Molly

Claudie se dívala do skříně a přemýšlela, co jí chybí. Skříň byl nacpaná k prasknutí, ale ona měla zase pocit, že nemá co na sebe. Venku začalo být horko, že se člověk začal potit už při pomyšlení, že tam bude muset jít. Vytáhla tedy to nejvolnější tílko a oblékla si ho přes podprsenku, která se jí nepříjemně zařezávala. Prsa jí rostla rychleji, než stíhala reagovat koupí nové podprsenky. Nejdříve z toho měla radost, protože na ni kluci ve třídě koukali jinak než na ostatní holky, ale postupem času jí jejich pohledy začaly připadat nechutné.

            Natáhla si kraťasy, skočila do balerín, popadla kabelku a vyrazila ven. Před domem se podívala na hodinky. Měla ještě pět minut k dobru. Zase vyšla moc brzy, ale to už byla celá ona.

Autobus konečně přijel. Jezdil po půl hodinách rovnou až do obchodního centra a Claudie měla štěstí, že jede z jedné z prvních stanic, takže se nemusela nikde tlačit. Sedla si do čtvrté řady do uličky aby držela místo Molly, která měla nastoupit na Lopovce. Když uběhly tři zastávky, autobus se začínal plnit. „Pustíte mě sednout?“ zeptala se paní.

            „Bohužel, držím tu místo kamarádce. Přistoupí na Lopovce.“ Paní se tvářila naštvaně a přesunula se tedy do zadní části autobusu, kde ještě bylo volno. Na další zastávce už byl autobus plný a jediné volné místo bylo to vedle Claudie. „Prosím, posunete se, slečno?“

            „Já tu hlídám místo kamarádce,“ usmála se. Pán se ale neusmíval. Za chvíli uslyšela, jak si za ní dvě ženy povídají. Ani dokonce nešeptaly. „To je dneska mládež. Ta výchova. Strašné.“ Claudie jen dál seděla a dívala se do telefonu. Usmívala se. Nechápala, jak jedno místo dokáže vzbudit ta kový rozruch, když stejně v autobusu stojí dalších patnáct lidí.

„Tak kde máte tu kamarádku, slečno? Lopovku jsme už přejeli,“ zeptal se pán.

            „Vždyť už je tady.“

            „Nedělejte si z nás legraci, vždyť vidím, že tam nikdo nesedí,“ začínal se rozčilovat.

            „Jak to myslíte, že tam nikdo nesedí. Molly, řekni něco.“ Claudie se naklonila k vedlejšímu sedadlu. „Já si taky myslím, že ten chlap je blázen,“ přikývla na souhlas Claudie a vytáhla telefon, aby si zkontrolovala příchozí zprávy.

„Co si to dovolujete o mně takhle mluvit? To vás teda maminka pěkně vychovala. Možná bychom jí měli zavolat!“ rozohnil se pán. Do ramene ji drkla něčí ruka. „Holka nech si ty vtípky a posuň se, ať si může někdo sednout.“ Claudie se rozčílila. „Komu tykáte? A kam bych si asi tak sedla? Na klín kámošky asi?“ Paní se od ní odvrátila a do konce cesty ji už nikdo neotravoval. Jenom ty dvě ženy za ní si zase něco povídali, ale tentokrát hodně potichu.

            Na konečné chtěla Claudia rychle vystoupit, ale všichni se drali z autobusu a nikdo ji nechtěl pustit. Čekala tedy, dokud nevystoupili poslední cestující a pak konečně vstala a vydala se ke dveřím. Viděla, jak ji řidič sleduje v zrcátku.

            Když už měla jistotu, že se všichni z autobusu rozutekli a nejspíš na ni zapomněli, vešla do obchodního domu. Rozhodla se, že se nejprve zajde podívat do knihkupectví. Nemohla odolat. Milovala tu vůni nových knih a to praskání, když knihu poprvé otevřela, listy ještě slepené. Stála u bestsellerů a prohlížela si obálky.

            Když vyšla z obchodu, stoupla si před výlohu se sušeným ovocem. Hledala své nejoblíbenější mango. „Dáte si něco?“ zeptala se prodavačka. Vzala si tedy sáček sušeného manga a k tomu pár sušených malin, které budou určitě dobré do jogurtu, pomyslela si.

            Uklízela si všechno do kabelky, když v tom jí někdo poklepal na rameno. Otočila se.

            „Ahoj!“ osoba ji objala. „Promiň, že jsem ten bus nestihla. Brácha zase zdržoval v koupelně. Nečekala jsi dlouho?“

            „To je v pohodě, Molly,“ usmála se Claudia. „Ani jsem si nevšimla, že v tom autobusu nejsi,“ zasmála se.