Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+15 neviditelných
Jez
datum / id01.09.2016 / 471775Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídky
zobrazeno631x
počet tipů16
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Povídka místo zpovědi, proč jsem byl tak dlouho pryč... Povídka ovšem nic nevysvětluje. Jen takové čtení.



 



 

Jez

Jednou jsme se Zdeňkem v poruše stavěli dřevěný stojky. Já ty stojky přidržoval a Zdeněk je pětikilovým kladivem podbíjel. A jak se tak u jedný rozpřáh, už jsem věděl, že se netrefí, já mu hleděl do očí, co vystupovaly z černoty jeho špinavýho obličeje jako dvě malý sněhový koule. Ty oči koukaly bokem, k pancíři, po kterým zrovna sjížděl kombajn. Uskočit jsem nemoh, protože smrkový dřevo je pružný, a když takovou stojku nikdo nedrží a po ráně k sobě nepřitáhne, tak ona pod kopňu nezaleze; dokonce může ze svýho místa vyskočit, jako by ani nebyla nemotorný dřevěný poleno. Věděl jsem o jednom havíři, co se mu právě tohle stalo – stojka vyskočila a bacila ho doprostřed čela. Svalil se jak ten špalek, co ho předtím ze stojky uříz.
    Proto jsem tu stojku nepustil. Ale už jsem ji neobjímal; rukama jsem sjel do stran a držel ji tak, jak se v bocích drží ženskou. Kdybych totiž tu stojku pustil a ona by knokautovala mýho havíře, tak by to všecko bylo na mě – nikdo by mi neuvěřil, že osmičkovej havíř čuměl jinam, než kam bouchal. Navíc jsem měl v čerstvý paměti, jak jsme se Zdeňkem stavěli klínový stojky, co sestávaj z dvou do sebe zasunutejch rour. Zdeněk chytil tu zasunutou rouru za hlavici a chtěl ji vytáhnout. Jenže hlavice ocelovejch stojek jsou hranatý, se zubama na všech čtyřech rozích, a jak ta stojka stála a Zdeněk ji roztahoval, nevšim si, že mě jeden její zub chytil pod opaskem. To ho zprvu nerušilo a on jakoby nic pokračoval, a teprve jak jsem se vznášel nějakejch padesát cenťáků nad počvou, řek: „Do prdele, to je nějaký těžký,“ a hlavici pustil. Stojka se zasunula a já se odhák. On ji kladivem po celý délce poklepal a hned zase chytil za hlavici a zatáh. Tentokrát se ta jedna roura z tý druhý bez obtíží vysunula a on se vůbec nedivil. Musím podotknout, že jsem v mládí vážil dobrej metrák, a ta hlavice se dala uchopit jen dvěma prstama. Tak s takovým člověkem je moudřejší se nehádat. Zaťal jsem zuby a zadržel dech.
    Když kladivo dopadlo, stojka zůstala na svým místě, to jo, ale mně se podlomily kolena. Neklel jsem, ve stěně většinou nemá cenu zvedat hlas, tam si klidně můžeš řvát i do dlaně, a stejně vlastní slovo neslyšíš. Jak jsem tak seděl na patách a ruce svíral mezi stehnama, pohupoval jsem trupem sem a tam jako Židi před Zdí nářků a kňučel. Havíř nechal kladivo upadnout na počvu a dřep si ke mně. Prohlížel mi obě ruce, a poté, co jsem mu před oči strčil pravačku, dlouho na ni svítil, ale moc tam neviděl, teda kromě uhelnýho prachu, protože z ní nic neteklo a ani nebyla nijak pomačkaná. Ale jen co začal bádat moje prsty - on to dělal tak, že s nima kvedlal - zajiskřilo se mi před očima a já zavyl a ruku mu vyškub. Nato se zved a šel na překop, kde měl v kabátě balíček s obvazama. Hleděl jsem za ním a zhluboka dejchal. Ale že aspoň hvězdičky, co jsem je při tý nehodě viděl, byly krásný. Zářily jako ohňostroj na Silvestra.
    Nejspíš mě zachránily rukavice. Kladivo po nich sklouzlo, jinak bych měl prsty na maděru. Jako ten havíř, co nechal ruku na hydraulický stojce a ona mu z ní udělala lívanec. To by byl velice milej pocit – asi jako když si skřípnete prsty ve dveřích.
    Zdeněk přines náplast a olepil mi s ní prostředníček. Prostředníček asi proto, že je největší. Já mu totiž nedoved říct, do kterýho prstu mě vlastně praštil. Brněly mi všecky. Ještě mi pomoh strčit tu ruku do rukavice a prohlásil, že budeme budovat dál, a že robota je nejlepší medicína a prej člověk při ní na veškerý bolístky zapomene. A měl recht. Havířina sice drásá plíce a láme kosti, ale taky nejednu chorobu vyléčí. Třeba jak jsem sněd zkažený sardinky a břicho mě tak rozbolelo, že jsem celou noc nespal. Ale ráno na šichtě jsem hodinu za kombajnem pucoval, a jak jsem mával lopatou a masíroval si tak vnitřnosti, bolení mě přešlo a já byl z toho vyjevenej.
    Když jsme vyfárali a já se vykoupal a v čistým kupelu se utíral, přitlačil jsem si na prsty pravý ruky – a vyjek jako holka, co jí kluci do zadku píchli špendlíkem. To ne prostředníček, ale prsteníček tu ránu tím pětikilovým bucharem koupil. On byl nateklej a tak nádherně duhově zbarvenej, že připomínal malý kraslicový vajíčko.
    
