Vlaštovčí září

Ani jsem se nestačila rozloučit

a vlastně ani rozkoukat

pavouci zatáhli své sítě

nejen pokoutně

smyslně těžké

a houpavě vonné

jak větve ostružin

v pichlavém bodláčí

Stojím u okna, v náruči svého kocoura, je totiž zvědavý, protože je ještě dítě, vyhlížím každé ráno z okna a pozorujíc oblohu přemýšlím, jaký bude dneska den. Kočík si své jemné tlapky opře o rám a lehce se přichytí drápky. Prostě se zaháčkuje, co kdybych ho náhodou pustila. Ale já vím, že je to pojistka k tomu, že kdyby něco, může hned startovat. Nejsem dnešní, jeho fígle už znám, ale nechám ho, ať si myslí.

Jsme v prvním patře, vlastně v podkroví a výhled z této pozice je nadmíru příjemný; okolí domu i vzdálenější krajinu máme jako na dlani. Krom jiného, je před domem hezky nostalgicky vzduchem nataženo elektrické vedení. Od sloupu ke sloupu jsou prověšeny dráty, každý den plné vlaštovek a jiřiček. To se našemu juniorovi líbí nejvíce. Budu upřímná: jsou tak blízko, že je možné rozeznat nachový odlesk jejich peříček; líbí se mi to taky. Už po ránu jsou hašteřivé, snad proto, že vědí, že letní den dokáže přinést pěkné parno, létají a brebentí jedna přes druhou. Když se na vteřinu zklidní, vypadají jak zápis v notové osnově: nota osminová, nota čtvrťová, předhánějí se, která bude mít lepší tón. Kocour z toho má oči navrch hlavy. Když se soustředí, vždycky je má doširoka otevřené. A tak vidí i to, co já nevidím, můru na okraji rámu, mouchu nad hlavou, on se ošívá a já mám co dělat, abych ho udržela a on nemohl využít mé nepozornosti k tomu, že vyskočí ven na střechu. Je ještě mladičký, neumí chodit po šikmé střeše, a než bych doběhla dolů, houpal by se na okapu. Asi by to zvládl, ale proč si máme po ránu vzájemně přivozovat taková traumata?

Opatrně vyklopím střešní okno a do místnosti zavane chlad. Dnešní ráno je studené, víc, než ta předešlá. Kočička má zas oči vypoulené, u sousedů kokrhá kohout a pes odvedle dnes výjimečně mlčí. Snad se mu něco nestalo? Ranní obloha má vousy z oparu, ale na obzoru se už objevuje lehký náznak úsvitu. V ulici je klid, i pošťák už tu byl a nastrkal všem noviny do schránek.

Taková rána jsou předzvěstí krásného dne, obloha se záhy vyčistí a hravě přeběhne v azurovou modř. Ulice je klidná, ale já vím, že za krátko ožije a bude jí slyšet překřikování a lomoz aut, významná napomenutí a vzrušené hlasy mísící se jeden do druhého. To děti dnes půjdou poprvé do školy. Některé úplně poprvé, některé jen poprvé po prázdninách. Hlavičky budou mít přeplněné zážitky a dojmy z uplynulých dní a nebude se jim dostávat času, aby je svým kamarádům dopodrobna vylíčily.

Ale teď je tu ještě ticho. Dnes nezvyklé, stejně jako chlad, který avizuje, že se k dnešnímu dni něco mění.

Sousedovic pes se asi probudil, zaštěká a probere k životu i ty ostatní. Pro pána! Kolik jich tu v okolí bydlí! Jejich hlasy kocoura polekají a sápe se mi ven z náruče. Pustím ho na zem a než zavřu oknu, vánek vnese do okna torzo pavučiny. Setřu ho z rámu a s jemným úsměvem pohlédnu ještě na chvíli do kraje. Letní árie skončily. Už nenapíšeme ani jeden takt, protože v notových linkách před domem zůstal zapsaný už jen houslový klíč.