Koho si vyberu

Blížila se ke mně uličkou. Táta jí něco ještě šeptal do ucha a ona se zasmála. Měla skloněnou hlavu. Bála se, aby nezakopla, protože její šaty byly příliš dlouhé a nestihla je nechat zkrátit. Řekla mi to. Přesně řekla, Alane, možná zakopnu o ty příšerně dlouhý šaty, tak mě když tak chytni. To jsem byl já, záchranář.

                Zvedla hlavu a usmála se mým směrem. Podíval jsem se na ni. Výstřih byl poněkud větší, než se slušelo, ale ona se prostě ráda ukazovala. Také měla co. Otec jí políbil na obě tváře a šel se posadit do řady ke své manželce. Natáhla ruku. Chtěl jsem ji za ni vzít, ale nemohl jsem. Ta ruka totiž nepatřila mě. „Monty, berete si zde přítomnou Alici za právoplatnou manželku?“

                Na hostině jsem si sedl k ní. „Pamatuješ si, jak jsme se poznali?“ zeptala se mě a přitom upila své sklenice šampaňského.

„No jasně. Byl, myslim, čtvrtek,“ odpověděl jsem s pusou plnou dortu.

„Jenže to nebyl tenhle čtvrtek, byl to čtvrtek už několik týdnů předtím!“ Nechápavě jsem se na ni díval a čekal, jestli bude pokračovat. „Viděla jsem tě asi měsíc po tom, co jsem se přestěhovala. Běžel jsi několik metrů přede mnou, ale ještě jsem neměla takovou kondičku, abych tě předběhla a mohla se na tebe podívat. No a tak jsem běhala každý den ve stejnou dobu a doufala jsem, že tě potkám a nakonec jsem zjistila, že běháš v úterý, čtvrtek a sobotu. A tak jsem tyhle dny vždycky běhala za tebou, abych tě aspoň viděla zezadu,“ zasmála se. Měla už docela upito a tváře měla celé rudé.

„Ale nikdy jsi mě nepředběhla.“

„Ne a ani bych nemohla! Běhal jsi rychle jak torpédo! No a tak jsem prostě začla běhat v protisměru, abych se na tebe mohla kouknout i zepředu!“ Díval jsem se nevěřícně na ni. Já si celou dobu myslel, že jsme se potkali úplnou náhodou a přitom ona mě chtěla potkat. Možná, že kdybych tohle tenkrát věděl, mohl jsem teď být v roli jejího manžela já a ne můj bratr.

                Alice vstala a omluvila se, že jde na záchod. Když vstávala, dost se motala. Začal jsem odsouvat židli, že ji raději doprovodím, ale to už si ke mně přisedl Monty. „Tak co? Vypadá úžasně v těch šatech, viď!“

                „Jako panenka,“ díval jsem se zasněně na ni.

 „Zrovna teď jako ožralá panenka, ještě že jsme s tím nečekali do svatební noci. Bych si dneska asi moc neužil!“ rozesmál se Monty. Tohle mi dělal pořád. Dělalo mu dobře připomínat mi, že ji má on a ne já. Nic jsem na to tedy neodpověděl a raději jsem vstal a šel jsem směrem záchodům, abych Alici zkontroloval. Stála ve frontě a zrovna se opírala o jednu ze svých kamarádek.

„Jeeee! Alane, pojď sem. Seznam se s Mirabelle.“

                „Krásný jméno,“ usmál jsem se na ní.

„Hele, hele, hrajou dobrou písničku, nechcete si jít zatacovat?“ Než jsem stihl něco poznamenat, tak Alice přistrčila Mirabelle ke mně a ta už mě za ruku táhla na parket. Tam jsem ji objal kolem pasu a začali jsme tančit. V tu chvíli jsem si uvědomil, že už mi taky šampaňské začalo stoupat do hlavy a sál se semnou začal trochu točit. Zahlédl jsem Montyho jak na mě s úsměvem od ucha k uchu ukazuje zdvižený palec. „Krásně voníš,“ vyhrkl jsem opile. Cítil jsem, jak mám zvednuté koutky a nemůžu se přestat usmívat.