    Zdeněk byl sportovec. Ale rád se předváděl, a tak podnikal různý věci s děckama, protože ty mu všecko žraly. Jednou, když jsem byl ještě kluk, uspořádal u Žermanický přehrady stanování a naverboval tam z našeho sídliště pár děcek. Taky mě a mýho mladšího bráchu Emana. Našel pro nás krásnou loučku, takový zelený zátiší obklopený topolama, v zátoce a přímo u vody.
    Jen co jsme se rozložili a postavili stany, už nás všecky svolal, že nám něco musí říct. Prej že jsme na bejvalým hřbitově. My jsme se hned kolem sebe začali rozhlížet a on nám vysvětlil, že tady na tý loučce pod našima nohama se ještě nepohřbívalo, ale tam, kde voda přehrady louku zaplavila, ano. Potom si důležitě odkašlal, ukázal nataženou paží na to místo a naléhavým hlasem nás varoval, ať zrovna tam do vody nelezeme. Řek nám, že když přehradu stavěli, na ten hřbitov zapomněli, protože byl za topolama pěkně ukrytej. Ale jak nádrž napouštěli a voda už olizovala hřbitovní zeď, přijeli lidi s bagrem a ty hroby honemhonem jeden po druhým otvírali, pozůstatky na stojedenáctky nakládali a převáželi na novej hřbitov. Ale už nestačili zase všecko zakopat a po sobě uklidit. V tomhle bodě svýho kázání udělal řečnickou pauzu, položil bradu na prsa a se zvednutým ukazováčkem nám hlubokým hlasem oznámil, že je tam nebezpečno, protože ty otevřený jámy pod vodou čekaj na lidi jako pasti na divoký zvířata v džungli. Koupat se prej budeme o kousek dál.
    A tu uprostřed věty zmlk. Nejspíš se ho dotklo, že se tomu jeho povídání kterejsi smíšek uchecht. Chvíli jen mlčky stál, a pak se rozhod: zkřížil ruce, uchopil svoji bundu za dolní okraj a jedním škubnutím si ji přes hlavu stáh. Shodil i tričko, a taky tepláky a kecky i s ponožkama, až zůstal jenom v plavkách. Při tom svlíkání se pořád díval do našich tváří. Pozoroval nás štěrbinkou mezi víčkama a nikdo se už nechechtal.
    Zdeněk měl nádhernou postavu. Sám sval, ale žádný obrovitý boule místo bicepsů a tenoučký nožičky, to ne, u něho bylo všecko souměrný, jako z kamene vytesaný. Jednou jsem jel v autobusu z Ostravy do Havířova a on si někde v Šenově přised, a že bylo léto, měl na sobě jen tričko a kraťasy. To tričko bylo kanárkově žlutý a dost těsný, takže i pod ním byl na trojúhelníku jeho trupu znát každičkej sval, a jak nastupoval, těma svejma širokejma ramenama se při každým kroku malinko dozadu zhoup a ženský na něj s otevřenou pusou zíraly. Bylo to jako zjevení z jinýho světa. I když byl sám havíř, do toho dělnickýho autobusu se vůbec nehodil, a všichni pupkáči, co ve svejch koženejch bundách za tři stovky, který považovali za vrchol elegance, jeli ze šichty domů, mu záviděli nejen tu božskou postavu, ale i ty jeho známý nebo rodinu v Německu, kteří mu to uřvaný tričko poslali. Průvodčí zapomněla na svý povinnosti, obě ruce složila na kabele jako k modlitbě a hleděla na něj jako na svatej obrázek. Když jí podával desetikorunu a chtěl lístek, řekla „he?“, a on jí svý přání musel opakovat.
    My kluci jsme jezdili na ty jeho sportovní podniky hlavně proto, že jsme chtěli mít postavu jako on. Teď před náma stál v celý svý slavě, a aby se jako rozcvičil, párkrát zamával pažema, udělal pět dřepů, a vydal se k vodě. Šel normálně, a stejně to vypadalo, jako by kráčel princ. On uměl chodit od přírody, bez učení, a kdyby se nenarodil zrovna v tý blbý době, moh by už jenom s tím svým krokem dělat kariéru. Vůbec si vodu palcem u nohy nevyzkoušel, jestli není studená, ani se napřed nepocákal, aby si na ni zvyk – šel pořád dál, jako by tam žádná voda nebyla. Úplně stejně jako tehdá, jak uspořádal noční výlet do Ostravy a na Sýkorově mostě si vylez na zábradlí a bez zaváhání pokračoval v chůzi. Šel po tom zábradlí s rukama v kapsách a vůbec se nekymácel, ani neroztahoval paže nebo tak. (Jenže my jsme ho chtěli napodobit a on byl z toho nešťastnej a ten vejlet zkrátil.) A teď, když už mu voda sahala ke stehnům, najednou zmizel. Jako by se pod ním dno propadlo. Ani to nežbluňklo, nic necáklo, prostě byl najednou pryč a jen takové mírné víření vody na hladině, co se pohybovalo od místa k místu, naznačovalo, že je tam, živej, a že nejspíš něco dělá.
