Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Seznamová

07. 08. 2016
0
1
936

 

Balím knížky. Hysterčák. Já tam nechci. Ptáte se kam? Nechci jet na seznamovák. Ptáte se, proč si tam balím knížky? Protože jsem blázen! Ano. Asi to tak už bude a budu se s tím muset smířit. Ale to nevadí. Jsem na to zvyklá. Někdo musí být blázen.

„Mám si brát spacák?“ křičím na mamku přes celý byt.

                „Já tě neslyším!“ Klasika u nás doma. Zase mě neslyší!

                „Jestli si má brát spacák!“ tlumočí Marek, který sedí na sedačce asi tak metr od ní, ale slyší mě.

                „Nevím!“

                „Asi tam večer bude zima, ale peřiny tam budou ne?!“

                „Já tě neslyším!“ Marná snaha tady v téhle rodině. Rvu tedy do tašky spacák.

 

 

Jsem na chatce s dvěma holkama, které jsem v životě neviděla. Klidně by to mohly být vražedkyně, psychopatky, neurotičky, lhářky, ale já s nimi budu celý další týden sdílet pokoj. Místnost půl metru krát půl metru, čtyři postele a jedna opravdu odporná skříň, kam se stejně nedá nic dát, protože nemá poličky ani tu tyč na ramínka (no chtěla jsem si vzít ramínka, ale nakonec jsem je nechala doma, tak teď toho aspoň nemusím litovat). Jo a vrže. Vrže jako v hororu. Fuj. Já mám postel hned vedle té skříně. Ale pozor! Je to velmi strategické místo, protože do té skříně nevidím, takže i když vrzne, tak já budu poslední, kdo to monstrum uvidí.

                Naštěstí moje spolubydlící po tento týden vypadají v pohodě, i když je samozřejmě neznám, takže si stále držím odstup. Naše partička se dala dohromady velmi spontánně. „Ahoj, já jsem tady úplně sama a nikoho neznám, nechceš být se mnou na chatce?“

                „No super, já tu taky nikoho neznám. Tak jo.“

                „Promiňte, slyšela jsem, že tu nikoho neznáte? Já jsem na tom úplně stejně. Mohla bych být s Vámi?“ A bylo to. Takže teď jsme tři. Alice – to jsem já. Už bylo na čase se představit. Pak Nikola a Markéta. Marie? Ne, určitě Markéta. Nikola je hrozně ošklivá. Teda vím, že není hezký soudit lidi podle vzhledu, ale tohle. Blonďatá rovná ofina a fakt děsivý brýle. Dokonce má rovnátka, i když jen dole, takže nejsou moc vidět. Jsme na vysoký sakra! Takhle jsem já vypadala na základce. Ale dobrá. Jinak je to milá holka.

                Markéta je taky moc milá. Hezká. Chytrá. Krásný vlasy. Čistá pleť. Prý samé jedničky a přijímačky na plný počet bodů. Jo, myslím, že aspoň s tou Nikolou si budu rozumět.

 

 


1 názor

Lakrov
17. 08. 2016
Dát tip

Jako text to má celkem spád, ale vůbec si to neumí zařadit do reálného světa  -- prostě nevím, co je to za lidi, za prostředí, o čem to vlastně je.  Mate mě i ta ...Místnost půl metru krát půl metru... To je nadsázka  nebo omyl?  


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru