Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+14 neviditelných
– – –
datum / id03.09.2016 / 471840Vytisknout |
autorwittgenstein
kategorieFejetony
zobrazeno231x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
– – –

 

 

Včera, nebo dokonce už předevčírem, tomu bylo přesně 100 let, co do Olomouce tenkrát na začátku září dojel Ludwig Wittgenstein.

Masa misi!, kdepak, neulevil si tehdy takovýmto zaříkávadlem ihned při výstupu na napěchovaný hrubý písek perónu…

 

Již začínám vidět první režijní možnost, zapsal jsem si též o den dříve větou, 31. srpna v 18:34.

Dnes posléze, 1. září, v den Wittgensteinova stoletého jubilea, v 8:50 ji už ovšem nevidím.

Takže musím ještě hloub pod vodu ustálené plochy hladiny.

 

Masa misi, start!

 

Co tedy v té luhačovické Nádražní ulici s kamerou na stativu můžu ukázat?

Zhruba totéž co kdesi jinde na Nádražní ulici jiné, na níž si ovšem kdesi v rožku mohu všechno příští nacvičit a odzkoušet.

Popřípadě, naopak, tomu v Luhačovicích natočenému mohu dát pár kroků od baráku s mou adresou v rekonstrukci rekonstrukce výsledněji lepší konečnou podobu.

Vždyť slovo Nádražní tam je tímtéž slovem jako Nádražní tady, stačí přece jen porovnat dvě dotyčné nárožní názvové tabulky.

Z čehož plyne, že nějakou případnou rekonstrukci přináležející, nebo se bezprostředně vztahující, k Luhačovicím v místě poblíž tamního nádraží, mohu dokonaleji či precizněji, též i levněji, uskutečnit kdesi někde na Nádražní ulici o 200 kilometrů dál.

 

Vždyť díky nenapodobitelné již záslužnosti Jejich Apoštolských Milostí Císařů našich předposledního a jemu předcházejícího, v téměř každém zdejším městě existuje Nádražní ulice, a je tedy možno v nich málem nekonečně konat rekonstrukce podle mého předešlého návrhu; nebo již vzoru.

Shrnu-li obtíž, jedinou překážku, mohu i tu stručně napsat poznovu: Ulic tohoto jména je dostatek, lidí však, nadaných kooperabilitou, i pro takovýto účel je k dispozici pramálo.

 

Napotřetí v tomtéž smyslu je možný ještě jiný pohled na tutéž věc, který nazvu kvůli přehlednosti navazujícího výkladu sémiotickým.

Neb se týká vysvětlování slovních významů – nebo jakési druhotné spojitosti s nimi.

 

Řekneme slovo Nádražní a myslíme jím význam nádražní; tedy nádražní nějak s kterýmsi místně dotyčným nádražím spjatý.

Též se však stane, že použijeme výrazu Nádražní ulice bez jakéhokoli uvědomování si spjatosti s kterýmsi nádražím, prostě dotyčné označující slovo používáme jaksi automaticky bez původní věcné souvislosti nebo přináležnosti, již jakoby jen ze zvyku.

(Obdobně jako třeba při označování ulice pamětným jménem Bedřicha Smetany se nám již pokaždé nevybavuje původní vousatá podoba dotyčného skladatele.)

Nádraží tu přestalo být nádražím.

 

Představme si ovšem ještě jednu vyplývající významovou konstelaci, jež už je spíše námětem povídky – dejme tomu v žánru sci-fi.

Poněvadž se jedná o bezespornou analogii, mysleme si tedy každou popisnou tabulku s označením ulice Nádražní, co jich v celé zemi je, jako bankovku, všechny ty tabulky jako bankovky téhož nominálu.

Každá tabulka s nápisem Nádražní je stokorunou.

Se stejným nominálem, bankovky jsou zcela stejné, platí zrovna tady, a přitom hned zítra stejně hodnotně ve zcela jiném městě.