    Po chvíli se dál od břehu vynořila jeho hlava, a před ní ještě něco. To před sebou nad hladinou držel půlmetrovej kříž. Ale ne nějakej obyčejnej, dřevěnej – tenhle kříž byl odlitej z bronzu a každý rameno měl ukončený jetelovým trojlístkem. Počkal, až jsme se dosyta vynadívali, a pak z vody pomalu, důstojně vyšel. Kousek od břehu si do trávy klek a zved ten kříž vysoko nad hlavu. Vypadalo to jako Povznesení Svatýho Kříže. Pomalu se zaklonil, a pak jedním švihnutím kříž do trávy před sebou zapích. Zůstal před ním sedět na patách a s dlaněma položenýma na stehnech a s hlavou skloněnou si ho prohlížel. My jsme stáli kolem a nikdo ani nedutal. V tý chvíli mi bylo jasný, že bych se toho kříže ani nedotk, i když ve sběrně dávali za kilo bronzu celý dvě koruny. Vždyť ho nesebrali ani dělníci, co ten hřbitov rozkopali. Přitom dvě kačky byly hotovej majetek; dal se za ně koupit třeba lístek do kina, nebo krabička partyzánek. V kině se ovšem jednalo o první řadu, a těch partyzánek bylo v balíčku jenom deset.
    Zdeněk k přehradě přivez pořádnej balík sekaný a sáček strouhanky, a taky všelijaký pochutiny jako třeba česnek, a když to všecko nandal do kotlíku, vlastně kotle - tak byl objemnej - prohlásil, že je ještě třeba nasbírat něco zelenýho, to aby ty karbanátky měly tu správnou šťávu a zdravej vzhled. Šli jsme to něco zelenýho hledat, ale nenašli jsme nic, co by Zdeněk schválil, takže jsme natrhali jenom mladejch kopřiv. O kopřivách řek, že jsou stejně dobrý jako jiný vzácný byliny, ať už si jich lidi vážej nebo ne. A hned nám po cestě zpátky udělal přednášku na téma Kopřivy – zdroj pevnýho zdraví.
    K mísení sekaný a strouhanky a česneku a zelený kopřivy a jinejch pochutin se přihlásil i můj mladší bráška Eman, co jsem na něj měl dávat pozor. Opravdu nevím, proč mi ho máma svěřila, vždyť si musela pamatovat, že když mi bylo šest a Eman se narodil a ona mi ho dala povozit, byl jsem lenivej ten kočár pořád buď do Bludovickýho kopce tlačit, nebo při jízdě dolů brzdit, a tak jsem k bráškovi přidal cihlu a pustil ho z kopce dolů. Táta kočár tahal ze škarpy a zuřil, a máma dostala hysterickej záchvat.
    Bráška krájel bylinky a cibuli a jiný pochutiny a házel je do kotle, a při tom se kuchyňským nožem říz. Vlastně to bylo jen takový škrábnutí, ale on si prst nechal ošetřit jedním klukem, co měl na starosti první pomoc. Ten kluk mu to olepil kouskem spofaplastu. Jenže Eman byl tou voňavou prací, a taky perspektivou, že dostane křupavej karbanátek jako první, tak zapálenej, že na náplast, co ji měl na ruce, zapomněl. Když dokrájel, obě ruce do tý voňavý sekaný, cibule, pepře, mladý kopřivy a soli a kdoví čeho ještě po lokty zabořil, a mísil a mísil. Jen co domísil, ruce z kotle vytáh a spolu s těma jinejma klukama, co taky mísili, si svý ruce i paže prohlížel a po vzoru ženských, jak to vídával a slýchával doma, si pochvaloval, jak má kůži na těch rukách hezky čistou, vybílenou. A vůbec si nevšim, že náplast ztratil.
    Seděli jsme kolem ohně a jedli. Zdeněk naproti nám, a jak tak žvejkal karbanátek s chlebem a hořčicí, mlaskal, a jako nějakej romantik hleděl na hladinu přehradního jezera. Najednou žvejkat přestal. S pootevřenou pusou a krabatým čelem chvíli nad něčím přemejšlel. Pak si sáh do pusy a vytáh z ní chuchvalec něčeho podivnýho. Zamračeně si to něco ve svých prstech prohlížel. Eman si karbanátek přendal do levý ruky a tu věc mu sebral. Promnul ji v prstech, udělal z ní kuličku, a tu cvrk za sebe do trávy. „Co to bylo?“ vyšeptal Zdeněk. „Nic,“ odpověděl Eman a vrátil se ke karbanátku.