„Krásný jméno, krásně voníš. Ty jsi opravdu milý kluk. Alice měla pravdu,“ mrkla na mě.

„Ona ti o mně vyprávěla?“

„Ano, známe se spolu už od vysoké. Víme o sobě úplně všechno.“

„Počkej, takže to musíš být Bella! Hned jsem si to nespojil.“

„No vidíš, takže ty už jsi o mně taky slyšel. Alice je hrozná drbna.“ Když se zasmála znělo to jako když cinkají rolničky. Zvedl jsem ruku a nechal ji, aby se zatočila dokola. Měla ten nejštíhlejší pas, jaký jsem kdy viděl.

„Úplně se mi z toho zatočila hlava. Nevadilo by ti, kdybychom si sedli?“ Aniž by počkala na moji odpověď už mě táhla k nejbližšímu stolu. Šla moc rychle a vytrhla se mi. Mohl jsem se aspoň pořádně podívat na její postavu ze zadu. Měla perfektní zadek.

„Ty mi koukáš na zadek?“ zasmála se. Začal jsem rudnout, jak malý kluk. Zazubil jsem se na ni.

„Co takhle jít třeba na terasu? Potřebuju trochu vzduchu.“ Chvíli váhala. Věděl jsem, že to je asi moc okatý, ale byl jsem už hodně opilý a ona vypadala božsky. Nakonec jen kývla a dokonce se do mě zavěsila. Terasa byla o patro víš, takže jsme se vydali po schodech nahoru. Mirabelle na svých podpatcích několikrát škobrtla, ale naštěstí jsem ji vždy včas zachytil.

Ve druhém patře byly jen jedny dveře a nikde žádná terasa. Zkusil jsem tedy dveře otevřít, ale byly zamčené. „Kde je ta terasa?“ rozhlížel jsem se po chodbě a hledal jiný vchod.

„Jde se na ní tady ze salonku,“ Mirabelle vzala za kliku a zkoušela znovu otevřít. „Byla jsem tu asi před hodinou a bylo odemčeno. Proč by to někdo zamykal?“ pořád trhala klikou, až dveře bouchaly.

Když už jsme to chtěli vzdát, uslyšeli jsme rachotit zámek. „Co se děje?“ vykoukl Monty. „Co tu děláte za randál?“

„Chtěli jsme na terasu. Bylo zamčeno,“ pohledem jsem sjel k jeho košili, která měla špatně zapnuté knoflíky, ale moc jsem to nevnímal.

„Byl jsem si zakouřit, asi se zasekly dveře,“ a zmizel. Otočil jsem se na Mirabelle. Už se vůbec neusmívala. Ve chvíli, kdy jsem chtěl vstoupit, proklouzla dveřmi nějaká dívka, kterou jsem neznal. Řekla jen, pardon a letěla ze schodů, div neupadla. Díval jsem se za ní a snažil se zpracovat, co jsem právě viděl.

„To mi mohlo být jasné. Je to pořád stejný hajzl,“ Mirabelle se dívala do země a podupávala nohou. „Já jsem jí říkala, že mu nemá věřit,“ podívala se na mě a já uviděl, jak se jí v očích zaleskly slzy. „Vždyť je to její svatební den!“ zlomil se jí hlas. Pevně jsem ji objal. Zatímco jsem ji objímal a čekal, až se utiší, vzpomněl jsem si na incident, který jsem měl kdysi s jeho sekretářkou. Asi před půl rokem jsem šel navštívit Montyho do jeho nové firmy a ta holka se na mě vrhla a chtěla mě políbit. Rychle jsem ji odstrčil a ona vypadala dost překvapeně. Následně pak utekla pryč. Teď mi konečně došlo proč. Pustil jsem Mirabelle.

„Jsi v pohodě?“

                „Jo jsem, promiň.“ Ale nebyl jsem. Nechal jsem Mirebelle, kde je a rychle jsem pospíchal na záchody. U umyvadla jsem si opláchl obličej. Podíval jsem se na sebe. Na svůj obličej. Na obličej, který měl i můj brácha, úplně stejný, akorát že on se s ním choval jako hajzl. A ublížil Alici. Já bych jí nikdy neublížil! Popadl mě hrozný vztek. Vyrazil jsem zpět do jídelny.

