečný výběr prostředků k ochraně před početím.

„Je to tu malé, co?“

„Náhodou pěkně útulné,“ konstatoval jsem a posadil se na postel. „Pustíme si nějaké video?“

Zasmála se. „To snad ne. Koukat se na nějaké souložící androidy? Kdepak. Chci, aby ses díval na mně.“

Lena se začala svlékat. Pěkně pomalu a tak, aby mne přinutila se dívat. Nemohl jsem z jejího těla spustit oči. Ani známka po celulitidě nebo přebytečném tuku. Byla pevná. Tohle si dnešní doba žádá. Dokonalost. Váš zevnějšek je to nejdůležitější a já byl v tom přesvědčení vychován.

„To, co vidíš, je všechno moje. Vypracované, vycvičené. Žádné implantáty, žádná vylepšení.“

„Jsi úžasná,“ hlesl jsem a také se začal svlékat.

„Cítíš hebkost mé kůže?“ ptala se a pokládala své ruce na její ňadra.

Byl jsem vzrušený jak, kdyby se mělo jednat o první sex.

„Voním ti? Sáhni si kamkoliv,“ nabádala sladce a líbala mě na ucho. Voněla heřmánkem. Ale pravým, nikoliv tím umělým. Hladil jsem jí a zkoumal její tělo a zjistil, že je roztoužená jako já.

„Tohle je to pravé, že ano? Lepší než ta robotka, viď?“ ptala se a věděla, co bych odpověděl. Ale to už jsem měl práci s jejími bradavkami a ona mi právě rozepla poklopec.

Mazlila se se mnou, jazykem dorážela na ten můj. Měl jsem pocit, že její ruce jsou úplně všude a já se jí to snažil oplácet. Chtěla jít nahoru. Ležel jsem na zádech a měla mě v plné moci. A taky toho využila.

Nevím, jak to udělala, kde přesně ho schovala, ale najednou držela v ruce nůž. Poprvé jsem ho spatřil, když jsem dosáhl vrcholu a v ten moment, bylo nemožné se bránit.

Měla mě v moci a mohla se mnou udělat cokoliv. A tak zabodla čepel nože, pod mé pravé rameno. To místo se stalo epicentrem bolesti a jako láva se okolo čepele rozlévala má krev. A vnitřek rány to byl žhavý sopouch, který chtěl i dál explodovat.

Řval jsem bolestí a překvapením. Pak udělal něco ohavného. Začala si sundávat obličej. Pod ním však byl jiný.

„Ivo!?“

„Výborně, pamatuješ si mě. To vejráš co?“

Nic jsem neříkal. Iva najednou vypadala zmateně.

„Co je s tebou? Je to jenom do ramene, nemůžeš na to jen tak chcípnout.“

 

Musel jsem se vzpamatovat. Hlava mne třeštila a rameno pálilo. Byl to divný pocit. Pak jsem otevřel dveře do pokoje. Ivy výraz byl nezaplacení.

„Co to…jak?...Nechápu…,“ koktala a střídavě hleděla na mně v posteli a na mně ve dveřích.

Zavřel jsem za sebou a usmál se na ni.

„Snad sis nemyslela, že jsem úplnej debil…Leno. Vymyslela si to skvěle, fakt že jo. Ale zatraceně měla ses naučit mluvit jinak, chodit jinak, jinak myslet...prostě nebýt furt Iva!“

Iva byla furt v šoku. Sahala na obličej postavy na posteli a já nenápadně stlačil tlačítko na ovladači v mé kapse. Během vteřiny rozpoznala Sama.

„Dobrý den, děkuji za soulož,“ řekl ten androidí prasák.

Pak se mne Iva otočila.

„Ty jsi takovej hajzl!“

„Já? Tys mě chtěla zabít.“

„Říkala jsem ti, že rozchodu budeš litovat. Ponížil si mě. Prý abych šla na plastiku, abych si koupila dokonalost. A koukej na to tělo!“ pohladila se po ňadrech a sjela po bříšku až dolů. Trochu jsem byl teď na Sama prasáka naštvanej.

„To jsem si vycvičila vlastníma silama. Žádné operace! Vidíš to? A najednou si po mně jel. Hajzle povrchní! Zasloužil sis zhebnout.“

„Ale no tak. Jo, asi jsem hajzl povrchní. Ale víš, já si díky tomu odloučení a sexu s robotkou vášně uvědomil, co je důležité. A když jsem tě znovu potkal, okouzlila si mě. A nejenom vzhledem. Já si pamatoval, jaká jsi a že tě vlastně miluju.“

Ivě spadla brada a pak vytryskly slzy.

„Já tě taky miluju ty můj medvídku!“

Zahodila nůž a rozpažila. Objal jsem ji a pevně držel.