    No a jak jsme tak leželi opřeni o lokty, Zdeněk vytáh z batohu malou skládací šachovnici a dali jsme si partičku. Zdeněk proti nám všem. On nebyl žádnej velmistr, ale když hrál, tak se do toho zakous jako vlčák do kosti a nepustil, dokud buď nevyhrál, nebo nevybojoval aspoň remízu. A my jsme ho zase chtěli přinejmenším jednou jedinkrát položit na lopatky, takže jsme se nacházeli ve stejným zažraným stavu jako on a nevnímali svět mimo tu skládací šachovnici na jeho dece.
    A tu se Zdeněk ve chvíli, kdy mu to docela šlo, zved do sedu, natáh krk a vystrčil bradu. Jako by větřil. Kdosi zabručel, že jako chtěj dále hrát, ale Zdeněk vyskočil, vjel mezi nás jako sněžnej pluh, a jen co doběh k vodě, odpích se jako na skokanským můstku a dlouhou šipkou vjel do vody jako ruka do rukavice. Hladina se nad ním skoro beze stopy zavřela.
    Podle bublinek jsme viděli, kde asi je. Mně se sevřel žaludek, protože jsem zjistil, že Eman chybí. Ale netrvalo to dlouho a Zdeněk se vynořil. Svíral paži mýho brášky a táh ho ke břehu. Eman vypadal jako poloutopený štěně, ale rukama vztekle pádloval, jak se chtěl z tý zpropadený vody co nejrychleji dostat ven.
Nato mi Zdeněk brášku předal.

    S časem se naše cesty rozešly. Ale když jsme se přece jenom, třebas na ulici, náhodou potkali a poklábosili, vždycky jsem si na tu chvíli, jak táh mojeho skoro utopenýho brášku z vody, vzpomněl, a řek jsem mu, že je to můj dluh, ale on vždycky jen máv rukou a přešel na jiný téma.
    Jednoho dne, když už jsem to dávno nečekal, mi zavolal. Zdeněk patřil do kategorie mužů, co zůstávají navždy hravými dětmi. Klidně se do toho, co se jim momentálně líbí, dají, i když by z toho mohli mít smrt. Teď mi po telefonu připomenul jeden náš společnej sen. Jenže od chvíle, kdy jsme ten sen spolu snili, uplynuly dekády. Já už mám vlasy bílý jako mlíko, a ta operace kolena, ta byla ta nejlehčí. Na Zdeňka zase na šachtě pad kus skály. Zlomil mu řadu kostí, mezi jinejma tu lebeční. Takže každý z jeho očí se na svět dívá v jiný rovině, a když Zdeněk potřebuje vidět pořádně, jedno oko musí zavřít. Řek mi, že prej jsme kdysi chtěli spolu sjet řeku. No, na Dunaj bychom už dnes neměli, ale je tady přeci Lučina. To je taky řeka.
    Ale Lučina je spíš potok než řeka, jenže on mluvil o Lučině, když je velká voda, to pak kličkuješ v jejích meandrech a máš co dělat, aby ses v těch různejch proudech a vírech nepřekotil, aby ses nezapích do břehu, nebo aby ses prostě neoběsil na kterýmsi kořenu nebo větvi vrb, hojně rostoucích nejen podél jejích břehů, ale i přímo v nich. A navíc – ta říčka má i jezy. Ne moc, ale má. Normálně přes ně voda jen tak překapává, ale za dešťů to tam všecko bublá a vře a třeští. S mojí stařenkou si občas k Lučině vyjdeme na procházku, a musím přiznat, že z takovýho kypícího splavu jde strach.
    A teď voda nedávno stoupla. Po týdnech konečně přestalo lít, ale voda z nasáklých luk a polí dále řeku zásobovala. Zdeněk mi řek, co říct chtěl. A já jsem zase jednou přikýv na něco, na co jsem přikývnout nechtěl.
    Na vodu jsme se vydali v neděli ráno, to vyspávají i vodáci. Zdeněk zajistil všecko potřebný, protože já jsem doma nemoh říct, co že to se Zdeňkem podnikáme. Auto jsme zaparkovali pod Žermanickou přehradou, nafoukali kánoi, a já si nasadil přilbu. Zdeněk se mi smál, nač ji na tom potoku potřebuju, a já se ho zeptal, nač mi ji teda přivez. A jelo se. Nádherná příroda, plavba jako s lodičkou ve vaně, prostě žůžo. I když jsme párkrát přenášeli.
    Zrovna měl přijít jeden z těch jezů, když voda náhle začala stoupat. Byl jsem z toho zmatenej, já na vodě byl jen párkrát, a naposledy to bylo tak před padesáti rokama. Ale Zdeněk nad tím máv rukou a řek, že přece vypouštěj přehradu. Ptal jsem se ho, proč mi o tom neřek, jestlipak o tom nevěděl, když tohle plánoval, ale on odpověděl, že ano, že věděl. Ještě tak na půl huby řek, že možná někde za náma spad pořádnej slejvák. Už zdálky jsem ten jez slyšel, a tak jsem se Zdeňka zeptal, jestli bychom ho neměli radši obejít, ale on se jen zasmál a asi by zase máv rukou, kdyby nepádloval. Když už jsme byli docela blizoučko, tak voda stoupla ještě víc, taková to byla vlna, jakoby malý tsunami, a já se opravdu lek a řek to Zdeňkovi a znovu jsem ho žádal, abychom přistáli a loďku po souši přenesli, ale on se zachmuřil, svraštil to svý obočí, každý v jiný rovině, a zabral. On seděl vepředu, takže vyjel nad hranu splavu, momentíček tak setrval, a pak se kánoe zhoupla dopředu, zapíchla se do vřící vody pod splavem, a když jsem se nad okraj dostal i já, Zdeněk ve vodě a pěně docela zmizel. Následoval jsem ho.
    Co přišlo potom, to nedovedu pořádně popsat. Dnes, po roce, si uvědomuju, že to bylo jako jednou v mým dětství. To jsme ve Stromovce pohledali sudy od asfaltu, co je na stavbě vypálili, takže byly uvnitř docela čistý a nic tam nelepilo. Lezli jsme do nich a spouštěli se ze stráně. Všecko kolem nás se proměnilo v jeden kolotoč, točilo se to a vířilo, a my s tím, a neměli jsme do toho vůbec co říct. Teď to bylo stejný – dokolečka dokola, a ač jsem plácal rukama i nohama, nic jsem nesved, a měl jsem zase ten strašně nepříjemnej pocit, že se se mnou něco vážnýho děje, a já s tím nemůžu nic a nic udělat. O balvany dole jsem si natlouk obě kolena a praštil se i do brňavky, ale nejhorší bylo, že jsem při každým obratu do jednoho nebo i dvou kamenů vrazil hlavou. Ještě že jsem měl tu přilbu a že jsem skoro pokaždý vyplul nad hladinu. To jsem se stačil nadechnout, než mě to zase strhlo s sebou.
    Po kterýsi otáčce mi bylo jasný, že se z toho nedostanu. Jako před časem v Tatrách, když jsem lozil sám a spad do prolákliny, odkud jsem se celej den nemoh dostat. Jako tehdá, i teď mi bylo jasný, že přichází neodvratnej konec, a stejně tak jsem se uklidnil. A začal přemejšlet. A jen co jsem se zase vynořil, nabral jsem do plic vzduch, ale s rozvahou. Už jsem po něm zmateně nelapal, já ho nabral co se do plic vešlo, a místo abych se dalšímu ponoru zuby nehty bránil, sám jsem mu pomoh. Dole jsem nahmatal balvan. Válec vody mě postrčil tak blízko, že jsem se toho balvanu moh přidržet. Voda mě táhla nahoru, ale já se držel. Levou ruku jsem strčil hluboko pod kámen, pod ním ji tak pevně zakotvil, že jsem se pravačkou moh pustit a nahmatat další kámen kousek dál. Tu pravačku jsem taky strčil jak nejhlouběji pod kámen, a když jsem si byl jistej, že nevyklouzne, levačku jsem uvolnil a připojil ji k pravačce. A pak zase levou zakotvit a pravačkou hledat další kámen o kus dál. A tak ještě jednou, a ještě. Když už jsem to nemoh s plícema vydržet, pustil jsem se, nechal se protočit, znovu nahoře nabral vzduch do plnejch plic, a pak pod vodou pokračoval v ručkování.

