Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

My z Ronavionu: Kapitola 10. Tajnosti

04. 09. 2016
0
1
486
Autor
Akrianna

Všichni se uklonili, někteří z úcty, jiní ze strachu. Své pohledy upřeli na dlažbu z temné hladké žuly. Vzhlédnout by bylo riskantní, a tak se jen soustředili na černé, šedavé a hnědé tóny kamene. Nikdo se královně nesměl podívat přímo do očí, dokud jej k tomu nevyzvala, nebo pokud neměl dostatečné společenské postavení. Tak to požadoval Rasbell, její bratr a předchůdce, a Nenenga po něm onen zvyk mileráda přejala. Snad měla pocit, že si jí tak poddaní budou více vážit a respektovat ji.

Hned za ní šel Kargor, v drahém plášti, které samozřejmě dostal darem od Jejího Veličenstva. Černé vlasy měl jako obvykle svázané do vysoko vyčesaného ohonu. Poddaní z něj měli snad ještě větší strach, než z královny, a to i přesto, že orci byli v království už patnáct let. Jediní, kterých se nebáli, byli paradoxně generálův syn, dcera a manželka. A samozřejmě, všichni litovali Nethil.

Oba šli z trůnního sálu na zasedání Rady. Tam už ostatní členové seděli usazení kolem stolu z černého kamene, po jehož obvodu byly přímo do kraje desky vytesány růže. Obraz na desce stolu, vykládaný perletí, zobrazoval rod vládnoucí dynastie: had, stočený právě kolem stonku růže.

Po pravé straně křesla, určeného pro královnu, seděla princezna Axana, a tvářila se otráveně do doby, než přišla její matka a s grácií se usadila. Nalevo od královny se už notnou chvíli šeptem bavil Torfen s lordem Algusinem. Ti dva byli podobně nafoukaní a slizcí, zkrátka tak dlouho se hledali, až se našli. Co asi mají za lubem tentokrát? pomyslela si Axana. Tohle jejich špitání nevěstilo nic dobrého. Snad neplánuje přesvědčit matku, aby zrušila jeho zasnoubení s princeznou Eloeren, a dovolila mu vzít si mě? Při té představě se jí udělala husí kůže. Přesně to si totiž Torfen od doby, kdy se začal zajímat o děvčata, přál. Rozhodně ne však proto, že by byl do následnice trůnu zamilovaný, ale protože se pokládal za jediného právoplatného dědice trůnu, a sňatkem s budoucí královnou by se pak po její korunovaci mohl těšit titulu Syn temnoty, což bylo oficiální temnoelfí označení pro krále.

Když se sešli všichni, vladařka pokynula lordu Wilhelmovi. Šlechtic, jeden z největších podporovatelů královny, vstal a důležitě si odkašlal, přičemž nezapomněl loupnout očima po Kargorovi, který se na něj pochopitelně zamračil. Věděl, jak mu generál má za zlé to, že si Ashtul vzal Scarlett. Wilhelm z toho však měl potměšilou radost. „Z vůle královny Nenengy II., Dcery temnoty a paní Severní podzemní říše, tímto prohlašuji schůzi Rady za započatou!“ prohlásil a posadil se.

„Nuže,“ začala Nenenga a poupravila si čelenku zdobenou rubíny „Již na minulém jednání Rady jsme se shodli na tom, že je na čase navázat diplomatické vztahy s Povrchem. Korespondencí s bývalou královnou regentkou jsme došly k následujícím rozhodnutím,“ Významně se rozhlédla po celé místnosti. „Princezna Isien se stane královnou Povrchu skrze sňatek s králem Titem.“ Dva starší lordi, sedící naproti, vedle Wilhelma, si vyměnili zmatené pohledy. Královně na Isien nikdy příliš nezáleželo, a teď ji chce provdat za někoho tak důležitého? Ale z diplomatického hlediska to smysl dávalo, takže nikdo z Rady neměl námitky.

„Princezna Eloeren, mladší sestra krále Tita, se vdá za Torfena.“ Bylo znát, že takzvaný princ se přes to stále nepřenesl, neboť se náhle přestal bavit s Algusinem, a jen probodával tetu pohledem. Avšak poté, co mu jeho přítel něco pošeptal do ucha, se Stříbrooký potutelně usmál a podíval se na Axanu, pak na Kargora, a nakonec zpět na Algusina. Bledé duhovky se mu při tom stříbřitě blýskaly ve světle lamp naplněných světélkujícími červy.