Montyho jsem zahlédl u stolu, jak zrovna mluví s mámou. Došel jsem ke stolu, chytl ho za rameno a naklonil se k němu. „Potřebuju s tebou nutně mluvit. Pojď ven. Nechci to řešit tady.“ Nechápavě se na mě otočil.

„Jasný, ale vydrž, teď mluvím s mámou.“

                „Věř mi, že před mámou to řešit nechceš.“ Nakonec vstal. Vyrazil jsem z místnosti. „Počkej přece, co se stalo?“

                „Pojď ven, nechci to řešit tady.“

                „Neblbni, tohle je moje svatba. Nemůžu se teď někde zdejchnout. Jestli mi chceš něco říct, tak to vyklop hned.“ Otočil jsem se k němu. Bylo to jako dívat se do zrcadla akorát v zrcadle by byl můj obličej o hodně odstínů červenější. „Podváděl jsi Alici.“

                „Jo aha, tohle. To je naše věc a vyřešili jsme si to.“

                „Vyřešili? To jsem viděl nahoře, ty hajzle!“

                „Cože? Nevím, o čem to mluvíš?“

                „Mluvím o tý holce, co za tebou vyběhla ze salonku!“

                „Jenom jsme si povídali, uklidni se.“

                „Nelži mi!“ Monty začal kroutit rukou a otočil se pryč ode mě. „Nic ti do toho není,“ řekl a chystal se odejít. V tu chvíli mě popadl ještě větší vztek a jednu jsem mu vrazil. Monty upadl na zem. Hosté nás obklopili.

„Panebože chlapci, co to tu vyvádíte.“

„Všechno je v pořádku mami, Monty jen potřebuje trochu ledu,“ šel jsem k ní. Jenže to jsem si nevšiml, že Monty už je zase na nohou a praštil mě pěstí do levého ucha. Zapotácel jsem se a v uchu mi začalo hrozně pískat. Monty na mě něco křičel, ale moc jsem mu nerozuměl. Když jsem se vzpamatoval, stál mezi námi jeden z příbuzných a snažil se nás uklidnit. Odstrčil jsem ho a vrhl se znovu na Montyho. Viděl jsem, jak všichni raději ustoupili. Pak mě Monty popadl a strhl mě na stůl. Na zemi mě chytil za krk.

„Ty sis ji nikdy nezasloužil,“ sípal jsem. Nemohl jsem dýchat. Viděl jsem někoho, jak se snaží sundat Montyho ruce z mého krku, ale ten ho odstrčil. Monty byl opilý a to se pak neznal. Dostalo se mi trochu vzduchu a v ten moment jsem si vzpomněl, jak když jsme byli ještě hodně mladí, tak Monty v opilosti vzteky rozmlátil všechen nábytek ve svém bytě, když se s ním rozešla přítelkyně. V tu chvíli jsem se začal bát o svůj život a rychle jsem vystřelil na nohy. Monty byl ale rychlejší a pěstí mě srazil zpět k zemi a začal mě zase škrtit. Hned na to jsem uslyšel ženský hlas, jak něco křičí. Kvůli prasklému bubínku jsem ale ničemu nerozumněl. Otočil jsem trochu hlavu, jak to jen šlo, a uviděl jsem, Alici.

„To je můj manžel, nech ho být!“ vykřikla a oběma rukama zvedla mohutnou vázu a praštila s ním Montyho. Ten se svalil vedle mě. Začal jsem si ohmatávat bolavý krk a lapat po vzduchu.

 „Alice?“ Otočil jsem se na ni.

                „Alane?“ vykřikla a zakryla si ústa rukou. „Já myslela,“ rozplakala a otočila se k Montymu, který ležel vedle. Z rukou upustila vázu. Ta byla obrovská a nerozbila se ani při dopadu na zem. Pak mi to došlo. To, že ránu něčím takovým nemohl můj brácha přežít.