Čas zmijí

Probouzím se oblečena
do čerstvých ran.
Jsem zaslíbena hrobníkovi.
Na lopatu sedám sama.
To už znám,
na cestě od varhan
chvíli zaváhám,
jsem přece dáma.

S křížem mám kříž,
hříchem pohříchu vládnu
a modlitby říkám už jen jako definice ze školy.
A možná právě proto
bývám často bita.
A možná proto tvrdím,
že mě to nebolí.

Často si ráda myslím,
že vlastně nejsem,
že jsem jen postava z knihy plné skic.
A že my všichni, i ta Marie,
jsme panenky na hraní.
Duté a bez krve.
Takže to zlo, co po světě plodím,
není vlastně vůbec nic.