Na chvíli zavládlo ticho, jak všichni přemýšleli, jestli mají něco říkat, nebo raději zůstat zticha. Axaně se značně ulevilo, ale na druhé straně ji znepokojilo Algusinovo špitání. Ti dva by byli schopni jen tak zinscenovat státní převrat, kdyby se jim chtělo. Nezbývalo, než doufat, že jsou příliš líní. Princezna si vzpomněla na dýku, kterou měla nyní ukrytou v zaňádří, když si musela vzít šaty. Normálně ji nosila v tajné kapse kalhot. Ale ode dneška bude dýka vždy na noc připravená pod polštářem – jen tak pro jistotu.

Královna přejela rukou s pečlivě upravenými nehty, nabarvenými na černo, po svém perlovém náhrdelníku s velkým rubínem uprostřed. „A Axana, má prvorozená dcera a následnice trůnu, bude zasnoubena s Aranasem, nejmladším potomkem Verenenily a Anerethana.“

A jako když se v sultánských zahradách Dálného jihu vznáší k nebesům hejno zakrslých pralesních gryfů, jimž peří září všemi barvami, Rada propukla ve vzrušené šepotání. Dva starší lordi se navzájem ujišťovali, jestli nemají slyšiny. Wilhelm vrtěl hlavou, když s ním mluvil jeho soused, lord Egmont, správce pokladny. Torfen Stříbrooký zvrátil hlavu vzad a začal se hlasitě smát. Algusin to samé. Jen Axana mlčky upírala zrak před sebe, a cítila, jak jí krev začíná vřít.

Ozvala se rána, a všichni ztichli. To Kargor udeřil mocnou pěstí do stolu, tak, až ze zdi spadl portrét královny Nenengy I., a nabodl se na vztyčený meč vystaveného brnění. Namalované oči podobizny jakoby upřely zrak na svoji jmenovkyni, která právě poděkovala orkovi za to, že zjednal pořádek.

„Přípravy na svatby a zásnuby nechť započnou co nejdříve. Tímto považuji schůzi Rady za ukončenou!“ To byl signál pro všechny, že se mají zvednout a odejít. V místnosti zůstala pouze královna s Kargorem.

Axana se hned vydala směrem ke své komnatě, kde se plánovala konečně zbavit čelenky se závojem a vysvobodit se z nepohodlných šatů. Hned se k ní však připojil Torfen, Stále se uculoval.

„Těšil jsi se hodně na královskou korunu?“ popíchla jej dřív, než stačil otevřít ústa. Při konverzaci se samozvaným princem bylo nejdůležitější nedat mu příležitost urazit ji první.

Avšak dnes měl Torfen výjimečně dobrou náladu, takže jej Axanina připomínka nechala chladným. „Já alespoň nebudu muset na svoji nevěstu čekat osm let.“

To se princezny dotklo. Až teď si pořádně uvědomila, že jejímu snoubenci je teprve jedenáct let, podle toho, co si šeptali Egmont s Wilhelmem. Musela však něco odseknout, aby přestala živit Torfenovu škodolibou radost. „Alespoň se nechá přemluvit k poslušnosti bez bití.“ Sice tím u něj asi žádné pohnutí mysli nezpůsobila, ale bylo to lepší, než nic. Přidala do kroku, a brzy nechala bratrance za sebou.

 

„Kde jen může být?“ řekla Jasnokřídlá, a znovu zavětřila, aby se pokusila zachytit pach Akiri. Ráno, když se všichni probudili, už byla pryč. Mysleli si, že se třeba šla umýt k potoku. Ale elfka se nevracela. Rychle spolykali sušené maso a bobule, a jali se ztracenou kamarádku hledat.

Černohřívek chodil jako tělo bez duše, uši měl smutně sklopené a ocásek svěšený. Z fialových očí se vytratila všechna veselost i jiskra zvědavosti. „Kéž bych tak byl býval spal vedle ní! Možná by se pak neztratila! Určitě si myslela, že už ji nemám rád, a utekla,“ naříkal.