    Z tý zpropadený vody jsem vylez fakt na poslední chvíli. Jak Eman z toho vodního rovu. Jenže Emana tehdá kdosi vytáh.
Zdeněk ležel v trávě na zádech a měl zavřený oči. Řídký prošedivělý vlasy se mu lepily na zjizvenou lebku. Hrudník, na kterým byly znát všecky žebra, se trhaně zvedal. Paže bezvládně ležely v trávě podél trupu. Stál jsem nad ním a mlčel. On po chvíli pozved hlavu, podíval se na mne a přimhouřil jedno oko. „Však bych tě vytáh,“ řek, leh si zpátky do trávy a zavřel oči.
    „Tak pročs to neudělal?“ chtěl jsem říct, „vždyť jsem tam moh zhebnout!“ Ale těm jeho očím, co byly potažený víčkama jako namodralý, průsvitný blanky, těm očím, co se dívaly každý jinam, jsem to říct nemoh. Sed jsem si do trávy vedle něj a v operovaným koleně mi luplo jako ve starým šicím stroji. Jednou rukou jsem vyškub stéblo trávy a strčil si jeho sladkej konec do pusy. Druhou jsem si koleno masíroval. „Takže jsme si kvit,“ řek jsem po chvíli.
Zdeněk hlavu nezved, ale paži ano.
„Jasně,“ odpověděl a pokusil se mávnout. Ale v polovině pohybu paži zase nechal upadnout.
Zved jsem se a šel se podívat po kánoi. Ale žádný velký naděje jsem si nedělal.

