ach zapřít tu prázdnotu

do které padáme

jablko dozrálo

adame   (sjuuu)

   

na skříni odfukují vlhko listy kopřiv
umřely žahy   rudý paže         
klín zavřel přání střádat do mrtě i nepotřebný
přestal vlnit a splaskl jako měchýř ryb
už sucho nerozdejchá  
jen skříň trochu saje do letokruhů
a jak se mění    člověka bolí žití
zpod prahů leze poslední z pavouků       sekáč
vyplňuje tichem čas
 

je to děs!
neplodnej klid škube teplým tělem
krmí ho zárodkem zmutovaný dokonalosti
rozsvěcuje umělý úsměvy 
dokud sebou tělo silněji nezatřepe

venku hoří tráva v umělým květináči
kombajny sekaj čumilům poztrácený klobouky
a slunce pálí jako šílený 
takhle si přisazuje pokaždý
nejdřív jak mílius a pak je sejme

vyšel ven v děravých ponožkách
našlapoval opatrně po rozbitý silnici
nakonec ho beton úplně vyzul
trochu ostýchavě zahejbal prstama a šel dál
slunce neslunce
jak si tak vykračoval    
najednou začal zpívat          za chvíli i tančit
a pak byl nahej

pohnula křivým obrazem
dívala se mlčky na ten cizí strach
nechápala jeho ostrý hrany
seděla uprostřed cizího světa sama sobě neznámá
a člověk nikde