Jako odpověď mu k nohám přiletěl kamínek. „Přestaň už laskavě kňučet a soustřeď se na hledání, nebo ti dám důvod!“ okřikl ho Farendall. Měl jsem vědět, že s nimi budou jen problémy! myslel si. Byl by možná nejraději pokračoval bez elfky, ale to by pak ten zatrolený drak nedal pokoj – představa, že by jeho kníkání musel poslouchat až do Severní podzemní říše, se mu ani trochu nelíbila. Přítomnost Akiri mu ale příliš příjemná také nebyla, naopak, dívka ho podivným způsobem znepokojovala. Její zelené oči, husté tmavé kadeře, štíhlá postava, mračení se, když ji zlobil, aby si od svého znepokojení ulehčil… jako ona. Jako ona. Téměř jako ona, kdyby o pár let zestárla. Ta myšlenka barbara zabolela víc, než čekal. Nechtěl však před Jasnokřídlou, a už vůbec ne před Černohřívkem, dát najevo jakkoukoliv slabost těla i duše.

„Možná by bylo lepší, kdybychom se rozdělili,“ vydechl. „Kdyžtak se sejdeme za dvě hodiny u přístřešku,“ navrhl a rychle si posbíral věci.

Jasnokřídlá jen kývla. Vzala Černohřívka za tlapku a odešla s ním hlouběji mezi stromy. Pochopila, že ve skutečnosti chce Farendall spíš být sám. A nedivila se mu.

Po chvilce se Černohřívek, ještě zaskočený z Farendallova okřiknutí, konečně zmohl na slovo. „Co se stalo? Proč se na mě Far najednou tak obořil? Jemu snad není líto, že je Akiri pryč?“ Při vyslovení elfčina jména se musel přemáhat, aby nezačal natahovat moldánky.

Jasnokřídlá zavrtěla hlavou, copánky z hřívy se tak rozevlály do všech stran. Zatvářila se, jakoby chvíli váhala, jestli má bratrovi odpovědět. Pak se zhluboka nadechla. „To ne. Ale ani já pořádně nevím, jestli je tak rozhozený z toho, z čeho myslím. Víš, předtím, než byla vesnice zničena,“ Na pár vteřin se odmlčela a protřela si tlapkami oči. „Zkrátka… Farendall měl velmi rád jednu barbarskou dívku. Jmenovala se Hereka. Poznali se minulý rok, na svátek jarní rovnodennosti. Chtěl si ji vzít, ale pak…“ Dračice se znovu odmlčela polkla. Bylo vidět, že mluvit o něčem takovém jí není příjemné. „…pak se to stalo. A Farendall si myslí, že Hereka nepřežila. Pokud však přežila, stejně teď už patří jinému – orky nezajímají vztahy jejich nových žen. Možná i proto se chce vydat na Vysočinu, když už ne proto, aby našel Hereku, tak aby se s ní mohl setkat ve Snových síních bohů.“

Z Černohřívkova oka se skutálela velká slza a vpila se do měkké lesní půdy pokryté jehličím.

***

Bylo to nejlepší jídlo, které Akiri kdy jedla. Dokonce lepší, než kovářčiny uzené ryby a maminčiny lívanečky. Maso bylo propečené, ale přesto měkké a lahodné, kořeněné jakousi voňavou směsí bylinek. Zvláštní však byla jeho podoba: jakoby je někdo spíše nastrouhal velkou škrabkou, než nakrájel nožem. K masu jí Bael nabídl chlebové placky, nadýchané a ještě teplé, a také jemně opečenou šťavnatou zeleninu. V malé mističce pak Julia ještě přinesla hustou omáčku bílé barvy; Akiri si myslela, že je z kysané smetany, ale její chuť byla jemnější, opět doplněná kořením. Maximus to zřejmě v kuchyni opravdu uměl.

„Vidím, že ti chutná, má drahá,“ pronesl Bael, mezitím co dojídal zbytek masa. Akiri nezbývalo, než přikývnout. Kdykoliv totiž s něčím nesouhlasila, či se její odpověď zdála jinak negativní, ihned se jí dracherein tázal, proč tomu tak je, a snažil se přijít na to, jak s problémem učinit krátký proces.

