Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
chci jet do Paříže!!
datum / id10.07.2016 / 470084Vytisknout |
autoragáta5
kategoriePovídky
sbírkavypouštění páry po česku,
zobrazeno644x
počet tipů17
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
chci jet do Paříže!!

Ráno jsem vstala podivně klidná. Trochu s pocitem, že je to jen nějaká zkouška, jako bych byla v cizím těle.
A začalo to opravdu filmově.
„Dobrý den, paní Vondráková,“  zdraví mě zvědavá souseda odnaproti. Sjíždí  mou noční košili a culíky. Jo, nosím doma culíky.
Chvíli ji pozoruju a najednou mi vypadne z pusy:
„Kdybyste se místo toho věčnýho šmírování zbavila tý trvalý. Chemlonový kudrlny se už dávno nenosí, mrkněte se třeba na jútůbko…“
Sousedce vypadla z pusy houska, zalapala po dechu a zahučela do baráku. Ježkovy voči, co to dělám?! Ať si třeba chodí ve velbloudím kožichu.
Jenže den byl ještě v peřinkách. Všechno se na mě teprve připravovalo.
„Mamí, kde mám ty nový kalhoty?“ má pětadvacetiletá dcerka má radary namířený směrem ke mně. Do skříně se nepodívá, do pračky už vůbec ne, to dá rozum.
„Nejspíš jsem je dala včera na charitu.“
„Cože?!“  její skvěle nalíčená pusinka se otevírá dokořán. Nedbám a směle odjíždím do práce. Třeba půjde mé jediné dítě do školy v kaďatech.
„Ahoj, Alžběto, nevíš, kam se ztratil ten červenej šroubovák? Včera byl ještě v dílně,“ ptá se mě do mobilu můj skvělej manžel, sotva vlezu do kanceláře. 
„Sorry, vzala jsem si ho omylem do práce,“ odpovídám. Chvíli je ticho.
„Cože? Proč, proboha?" Můj drahý měl vždycky velký smysl pro humor. Loučím se se slovy, že mu ho odpoledne vrátím. Pa. Pa.
Otvírám počítač. Deset emailů od Josefa. Jo, Josef, to je velmi šikovný manažer. Sbírá informace a pak je prodává pod svým jménem. Vlezprdelka naší akciovky.
„Bětuško, přijď ke mně hned, jak dorazíš, nutné!“  ááá, mistr potřebuje naládovat novou municí. Zajímavé je, že jsme oba na stejné pozici, bohužel, já beru o polovinu míň, protože se málo snažím. Jo,jo.
„Už jsi prostudovala tu novou vyhlášku?“  Taky tě zdravím, pomyslím si.
„A ty?“ odvětím roztomile.
„Cože, ehm, jak, co?“ kulí očiska. Mlčím a čekám, kdy mu vypadnou. A pak se nadechnu.
„Hele, ty chytrolíne, vezmi zákon a ponoř se do něho, ju?“  Nic. Josefovi to nejspíš nedochází. K očím přidal i otevřenou hubu.
„Tak po lopatě, jo? Už mě sereš. Přestaň z lidí tahat rozumy a koukej taky něco dělat, slyšíš?“
Kejve hlavou. Že by rozuměl?
Odcházím dopít vychladlý kafe. Dneska je nějak lepší. Tamtamy se šíří kosmickou rychlostí. Ani ne za čtvrt hodiny vchází do mý kanceláře šéf.
„Bětuško, jak je to s tou vyhláškou? Můžeme to rozjet?“  hihi.
„Šéfe, to měl na starosti Josef, néé?“ přisazuju si a čekám. Jasně, že mám vyhlášku v hlavě prostudovanou, ale zadara to teda nebude.
„Měl malér v rodině, nemohl to dodělat,“ blekotá šéf. Není blbej, ale Josef je jeho mazánek. Musím bejt ostražitá.
Malér v rodině, chechtám se v duchu. Nejspíš se mu těch malérů nastřádá teď víc. Na konci dne zjišťuju, že Josífek nejspíš mazánek nebude. Fůze je připravena, prémie budou na mým účtu. Ještě zabukuju šéfovi a mně letenky do Paříže. Ráno letíme uzavřít kšeft života. Jupííí.


„Mami, co bude k večeři?“ otvírá dcera lednici. Pokrčím rameny a jdu si zabalit.
„Máš ten šroubovák?“ stojí mezi dveřmi manžel. Že balím, nevidí.
„Jé, já ho zapomněla v práci,“ omlouvám se.
„Můžeš mi říct, proč jsi ho tahala do práce?“  Nejspíš jsem byla roky uhranutá, jinak to nedává smysl.
„Mami, tak co bude k tý večeři?“  Jdu spát.

Probouzím se s bolestí hlavy. Otevřu dveře na zahradu. Za plotem sousedka.
„Dobrý den,“ kývá květákovou hlavou. Pokývám taky. Ta ženská je ale otřesná, pomyslím si a zahučím zpátky do domu.
„Mamí, kde mám ty nový kalhoty?“ ptá se má dokonalá dcera.
„Nahoře na prádelníku,“ odvětím a jdu dělat snídani.
„Bětko, nevidělas ten červenej šroubovák.“
„Nechal jsi ho včera na botníku, Milánku,“ odvětím a prostírám na stůl.
V práci deset emailů od Josefa.
„Bětuško, nastudovalas tu vyhlášku?“ ptá se nedočkavě, sotva dosednu.
„To víš, že jo, Josífku,“ usměju se na něho.
Večer mi pípne zpráva. Josef jede se šéfem do Paříže.
„Zalej mi kytky, Bětuško.“

 

Ráno vstávám zvláštně naladěná.


„Mamí, dneska mám fofr, zabal mi jen svačinu,“ volá z pokoje dcerunka.
Mažu chleba kolomazí a pečlivě zabaluju do fólie.
Bětko, kde mám tu bílou košili?“ volá z koupelny můj skvělej manžel.
„Vydrž,“  potírám škumpou límeček…

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

10.05.2018 17:45:13Gustavo

Pobavilo mě to moc. Je to skutečně ze života. Manžel se smyslem pro humor :o).

10.05.2018 17:45:05Gustavo

Pobavilo mě to moc. Je to skutečně ze života. Manžel se smyslem pro humor :o).

29.11.2016 12:10:05Tym

Ten první odstavec je naprosto úžasný. Musím si najít ženu která mi omylem odnese šroubovák do práce. Tip za zvednutí nálady i když ty návraty do reality jsou strašné.

27.09.2016 15:38:48agáta5

díky, kdybys viděl jak jsem se bavila při psaní já .))

27.09.2016 13:40:06SebastianLowi

Ta lehkost a spontánnost je z toho cítit. Pobavilo. Tip

25.08.2016 13:04:07agáta5

jj, děláš správně :))))

25.08.2016 12:28:29Josephina

Proto pojede Josefina do Paříže sama, za svý, na vlastní pěst (neb nemluvím o rozmazlování nejbližších) ;-)

04.08.2016 09:23:07agáta5

:)))) Nováku dikes :)))   ladění není moje silná stránka

03.08.2016 19:18:56Hemi Novak

Taky bych asi doladil to prolínání reality a snu (spíš asi touhy), ale jinak vrchol. Teda Top. Palec. Teda Tip

19.07.2016 12:51:11agáta5

:))) ani čerta


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.