Zápisky z Porta

14. červenec

Byl večer 14. červenec. Vlastně již byla noc ze čtrnáctého na patnáctého, první tropická noc tohoto léta. Pan Á, říkejme mu Á, neboť ani Bé ani Ká by jej nevystihovalo o nic lépe, se vracel do svého hotelu. Později než obvykle. Okolo prázdné recepce zamířil ke schodišti. Pokoj 318, třetí patro, za schodištěm doprava. Před posledním schodem se Á zastavil. Světla byla zhasnutá a kromě chrapotu odněkud z druhého patra naprosté ticho. Á nehybně stál a naslouchal.

Od časného večera měl Á neurčitý pocit, že je .... Přesněji řečeno bylo to od večeře. Pohled kuchaře k jeho stolu a téměř neznatelné pokývnutí směrem k obsluze. Á zachytil ten signál. Na stole zanechal bankovku a předstíraje naléhavý hovor komusi z Ria, vytratil se  z Pico-Lavignone oklikou do centra.

Všechno se zdálo být v pořádku. Alespoň tady na chodbě hotelu Excelsior. Á vkročil do chodby. U dveří 318 se naposledy ohlédl. Vstoupil do pokoje a tlumeně oddychoval. Zítra časně ráno odjede z města. Ne, ještě teď v noci. Á uvolnil kravatu kolem krku a rozepnul knoflíček.

"Myslel sis, že zmizíš bez rozloučení?" Á strnul. Na chvíli se soustředil víc na své o překot bijící srdce, než na ten hlas. Ten hlas, ten hlas. Zatraceně. Neměl jsem zavírat dveře, pomyslel si Á. Stačily by dva kroky a byl bych z pokoje venku.
"Nevěděl jsem, že jsi v Portu". Řekl poněkud vyhýbavě, aby získal čas a nahlédl směrem do ložnice. Ležela tam, nazvěme jí prozatím třeba Cé, zcela nahá, do pasu přikrytá hedvábným přehozem. Á hypnotizoval její záda. Musela cítit jeho pohled. Odhrnula vlasy z ramene a krku. " Na co čekáš, Á?"

Á naprázdno polkl.

Musím teď vstoupit do děje. Každý rozumně uvažující člověk a Á jím obvykle byl, by se v tuto chvíli vypařil požárním schodištěm. Známost s Cé byla příliš riskantní, navíc podobných Cé je v každém městě, kde chodí pánové se stříbrem za límcem, spousta. Těch pár věcí co má Á v hotelové skříni, mohl oželet. Všechno důležité - telefon, klíče i kreditní karty - měl po kapsách. Navíc Cé leží vysvlečená v posteli. Jenže. Na rozdíl od Á, já ani vy nezíráme na siluetu Cé a Á na ni, na můj vkus, zíral už příliš dlouho.

"Á?" Špitla Cé o poznání sametovějším hlasem a otočila se na záda. Jejich oči se poprvé během té scény potkali. Cé sklouzla pohledem přes svá ňadra na hedvábný přehoz. Á sklouzl pohledem přes její šíji. "Jsou nová". Zašeptala Cé.

O tom co bylo dál se není třeba rozepisovat. Cé byla profesionálka. Ne snad nějaká šlapka z Pont Avenue, ani namyšlená balerína, jak se děvkám z kabaretu Le Chance říkalo. Cé byla profesionálka a ten kdo ji poslal, dobře věděl proč.

Á otevřel oči. Už to, samo o sobě, bylo dobré znamení. Cé spala, nebo alespoň předstírala, že spí. Á skenoval potemnělou místnost. Košile na zemi, dva knoflíčky utržené, kalhoty hozené přes dveře do koupelny. Boty ... Á znervózněl. K čemu jsou Vám v Portu kalhoty od Gucciho, když nemáte boty. Každej městskej podla Vás sebere dřív, než dorazíte ke svému autu. Á se pokusil opřít o lokty a rozhlédnout se dále po místnosti.
"Nechci abys odešel. Buď tu, prosím, se mnou."

Á se naklonil nad Cé a dlouze si prohlížel její tvář. "Prosím" rozhodně nepatřilo do jejího obvyklého slovníku. Navíc tón, ten tón, jaký použila, byl přesně tím tónem, po kterém dovolíte dítěti koupit si králíčka. A ona, Cé, tu teď ležela a dívala se na něj s pohledem opuštěného koloucha. Jejich rty, jejich těla se prolnula. Tentokrát bez výkřiků, bez bušení postele do zdi sousedního pokoje. Á a Cé se milovali. Poprvé. Už to, samo o sobě, bylo ... nebezpečné.
 

...