Akiri pochopitelně doufala, že ji její přátelé nějakým způsobem najdou a osvobodí. Ale jak, když je Baelova pevnost tak dobře ukrytá? Šance by se zvýšily, kdyby se mohla dostat ven, sama a jen tak však odejít nemohla. Ani by nenašla východ. Musela by proto nějak požádat Baela, jestli by jí nepovolil krátkou procházku.

To však na někoho takového nešlo vyplivnout jen tak. „Chybí mi slunce a teplo z něj, a zeleň lesa… drahý.“ Šlo o to přistoupit na jeho hru. Ale jeho báchorkám o císaři stejně nevěřila. Císař Augustus měl jen jednoho syna, Marca, a ten zemřel po boku otce. Nic o mladé císařovně ani o Marcově ženě Akiri nikdy neslyšela.

Elfčino oslovení Baela zjevně potěšilo, dle zalesknutí v?jeho starobyle vyhlížejících očích. „Toužíš po procházce lesem, má milovaná? Když přikývla, údajný dracherein vstal od stolu a se zavlněním tógy přistoupil k?velké almaře u protější stěny, a vytáhl z?ní dva pláště s kapucí jeden menší a jeden velký, oba tmavě zelené barvy. Vrátil se zpět a pokynul jí, ať vstane. Přistoupil k?ní zezadu, aby jí plášť opatrně oblékl a sepnul. 

„Schovával jsem jej pro naše první dítě, ale dokud nedorosteš, poslouží dobře tobě,“ řekl, než si oblékl ten svůj. Akiri při zmínce o dítěti zbledla jako stěna. Okamžitě jí totiž v mysli vyvstala představa, jak se jí za sukni drží malá Baelova napodobenina, a druhá jí vrní v náruči.

Bael si jejího znepokojení nevšiml, zrovna si upevňoval meč do opasku. Kromě toho se ještě rozhodl vybavit okovanou holí. „Můžeme jít, má milá.“ Nabídl Akiri rámě, a ta jeho nabídku neochotně přijala. Přede dveřmi jí ale stejně zavázal oči pruhem tmavé látky.

„Venku dnes bude určitě krásně, a v lese budou zpívat ptáci. Určitě jsi také ještě neviděla všechny květiny – některé jsou vzácné, a je těžké je najít,“ říkal, mezitím, co ji s podzemními chodbami. Některé z nich se určitě musely napojovat na ony tunely, které vedly až do Severní podzemní říše. Ale ani kdyby tady s ní teď byli Černohřívek, Jasnokřídlá a Farendall, nemohli by je použít, protože by se s největší pravděpodobností ztratili.

Jakmile trochu poodešli od východu, Bael jí pásku opatrně sundal, a Akiri byla ráda, že znovu vidí slunce. Ať byly lustry dole v pozdemí sebekrásnější, a zářily sebevíce, onen hřejivý dotek nikdy nahradit nemohly.

Dracherein zvedl ruce na hlavu, roztáhl prsty, skřížil palce a mírně se uklonil. „To mělo být co?“ zeptala se Akiri. Odpověděl, že pozdrav slunci, a tím pádem vzdání holdu bohu Slunce, kterého jeho rasa, společně s bohyní Měsíce, jeho družkou, uctívala. Nabídl dívce rámě – nutno dodat, že bylo přijato velmi neochotně – a vydali se pokojným krokem mezi stromy.

„Podle staré drachereinské pověsti se kdysi dávno nejprve objevil velký kámen, tvrdý a studený. Avšak také tam byl velký kosmický drak, a ten se kámen pokusil pozřít, ale akorát v něm udělal pár prasklin a vylámal si některé ze svých mnoha zubů. Kousl do něj znovu, a kámen se rozletěl na dva kusy: z většího se zrodil bůh Slunce a z menšího jeho žena, bohyně Měsíce. Ti draka porazili, a jeho tělo rozdělili. Z jedné části udělali zemi, a z druhé nebe. Jeho zuby rozhodili po obloze, a tak vznikly hvězdy.“

