Dirigent

                                                                                                                                                                  verulinda

Téměř každý den, ve stejnou podvečerní hodinu, ten neznámý vyjde ven se zapálenou cigaretou, prochází se, kouří a telefonuje. Žádná gesta. Den co den stejný rituál, asi jako ten můj, když si sedám na balkón, nohy si opřu do zárubně dveří a hovím si. Přitom pozoruji kolemjdoucí a toho pána, když si jej všimnu. Z dálky to vypadá, že i na sobě má tytéž věci, jako předchozí den.

Dnes, pod výklenkem, chodil pořád dokola, s levou rukou ucha a pravou pohyboval. Vypadalo to, jakoby dirigoval hudbu, kterou poslouchá. A nejspíš to hudba byla, protože si nedovedu představit, že někomu něco říkám do telefonu a přitom po celou dobu rytmicky pohybuji rukou a hýbu se v těle.

Vypadalo to legračně, ale líbilo se mi to, neznámý byl zaujatý a bezprostřední, co na tom, že jej z protějších domů možná pozorují i další lidé. Jeho vystoupení mne pobavilo, konečně o něm vím trochu víc, a to že má v těle rytmus.

Ještě chvíli dirigoval, pak ukončil skladbu, u stojanu na cigarety típl a zmizel za plechovými dveřmi.

Pršelo a déšť stále bubnoval do stříšky.