„Já bych tě stejně nedokázala zabít,“ zašeptala mi. „Už ti nebude vadit, když třeba ztloustnu, až zestárnu?“

„To víš, že ne, o tom láska není.“

„Pane a paní, já jsem za vás šťastný, ale rád bych vás upozornil, že se objímáte na mém těle a jistě jste si všimli, že jsem zraněn. Prosím vás tedy o shovívavost a pusťte mne, abych mohl jít domů a ošetřit se. Jinak by se mohlo stát, že nestihnu do večera uklidit a uvařit,“ sípal pod námi Sam.

„Jasně ty odpadkáči, plav domů,“ řekl jsem, když jsme mu uvolnili cestu.

Sam zmizel a já furt stál ruku v ruce s Ivou.

„Kde si sehnala tu obličejovou masku? Bývají hrozně drahé.“

„Vyspala jsem se s jedním bohatým úředníkem a on mi ji pak dal. A jak se ti povedlo udělat Samovi tu podobu?“

„Uklízecího robota si přeci můžeš nastavit dle svého, takže jsem trochu programoval a výsledek se fakt povedl.“

Pak jsme se dlouze políbili.

„Je tak krásné, že jsme opět jeden druhého našli,“ řekla a pak jsme odešli společně domů.

 

 

Epilog – po dvaceti letech

 

Musím přiznat, že jsem tenkrát Ivě trochu lhal, když jsem říkal, že mi nebude vadit, když ztloustne. Skočila na to. To je přeci hovadina, jasně, že mi to zatraceně vadí. Je teď jak almara a když jde na nákup, tak funí jak starej náklaďák. Vylepšit se nechce nechat, cvičit taky už ne, takže zbyla mi jen poslední možnost.

Otevřel jsem ten starý sarkofág, který dřív byl v ložnici a nyní trůní v tajnosti sklepa. Byla uvnitř nedotčená. Jenom jsem jí musel oprášit, umýt se zvládne sama. Zapnul jsem ji.

„Já věděla, že mě jednou zas zapneš. Já tě tak hrozně moc miluju,“ řekla Ina.

„Já tebe taky, ty má robotická prdelko.“

 

 

 

 

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

29.06.2016 10:46:02Supermartonátor

Píšu furt a nápadů je tolik, že nestíhám. Ale už jen málo věcí dávám na et a většinou po delší době. Jaro jsem pak trávil dopisováním románu.

28.06.2016 22:47:29Lakrov
redaktor prózy

Není zač. Hlavně piš, přijde-li nápad :-)

28.06.2016 22:30:23Supermartonátor

Moc ti děkuji!:-)

28.06.2016 11:14:44Lakrov
redaktor prózy

Prolog ve mně vyvolal dojem, že mě to možná nebude bavit, ale ten se během první  stránky rozplynul. Napadá mě, že ta fanatazie není vůbec nepravděpodobná  a přitom je podaná se znáčnou dávkou humoru; při větě  ...souhlasila se mnou ve všem a uměla vykrkat českou hymnu... se směju nahlas.  Taky v téhle větě je je pěkný "dějový zvrat":  ...Alkohol mi nechutnal, ale začal jsem pořádně chlastat..  Dočteno naráz do konce. Dobrý epilog.  Jen v téhle pasáži: ...Musel jsem se vzpamatovat...  mám trochu zmatek v porozumění ději; chápu správně, že...  jo, chápu. Ten zmatek je způsoben chybějící předložkou ve větě  ...Ivy výraz byl nezaplacení....  což upoutalo mou pozornost natolik, že to, ze které strany otevřel protagonista  dveře, mi dochází až při druhém přečtení.  Plus upozornění na pár dalších překlepů, které mě praštily do očí:  ...křičela na mně přes místnost... ;  ...asagne, které obsahovali samotrávicí mód... ;  ...Pak udělal něco ohavného. Začala si sundávat...  Tip.  

27.06.2016 21:46:40Supermartonátor

Díky díky:-)

27.06.2016 20:42:31agáta5

jo, četla jsem s chutí :))) hajzl jeden :)))

22.06.2016 22:30:50Supermartonátor

Díkes moc:-))

Neřeš, tohle bylo napsané čistě jen pro legraci

22.06.2016 19:23:51Zdenda

pár dojmů ze zběžné četby:

Ivy uslzené oči - to je nepěkné

nebo "pokládala své ruce na její ňadra"

zrovna dokonaloučeštinou to napsaný není

že jí podstrčil Sama, je sice vtipný, ale nějak mi to nepřipadalo napsaný zrovna obratně, nějak jsem jako vůbec nepostřehl, kdy se vyměnil vypravěč

nejvíc mě zaujal začátek, ty vypravěčovy cynický poznámky se mi líbily, pak už mě to tolik nebavilo a musel jsem se trochu nutit, abych to vůbec dočetl... ten svět se mi zdá nějakej divnej, ekonomie výroby těch sex-botů mi není vůbec jasná... taky Iva je nějaká divná, nějak jí moc nerozumím... no, ale docela mě to celkově bavilo, dávm tip


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.