Ošklivín a Krásno

Základní školy každého z měst, byly postaveny těsně vedle sebe, takže na sebe žáci viděli z protějšího okna. Bylo to tak, protože děti z Krásna se alespoň soustředily na učení, místo aby koukaly z oken na děti z Ošklivína a učitelky z protější školy tímto způsobem motivovaly děti, aby se víc učili, protože pak svojí chytrostí jednou zaujmou někoho z města Krásno a budou se tam pak moci přestěhovat. Bohužel to nebylo moc pravděpodobné, což věděli dospělí, ale děti ne. Stalo se jen jedinkrát, že se někdo z Ošklivína mohl přestěhovat do vedlejšího města, ale to už je tak dávno, že už si ani není nikdo jist, jestli se to opravdu stalo.

 

Každé z měst má pravidlo, že každý musí zůstat bydlet ve svém rodném městě, pokud mu někdo z vedlejšího města nedovolí se přestěhovat. A samozřejmě se z Krásna nikdo stěhovat nechtěl, a i když z Ošklivína se chtěli přestěhovat všichni, tak nikdo neměl šanci, protože nikdo z Krásna netoužil po tom, aby ho někdo viděl s někým ošklivým.

 

Lidé z Ošklivína, sice nebyli tak krásní a chytří jako lidi z vedlejšího města, ale byla s nimi mnohem větší legrace. Z Ošklivína se ozýval smích dnem i nocí a pokud se v Krásnu pořádala nějaká akce, tak nikdy nechyběl někdo ze sousedního města, kdo bavil celou společnost, i když se pak musel vrátit zase do svého města.

 

Ingrid měla šestnácté narozeniny. Chtěla, aby její oslava byla ta nejlepší a všichni její kamarádi o ní pak ještě dlouho mluvili. Nejlépe do oslavy příští rok. Bohužel její rodiče byli konzervativní a tak se drželi dál od lidí z Ošklivína. Ingrid se tedy bála, že její párty bez někoho, kdo dokáže pobavit celou společnost, bude nudná a všichni brzy odejdou. Většina jejích kamarádů měli nějaké známé ve vedlejším městě, ale její rodina se od těchto lidí držela striktně dál, takže Ingrid nikoho takového neznala.

 

Byl večer. Ingrid seděla na vysokém kopci, ze kterého bylo vidět na obě města. Krásno bylo nádherně osvícené, zatímco ve vedlejším městě sice jen poblikávalo pár starých žárovek, ale hluk z města byl neuvěřitelný. Najednou si všimla, jak se k ní blíží velice slabé světlo baterky.

 

„Půjdeš na mojí oslavu?“

 

„Jo, moc rád.“

 

Marek zrovna dovyprávěl vtip a všechny děti se začaly smát. Natálie se smíchy popadala za břicho a Ingrid vedle ní spadla ze židle. Najednou se rozrazily dveře a dovnitř vešel tatínek s maminkou. „Co se to tu sakra děje?“ Ingrid se lekla a ihned vyskočila na nohy. Paní Zajíčková se rozhlédla po místnosti a její pohled se zastavil na Markovi. Probodávala ho očima. Pak pohlédla na Ingrid. „Můžeš na chvíli do kuchyně, mladá dámo!?“

 

„Moc děkuju, že jsi přišel a omlouvám se za naše.“

„To je v pohodě, chápu to.“ Chytil ji za ruku a táhl ji několik kroků k obřímu dubu, který stál na zahradě. Políbíl ji. Pak odešel.

 

Ošklivín hořel. Lidi z Krásna měli dost hluku a smíchu z Ošklivína, potřebovali se vyspat, aby mohli pak celý den pracovat a mohli peníze utrácet za hezké věci a péči o sebe. Čtvrtina města totálně shořela. Mězi oběma městy byla postavena obrovská zeď.

 

Když bylo Ingrid 23, přišla revoluce. Lidé z Krásna zbořili zeď a všechna pravidla. Každý mohl žít, kde chce.

 

„Marku?“ Byl to on, a zrovna se nastěhoval do bytu vedle ní. Nemohla tomu uvěřit. Myslela, že ho už v životě neuvidí.

 

„Miluju tě,“ šeptal jí do ucha. „Moc tě miluju.“ Usnula v Danielově náručí, ale stejně pořád myslela na Marka. Byla s ním legrace, ale bohužel se s ním necítila sama sebou. Nemohla ho vzít mezi přátele z Krásna, protože by ho nepochopili a dělali si z něj srandu. S Danielem, bylo všechno snadnější.

 

Když se po půl roce vrátila, šla ho šla navštívit. Zvonila, ale nikdo neotvíral. Zazvonila tedy na sousedku. Ví, co se stalo? Kde je Marek? „Ten šereda, ten je mrtvej, našli ho tam před měsícem, už pěkně smrděl.“

 

„A na co zemřel, pane doktore? On se zabil?“

„Ne, umřel na zlomený srdce.“

 

---