Představte si nároží všech Nádražních ulic polepeny takovými navenek týmiž jednotlivými bankovkami.

 

S takovými smaltovanými bankovkami upevněnými čtyřmi šroubky po rozích lze předpokládat, nebo alespoň komusi vsugerovávat, že stane-li se jakýsi stručný příběh v kterési Nádražní ulici ve chvíli zrovna 14:40, poněvadž jsou významově i hodnotně stejně cenné, lze přijmout verzi, že tentýž stručný příběh se uděje, že nastane, probíhá, ve stejné chvíli ve všech Nádražních ulicích země.

Ve všech takových Nádražních ulicích se děje paralelně v týchž chvílích tentýž příběh.

Pokud jinak, v supermarketech platíme měnou čímsi nepravou.

 

Kdo nesouhlasí s takovou představou, předpokladem, predikátem, premisou nebo dokonce doktrínou, jistě, v době rozvinutého internetu může nastražit v každé Nádražní ulici webkamerové fotopasti a na několika monitorech takové záznamy, dějící se v reálném čase, tam, tam, nebo tady, sledovat a v jejich zaznamenaných dějích porovnávat.

 

Sledovat a srovnávat pro důkaz v každé chvíli ono dějící se totéž cosi v prostředí různých Nádražních ulic mezi sebou navzájem až do stavu nalezení případné paralelní shodnosti.

Dokonce cosi záměrně inscenovat v kterési Nádražní, a implikovat tak, že se obdobné nebo dokonce totožné uděje ve kterési Nádražní jiné.

Kterýžto sémiotický předpoklad, jeho ověření jako hypotézy, pozorování takového procesu případného vybuzení či iniciování záměrně chtěné synchronicity určitě stojí za pokus.

 

Pokud tedy nezmeškám, doběhnu-li, dojedu-li nato osobákem, duli, duli, duli, dum, ve čtvrtek 8. září okolo 14:40 na jistém místě luhačovické Nádražní ulice podniknu rekonstrukci toho, co se zde na pár desítek vteřin událo o měsíc a pět dnů dříve.

 

Nedostaví-li se ona, oblečena tehdy v šatech červenooranžového pro pohled ostrého odstínu, s níž jsem se zde míjel ve středu 3. srpna v tutéž dobu, vždyť nebude nikým ze čtoucích oslovena a pozvána, nevadí, poněvadž se dostaví podle zákona týchž sémantických nominálů na jiné místo, lze usuzovat, že i jindy, v jiné však Nádražní ulici.

A nedostaví-li se ani tam, a pro důkaz, či oslavu, nebude kýmsi zfilmována třeba pouhým příručním mobilem, dokonce ani její případná figurantka ne, tento fakt bude stvrzením naprosté negramotnosti všeho zdejšího obyvatelstva, pro něž zbytečné je psáti cokoli tohle dílčí téma paralelity rozvíjející, množící, končím tedy i zde.

 

S čím Ludwig Wittgenstein nepočítal                                                                         222

 

S takovouto příležitostí uvedení identity muže, kterého si já v souvislosti s onou mou zásadní luhačovickou zkušeností občas při psaní připomínám, nastal čas i na zmínku o jedné ze dvou mnou zrovna současně rozečtených knih.

V té s názvem NÁVRAT STARÉHO VARANA, jež je především sbírkou povídek, nalezneme na straně 117 po mém vkusu hodně dobře napsaný kus, který se jmenuje Kapitoly.

V souvislosti si dovolím stručnou poznámku: Toto Ajvazovo dílo má význam, ten pravý čtenářský význam, pouze ve formě citací.

 

V následném čtenářově asociativním rozvíjení takovýchto citací.

 

Přes zdánlivou odbytost dosavadního celku, zde v detailu připadá mi pro směřování budoucích mých snah, že předchozí věta má platnost čehosi jako stručného příkazu lodivodova sledujícího jediný možný kurz do bezpečí přístavu bráněného před nezvanými z vln nad hladinu ostře vystupujícími skalisky.

 

Potápěči, o něž se mi v těchto pokračováních především jedná, a jednati se i nadále bude, však v takových chvílích obvykle proplouvají, sledujíce tápavými pohyby dlaněmi roztažených rukou dno, ještě o pár námořních loktů níže pod kýly.

 

Neboť Ludwig Wittgenstein opravdu nepočítal s tím, co já budu následně rozvíjet touto mnou již týdny rozepsanou řečovou hrou.

 

Vyšel jsem, jdu a neopustím již řečený předpoklad, že v každém zdejším městě, do něhož v časech císařských dojíždíval vlak, mívají k nádraží přináležející Nádražní ulici.

(Pomineme-li v případném výčtu míst takovýchto spárovaných dvojic dnešní říšské periferie, jakými jsou třeba Praha, Brno nebo Olomouc, ovšemže.)

 

Náladám i zdaru příznivý stav nebýt v rozvíjení čehokoli odkázán na jiné v mém okolí, reálném i virtuálním, mi nastane, začne či bude se dít v dohledně příštím období snaze, poněvadž v půli nejbližšího dubna moje existence dosáhne žádané mety sedmdesáti let, a já nabudu práva jízd osobními vlaky zdarma.

Pokud mi bude dopřáno v každém ještě příštím mém dožitém roce, s takovýmto výdobytkem, dlouhým deset měsíců, neboť po zbývající 2 prázdninové míním využívat slev speciálních čtrnáctidenních jízdenek, budu dojíždět celoročně postupně od jednoho k jinému z oněch měst, v nichž nalézají se dvojice nádraží a podle něho pojmenované ulice.

 

Ostatně, jiní penzisté víceméně stejně bláznivě chodí krmit ptáčky nebo vysedávat při lovu ryb na březích řek, rybníků, poldrů, lužin a nádrží; a odcházejí od nich obdobně bez úlovků.

 

Já, podoben potápěči, pokaždé dvounoze vpluji od perónu podmořským žabím stylem do místa svého úkolu před budovou, probloudím opakovaně pojmenovanou ulicí, jako kdybych, jako jiní turisté tak činívají, postupně procházel dílčími sály jakéhosi muzea, případným sloupovím zaniklého podvodního amfiteátru.

Vnořovat se do pouličního muzea příběhů a příhod, které se již v té ulici staly, v jejich počtu i do těch třeba bez jakýchkoli vnějších zpráv a památek – nebo naopak s těmi i zažívat takové, které okolo či v souvislosti k mé přítomnosti tam teprve nastanou.

Dokonce já sám je přece mohu kromě pouhých evokací nějak vytvářet, či je k dění jen pouze iniciovat.

Přičemž k mému pocitu zdaru možná postačí je toliko dokumentovat.

Jiní by mohli jakýmkoli způsobem též.

(Pro nedostatečnost četby jim ovšem chybí znalost Wittgensteinova obrázku lokomotivy.)

 

Zabývat se čímsi paralelně shodnými týmiž příběhy v místně různých Nádražních ulicích, na různých místech v týchž časech, byť jejich přímými protagonisty třeba odlišnými a dálkami vzdáleností od sebe oddělených.

 

A zejména se pídit po vzpomínkách vztahujícím se k paralelně se dějícím týmž příhodám, jež mi nelze, nebo nebylo dáno, v Nádražních ulicích zažít tak řečeno an sich.   

 

Autenticky, s vlastní mou přítomností, mne se jakkoli týkající; v jejich zevní dějové věcnosti jako takové.

 

Do času dvou dnů před půlí příštího dubna je se třeba potápačovi tímto způsobem zápisků připravit, takovými mnohým roztodivně nesrozumitelnými náměty si nachystat repertoár; třebaže většinou, kteří zrovna dočetli, cíli jeho mise i přes podrobný dnešní výklad naprosto nerozumějí, stává se, odnaučili se číst dlouhé věty, vyjádřeno stručně, pregnantně…

 

 

 

.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.