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

06.09.2016 18:23:01Edvin1

Díky, Janino, pomyslím, co bych mohl ještě udělat.

Na Zordonovu upoutávku mě upozornil Gůgl.

06.09.2016 16:30:40Janina6

Jo, tady je odkaz na tu Zordonovu upoutávku, díky které jsem se o Šlápotách dověděla já:

Šlápoty

06.09.2016 16:29:06Janina6

Většinou tu autor, který vydá knihu, uveřejní "dílo" v kategorii "Oznámení" nabo "Události" nebo "Knihy...", tam napíše, co a u jakého nakladatelství vydal a připojí odkaz např. na internetový obchod, kde se dá objednat, příůadně třeba i na nějakou recenzi. Někteří přidají i ukázku z knížky. Pro inspiraci se koukni třeba na klub aleše-nováka

písmácké knihkupectví

kde Aleš tyhle upoutávky i shromažďuje. Ale je pravda, že některé z tam nalezených odkazů už nejsou aktuální, jak jsem zjistila, když jsem tam před chvílí nakoukla.

Jinak si vzpomínám, že někdy v loňském roce nás na Tvoji knihu upozornil Zordon (jeho upoutávka je v Alešově klubu k nalezení).

06.09.2016 12:05:30Edvin1

Můžeš mi s tou upoutávkou pomoct? Já nic takového nikdy nedělal. A pak - ani mě to nenapadlo. 

:-)

 

P.S. Příště bude sbírka povídek. Doufám. Už bych je pohromadě měl. Jen je ještě "vyhladit". 

05.09.2016 17:46:09Janina6

Ty jsi příliš skromný, protože jsi sem na Šlápoty nedal ani upoutávku, jestli se nepletu.

05.09.2016 17:33:19Janina6

Je to moc dobrá kniha. A těším se, že budou další!

05.09.2016 00:30:20Edvin1

agáta: Povídka jako povzbuzení k větší pracovní aktivitě? Tak tohle jsem od svých textů nečekal! Hahaha. 