Mezitím, co vypravoval, Akiri dovedla svůj plán na útěk k dokonalosti. Nasadila tedy svůj nejprosebnější a nejnevinnější výraz. „Baeli,“ začala „Mohla bych mít jednu prosbu?“

Něžně ji pohladil po vlasech, možná až opatrně, jakoby byla nějaký vzácný klenot, který by se snadno mohl poškodit. „Pověz, má nejkrásnější! Udělám vše, jen abys byla šťastná!“

To bych musela být na opačné straně Ronavionu, než ty! pomyslela si. „Ráda bych ještě jednou, naposledy, než se vezmeme, viděla své přátele. Abych se s nimi rozloučila.“ Bael by měl znát cestu k táboru, když ji odtamtud unesl. Snad ji už nešli hledat?

Bael jí políbil ruku. „Dobrá tedy, dovolím ti ještě jednou vidět tvé přátele, ale ne dnes, má milá. Již bychom se do setmění nestihli vrátit, a Maximus by o nás měl starost.“

Akiri nejprve chtěla začít odmlouvat, ale nakonec jen mlčky přikývla. Ještě jeden den by to mohla vydržet.

***

„Už je tma… a Akiri pořád nikde,“ zakňučel Černohřívek a schoulil se do smutného, zeleno-černého klubíčka u Akiriina místa na spaní.  „Určitě někam spadla, zlomila si nohu a umřela,“ pokračoval.

Jako na zavolanou se ve vchodu do přístřešku objevil Farendallův zamračený obličej. „Drž tlamu, nebo ti, na mou duši, zakroutím tím tvým dlouhým krkem!“ Chtěl pohrozit dráčkovi pěstí, ale Jasnokřídliny ohrnuté pysky a vyceněné zuby mu daly najevo, že už tou poznámkou o kroucení krkem zašel příliš daleko, a nebylo by rozumné pokračovat.

„A… ehm… proč nejdeme hledat ještě teď?“ rychle změnil téma.

Jasnokřídlá zavrtěla hlavou. „To není ani trochu rozumné. Kdo ví, co v noci po lese běhá! Jeden upír vám nestačil?"

„A to máme ztrácet čas neužitečným sezením v doupěti, mezitím co Akiri třeba trpí v brlohu nějakého orka?“ zakňučel Černohřívek

Dračice se podivala nejprve na něj, a pak na Farendalla. „Mrtví nebudete užiteční už vůbec! Navíc, i orci v noci spí. Raději přemýšlejte, kdo kam půjde, a jak to vůbec celé uděláme.“ Sama si lehla a pohodlně se stočila. Ještě chvíli bylo slyšet, jak spolu její bratři – rodný a adoptivní – mluví. Alespoň se už nehádali. Stále jí však nešla do hlavy jedna věc. Když s Černohřívkem dopoledne šli lesem, cítili zvláštní vůni, mísící se se slábnoucím pachem, který se jim zdál až podivně dračí. Nikdy nic takového ještě necítili, ale přesto se jim zdála povědomá, jakoby to bylo dědictví po předcích, zakořeněné hluboko v jejich podstatě. Možná ji jejich rodiče znali? Ale už dlouhá léta byli po smrti, neviděli svá dvě mláďata vyrůstat, a téměř nic dračího jim nestihli vštěpit. Mezitím, co Černohřívek přebral jemné elfí způsoby, Jasnokřídlá byla neohrožená jako barbaři. Stále však na rozdíl od nich nejprve uvažovala, a pak až konala, jak ji to učila Ithelen, která vlastně byla elfka.

Veškeré myšlenky se jí však teď, s přícházejícím spánkem, rozplynuly jako mlha.

***

„Dnešek je snad ještě krásnější, Akiri,“ liboval si Bael, když se zhluboka nadechl vůně lesa. „A to určitě bude i tebou. Konečně nemusím na procházky chodit jen sám nebo s Maximem.“