Lakrov: "vylitý proud vědomí"? Může být, proč ne. I když jsem si dával bacha na to, abych tam nenatřískal všecko, jako do toho guláše, co mu říkají "přehled týdne". Díky za názor ohledně délky té scény v jezu. Mrknu se na to, i když přiznám, že jsem zde už zkracoval (to ručkování pod vodou kupříkladu). Když jsem uviděl Tvé jméno nad kritikou, poskočilo mi srdce: Věděl jsem, že to bude férová kritika. A tak se i stalo. Díky!

Ahoj Zdendo: Mělo bavit, vždyť je to o Tobě!! :-D

Gora: Ahoj Horo! Ta ukazovací zájmena v mém textu mají svou funkci. Možná jste si všimli, že text je psán (stejně jako má novela Šlápoty) zhruba středočeskou hovorovou češtinou, s elementy slzského či moravského nářečí. To je normální u člověka, jenž se narodil v Trutnově, a pak žil ve Slezsku. No a Slezané - vlivem zde kdysi dominující němčiny - hojně používají ukazovací zájmena jako nahrážku za německé určité členy.  Ale stejně se na to mrknu, jestli jsem to s nimi nepřehnal. Díky za upozornění, ale i za zbytek kritiky. 

 

Aleš: Ano, Alešu, jsem tady! A rád Tě vidím. 

05.09.2016 00:18:03Edvin1

Janino, děkuji za přivítání a cenné úvahy. Velice si jich vážím. Jen co jsem tuhle povídku dokončil, hned jsem ji sem hodil, takže se může stát, že si to po čase ještě jednou přečtu a celou stavbu povídky přehodnotím. Zatím, nevidím dost pádné důvody něco podstatného měnit - nikdo mi neříká, že bych měnit měl.

A díky i za přečtení Šlápot. Tam jsou jak příběhy "krabicové", tak lineární. Rád bych věděl, jestli si tu knížečku tady mimo Tebe přečet ještě někdo. Vždyť se líbila i profíkům! ;-)

05.09.2016 00:07:36Edvin1

Květoň: Tvá slova mě těší:. Jenže já pořád nevím, jaký je na tu napínavost recept. Buď se mi to podaří, nebo ne. Ví to snad někdo? 

04.09.2016 14:33:34Edvin1

K3: To víš, tu šachtu jsem vysvětlovat nemohl, to bych ztratil tempo. Doufal jsem, že to nějak pochopíte. Díky za přečtení i kladnou kritiku. 

Patricia w: Doufal jsem, že si právě té kraslice někdo všimne - já se totiž vždycky těším, když mě něco takového napadne. Tvoje kritiky se, mimochodem, čtou taky dobře. ;-)

IQ: Právě toho jsem se bál - že Vás těma historkama zahltím. A to jsem tam chtěl přidat ještě jednu, jak jel Zdeněk na Plavce a po cestě zpět se stavil v hospodě na česnekačku a čerstvý mošt, a snad ještě bublaninu. Pak, jak jel ve tmě na kole, sjel do příkopu, což ho vyhodilo ze sedla... No, nechám si to do nějaké jiné povídky. :-D  Dík za tu "nádheru"!

Stázka: Díky moc!

Zordon: I já se těším, že jste všichni tady... Nečekal jsem tak hojnou návštěvu!  Zordone, podívej se na "poruchu" do Wikipedie. To je geologický výraz, označující zlom ve vrstvách skal. Ve stěně to prostě vypadá jako schod. Ještě: Ale Vypravěč BYL zkušenější! Aspoň v téhle věci. Jenom teď už skromnější. A pak: Takhle mi to vyprávěl. 

careful: Tak ty hodnotíš lit. tvorbu dle toho, co autor jí. Aha. Redaktorko. Důchodcovská vyprávění ze starověku? Taky bych něco takového nečet! :-D

Zatím tolik. Ale slibuji odpovědět všem! Pa!

 

 

 

 

 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.