Elfka si o jeho „řečičkách“ myslela svoje, a raději se soustředila na to, aby dorazili zpět do tábora. Snad by se Farendall mohl obtěžovat toho šaška vyřídit. Určitě umí bojovat lépe, než Bael! Ten nafoukaný chlubil jí zatím se vším všudy předvedl jen jak si umí libovat v přepychu a jak má věrné sluhy. Večer ji po večeři, sestávající se z chlebových placek, oné omáčky, která byla i na oběd, a také zvláštních šišatých plodů, některé byly světle zelené a některé černé. Zelené měly na rozdíl od těch černých trochu trpkou chuť. K ním ještě byl jakýsi sýr, bílý jako sníh, měkký a slaný. Jídlo Bael spláchl pohárkem červeného vína, Akiri je zdvořile odmítla. Pak přišla ta horší část večera: Julie a Livie se jí na nic nezeptaly a odtáhly do koupelny. Tam ji svlékly a hodily do vany ve tvaru draka. Teprve až se Akiri vynořila z vody, všimla si, že ve vedlejší je pohodlně opřený Bael, hlavu má zakloněnou dozadu, zavřené oči, a Maximus mu myje dlouhé černé vlasy.

Bael otevřel oči a uculil se na dívku. „Ty se červenáš, má drahá! Snad by ses nestyděla před svým nastávajícím!“ zasmál se. Naštěstí brzy s koupáním se skončil, popřál Akiri dobrou noc a v doprovodu sluhy opustil místnost. Zbytek večera ji pak už naštěstí nenavštívil.

„Akiri,“ vytrhl ji nyní ze zamyšlení Bael. „Myslím, že jsme u vašeho přístřešku. A tví přátelé na nás už zjevně čekali,“ zamumlal, a v ten okamžik ho Akiri viděla poprvé zamračeného. Podívala de před sebe. Opravdu byli na mýtince, kde si postavili přístřešek z ohebných stromků. Na kameni tam seděl Farendall, a zamyšleně vyřezával dýkou, o které Akiri ani nevěděla, že ji má, něco ze dřeva. O kousek vedle ležel rozvalený Černohřívek a slunil se. Jakmile Bael promluvil, Černohřívek se zvedl a nastražil uši, oči rozzářené, protože zase viděl Akiri. Než však stačil otevřít tlamu, aby něco řekl, Farendall odhodil sošku, přehodil si dýku do levé ruky, tasil svůj meč a vykřikuje jméno boha boje, Xazirbise, rozběhl se proti nim.

***

Protože Akiri ani při ranním hledání nenašli, poslala Jasnokřídlá Fara s Černohřívkem do tábora a vydala se na lov. Dobře udělala, chytila dva vypasené králíky. Bohužel však při prohánění toho druhého přelomila své kopí, takže teď mělo poloviční délku. Řekla si však, že se s ním alespoň bude lépe létat.

Když se vynořila zpoza stromů na kraji mýtiny, leknutím úlovek málem upustila.

Na jedné straně stála Akiri, oblečené ve světle modrých šatech a s vlasy spletenými do copu přes rameno, protkaným stužkami. U nohou jí ležel zelený plášť s kapucí a vyděšeně se držela přitisknutá k rozpačitě kňučícímu Černohřívkovi. Vprostřed palouku, za občasného rozzlobeného výkřiku, bojoval Farendall s černovlasým cizincem. Mezitím co barbar měl v pravé ruce svůj krátký meč a v levé dýku, onen neznámý muž držel pevně oběma rukama pouze okovanou hůl, přestože se mu u opasku houpal dlouhý meč.

A Farendall bojoval statečně. Věřil, že mu medvědí kožešina a modlitba k bohu Xazirbovi dodá sílu. Neohroženě se vrhal proti modrookému cizinci olivové pleti, a byl by ho nejraději zadupal do země.

Avšak jeho protivník se netvářil, že se mu moc chce bojovat. „Nač ten vztek, mladý válečníku?“ zeptal se, když holí zablokoval další prudký výpad.

„Je moje!“ vyhrkl barbar v odpověď „Jen moje! Ty jsi ji unesl! Já jsem ji viděl první, rozumíš, slizký posluhovači démona z hlubin pekel?!“

Z toho, že tak začal nadávat, Bael usoudil, že je opravdu rozzlobený. „Statečný barbare, já se ti hluboce omlouvám, ale vždyť jsi to děvče ve spánku ani nedržel za ruku – jak jsem pak mohl tušit, že je tvé?“ Tón zachovával stále klidný – tak starobylou a moudrou bytost, jakou byl Bael, nemohl nějaký žárlivý klučina vyvést z míry.

Ale mladík v zápalu boje nedbal drachereinovy snahy zklidnit ho. „S takovými řečmi jdi políbit orka! Nejsi nic víc, než sprostý únosce! Tvá matka tě určitě zplodila s orkem, protože chodila sama po lese!“ Na to provedl několik dalších výpadů mečem a dýkou.

Bael je pochopitelně všechny odrazil, a pak uskočil vzad. „Podívej, chlapče, já ti doopravdy nechci ublížit, ale lekci slušného chování a úcty ke starším osobám by sis zasloužil!“ Na to tasil meč, odhodil hůl a přešel do útoku. Než se Jasnokřídlá stačila vzpamatovat z prvotního šoku, Farova dýka odletěla obloukem k přístřešku, těsně následována mečem, a barbar se ocitl rozpláclý na zemi.

Na hruď mu mířil cizinec svou zbraní. „Nebojuješ špatně, ale chce to cvičit a více se soustředit na průběh boje, než na nadávky.“ Podal mu ruku a pomohl poraženému na nohy.

V tu ránu u něj byli Černohřívek s Jasnokřídlou, a zaujatě ho očichávali. On jen zvedl paže a usmál se. Něco je na něm fascinovalo od chvíle, kdy jej spatřili. Byly to ty zlaté oči? Ne, to, jak byl cítit! Tajemná, příjemná, avšak starobylá vůně, která se mísila s dračím pachem. Kdyby tehdy nebyla bývala tak slabá, mohli podle ní najít Akiri. Nevěděli proč, ale jako jeden drak se k cizinci vrhli a začali se o něj otírat jako kočky a spokojeně přitom mručet.

„Jen klid, milí hřivnáči,“ řekl. Oba se okamžitě uklidnili a ustoupili. „Můj lid – a můj císařský otec především – pro vás měl slabost, a já ho plně chápu. Málem bych se zapomněl představit: jsem Baelus Augustus Aelianus Dracorianus.“ A uklonil se. Farendall jen nevěřícně hleděl, Akiri obracela oči v sloup.

Než se někdo stačil pohnout, Jasnokřídlá je představila. „Já jsem Jasnokřídlá, a toto jsou můj bratr Černohřívek a adoptivní bratr Farendall.“

„Velice mě těší,“ odpověděl Bael. Rozhlédl se kolem. „Co byste řekli na to, kdybyste dnes místo stromového přístřešku spali v pohodlných postelích, pod mojí střechou? Rád vás tam uvítám, a u dobrého jídla mi můžete povyprávět, kam máte vlastně namířeno. Berte to jako omluvu za to, jak jsem od vás oddělil Akiri.“

Elfka na to teď, když se měla na místo vrátit s přáteli, ani nic nenamítala. Jedinému Farovi se to pořád nepozdávalo. A tak, když se Akiri s Baelem a Černohřívkem vydali pro věci do přístřešku, vzal si Jasnokřídlou stranou.

„Já ti nevím, mi se ten chlápek pořád nelíbí,“ zabručel. „Nejdřív… nejdřív ze sebe udělá padoucha, a teď je najednou hrozně štědrý!“ Ačkoliv to nechtěl dát moc najevo, byl rád, že je Akiri zpátky. Za tohle u něj měl Baelus Kdosi Cosi pořádný vroubek.

Jasnokřídlá zastříhala ušima. „Je na něm něco zvláštního… ty jeho zlaté oči… snad z něj něco vytáhneme u jídla.“

Farendall se zatvářil zmateně. „Zlaté? Vždyť je má modré!“ Pokrčil rameny a v doprovodu své dračí sestry se vydal za ostatními.


1 názor

Alissa
20. 09. 2016
Dát tip

Přiznávám, že zapomínám, co se stalo v předhcozích kapitolách. Nicméně tohle zní příjemně a zajímavě.

Odstavec, kde Bael loví pláště ze skříně, se Ti nějak zvláštně překopíroval nebo co.

Slova  "slizký posluhovači démona z hlubin pekel“ mi zní na vzteklý výkřik trošku šroubovaně. Zato výzvu "s tím jdi políbit orka" s dovolením přejímám do slovníku a budu používat :)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru