Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Za oponou

10. 09. 2016
11
35
1733
Autor
IQ nick

Divnopovídka s velmi výstižným názvem Za oponou je ze všech mých povídek ta nejpodivnější.

Dlouho jsem zvažovala zda (a případně jak) čtenáře připravit na to, co ho čeká, aniž bych ho zároveň ochudila o celou škálu pocitů a myšlenek tak dokonale shodných s těmi, které prožívá hlavní postava příběhu.

Nakonec mě pozdě, ale přece napadl tento klíč: čtěte pozorně, odevzdaně a s otevřenou myslí. Není to takový blábol, jak to na první pohled vypadá. :o)) 13.9.2016

Za oponou
(jaro 2007)

 

Malinko překvapeně se rozhlížím povědomou krajinou, zahalenou hustými závoji mlhy. 

Ačkoliv je bezvětří, mlžný oblak žije vlastním pohybem. Z kotoučů bílé páry se vynořují a zase mizí černé plochy polí a stromů. Přízračné obrazy krajiny vypadají tak neskutečně, jako by vznikaly až v okamžiku, kdy na ně pohlédnu. Jako by Mlha hrála s mou fantazií hru na schovávanou.

Jako ve snu se před mýma očima, z bělostných oparů daleko na obzoru, vynoří ostrov. Čím déle se dívám, tím jsou jeho tvary jasnější. Je rozlehlý a hustě zalesněný mohutnými listnatými stromy. Ustupující mlha vzbuzuje dojem, že ostrov nehybně připlouvá blíž. Aniž bych věděla proč, vyjdu ostrovu vstříc.

Půda pod mýma nohama je nezvykle houpavě měkká. Podívám se na zem, ale mlha je tak hustá, že od kolen dolů nic nevidím. Vzhlédnu tedy k šedým obrysům ostrova a znovu vykročím. Tam je můj cíl.

Jdu pomalu. Těžce sunu jednu nohu před druhou. Připadám si, jako bych se brodila medem. Postupně si uvědomuji rostoucí únavu i váhu svého těla. 
Je vůbec možný být takhle strašně moc unavená? Vždyť ani nezvednu nohu! 
Z pilotní kabiny sportovních letadel, znám důvěrně sílu přetížení, ale tohle mnohonásobně překračuje moji zkušenost. 

Podklesávám v kolenou a dopadám na všechny čtyři.
Odpočívám. Snažím se pochopit situaci. Nevím, kde jsem a nevím ani, jak jsem se tady ocitla. 
Vím jenom jedno. Musím jít na ostrov.
S vypětím všech sil se zvedám a udělám ještě jeden krok. Při druhém mě opět zradí kolena a já bezvládně padám na zem. Nestačím si ani chránit obličej, ale pád nebolí. Je to, jako bych padala do babiččiných duchen. 
Ty hutné chuchvalce mlhy jsou možná vata.
Ležím bez hnutí, bez myšlenek, bez vůle.

Na zátylku mě zašimrá nepříjemný pocit ohrožení. Ošiju se. Má únava je rázem pryč.
Vyskočím na nohy a otočím se.
Přede mnou stojí dav. 

Dav postav bez obličejů a očí. Upřeně mě sleduje a v tom pohledu je zlá vůle.
Bez rozmyslu si nakročím a výhružně křiknu: „No co je?!“
Dav zaraženě couvne.
Ostražitě je fixíruju. Podivné postavy vypadají, jakoby každá měla přes sebe přehozené bílé prostěradlo. Jsou to jen kontury lidských těl. Bez tváří, bez očí. A přesto se dívají. 

Dívají se, ale zlá vůle zmizela.
Ještě chvíli čekám, co bude, ale pak mě to přestane bavit.
Hm ... to budou nějaký troubové, odfrknu si. Od nich mi nic nehrozí.
Lhostejně se otočím k Mlčenlivým zády a vykročím k ostrovu.

Jakmile pocit ohrožení zmizel, dostavila se únava. S pohledem upřeným na ostrov, nutím olověné nohy k pohybu. Olověné mám i ruce. Olověnou mám i hlavu. Cítím, jak se každým krokem zabořuji stále níž. 
Krok. Ještě jeden. Ještě.
To je zajímavý, strach je silnější než vůle, napadne mě, když nepřirozeně zpomaleně padám do bílé závěje.

Vyčerpaně ležím tak, jak jsem dopadla a ztěžka dýchám. 
Tak tam už nedojdu.
Přesně v tomhle okamžiku ucítím, jak mě vůle Mlčenlivých posunula o notný kus dopředu, blíž k ostrovu.
Pobaví mě to.

 

Mé tělo je tak těžké, že nedokážu pohnout ani prstem a tak se posadím uvnitř svého těla, trochu se natočím blíž k Mlčenlivým a s tichounkým smíchem laškovně zahrozím prstíkem: „Vy podvádíte!“
A najednou mi to dojde. Zaplaví mě mrazivá vlna děsu.
Tak takhle to je!

Všechny chloupky na těle se mi zježí hrůzou.

Jsem k smrti vyděšená, uvolněně rozesmátá, dokonale lhostejná. Všechno najednou!

Dívám se na Němé Stíny vznášející se přede mnou a v jediném okamžiku VÍM VŠECHNO.
Vím, kdo jsou a vím i co chtějí. Jsou tu proto, aby mi pomohly dojít na ostrov. Je to jejich práce. 
Vím, že z ostrova mě už nepustí. Vím! Ostrov je Smrt.

Ztracená v prostoru a času, ochromeně pozoruji ten trojjediný rozporuplný pocit strachu, veselí a netečnosti, ale můj věčně tikající mozek mě nezklame ani v této chvíli.
Co bude potom? Stanu se jednou z nich? Zařadím se do Davu a budu postrkovat nerozhodné ke konci? To snad není pravda! Fakt budu muset pracovat i po smrti? Tohle je úplně mimo všechny představy o smrti, které jsem kdy slyšela nebo četla. Ale co kdo z živých vlastně doopravdy o smrti ví?
Doufám aspoň, že tenhle džob nebude trvat celou věčnost. Vypadá to na pěknou nudu.

Děs a pobavení pomalu mizí, vládu přebírá lhostejnost.
Zkoumavě si prohlížím prázdné tváře Mlčenlivých. Nespěchám. 
Nevypadají nešťastně. Třeba to není zas tak špatný. Být bez vůle, bez chtění, bez času ...
Jednou stejně umřít musím, tak proč ne dnes? Proč ne teď, když už jsem tak strašně unavená? 
Teď nebo jindy, není to jedno?

Jo, je to jedno. No tak jo. Teď.
Spokojeně se uložím zpátky do svého těla. 
Je to vlastně fajn. Teď už doopravdy vůbec nic nemusím. Ani na ten Ostrov už dojít nemusím, Oni mě tam donesou. Jaká úleva!
Zaplaví mě úžasný pocit blaženosti. V mé duši se rozprostře Absolutní Klid. 

S průzračně čistou myslí se přívětivě odevzdávám Spánku.
Každý výdech odnáší pryč část bolesti i tíhy mého těla. Zvolna se nořím do nekonečného Ticha zářivě bílých polštářů. 

Už nevím nic.

 

~ ~ ~ ~ 

 


Trýznivě ostrý zvuk mi prořízne lebku a trhá ušní bubínky na cucky.
Nechci být rušena. Chci spát.

Další úder hluku mě vytrhuje z nejhlubšího spánku.
Nechte mě být. Proč mě budíte? Já chci spát!
Ještě jednou se zhoupnu na vlně bílé závěje, ale mé vědomí už nespí.

Zvukové rázy přicházejí v pravidelném rytmu a proti mé vůli mě vytahují z mlh.
Se sílícím bděním roste i tíha a bolest.
Analytická část mozku už začíná zpracovávat nasbíraná data.

„Vau...vou.“
Co je to za rámus?

„Vangou.“
Někdo volá.

„Vlankou!“
Něčí jméno.

„Blanko!“
To je MOJE jméno! Prudce otevřu oči.


„Blanko!“
S úlekem se posadím. Petr mě volá! Petrovi se něco stalo!
Zoufalství a hrůza, které slyším v Petrově hlasu, mě nenechávají na pochybách. Petr je ve smrtelném nebezpečí!
Vyskočím a rozběhnu se proti hradbě Mlčenlivých.
Petrovo volání o pomoc zaznívá odněkud z daleka za jejich zády.

„Blanko!“
„Petře!“ volám, ale z mých úst nevyjde ani hláska. Už jdu! Vydrž! Už jdu!
Jako ve zpomaleném filmu sunu betonem zalité tělo dopředu a postupně mi začíná docházet, že to nebude tak lehké. 
Co se mu stalo? Strachem vybičovaná představivost mi kreslí hrůzné obrazy toho nejhoršího, co se mému muži mohlo přihodit v těchhle močálech všude kolem. 
Jak jsme se mohli takhle ztratit?! 
Hlavně nepanikař! napadne mě těsně před tím, než během snově malátného pádu usnu.

„Blanko!“
Otevřu oči. S obrovskou námahou se zvednu na kolena a zabejčeně lezu po čtyřech za hlasem svého muže. Přijdu ti na pomoc, i kdybych se tam měla doplazit po břiše! 
Ale má vůle už nestačí. Cítím, že mě opět opouštějí síly. Chce se mi brečet, mám strach, že to nestihnu včas. 
Petře, hlesnu, ale to už se bezmocně nořím do mléčné tmy.

„Blanko!“
Zarputile vstávám. 
Tak takhle by to nešlo! Vyrazím vpřed, už mám taktiku, musím ujít co nejdelší cestu, než zase usnu! Nedívám se vlevo, vpravo, musím jenom jít. Nic jiného, jenom jít!
Už tam budu, vydrž! Prosím Petře, vydrž!!

Dav Mlčenlivých před každým mým krokem couvá, trochu prořídne a snad i zprůsvitní. Dokonce mezi sebou začínají dělat uličku. Nikdo mi v ničem nebrání, zbývá jen ovládnout vlastní tělo.

Dalším krokem šlápnu do prázdna. 
Panebože, já zase usnu. Já teď nemůžu spát! JÁ NECHCI!!!


Otevřu oči. 
Aha! Tak to nebyl Petr, kdo potřeboval pomoc.
Široce rozevřenýma očima nevidomě zírám do stropního světla, které se otáčí v zběsilých kruzích.
Je vlastně zvláštní, že jsem tak rychle v obraze.

Bezvládně ležím, částečně na zemi, částečně v Petrově náruči. Hlava se mi klinká na všechny strany jako hadrové panence. Konečně se mi podaří zaostřit na Petrův obličej.

„Prdelko!“ vydechne s citelnou úlevou. „Už je to dobrý?“
„Ne.“
„Mám zavolat záchranku?“
„Jo.“
Opatrně mě pokládá na zem a odbíhá pro mobil.
Těch pár vteřin stačí na to, aby se podlaha našeho bytu proměnila v bažinu. Pomalu mě zalévá teplá, lepkavá tma. Nezadržitelně klesám do temných hlubin nevědomí.

„Blanko!“
Zděšený výkřik donutí bažinu vyplivnout mě zpátky na zem. S námahou otevřu oči.
Přiklekne a chvějící se rukou mě pohladí po vlasech. „Tohle mi nedělej,“ šeptne.
Jsem ráda, že je tu se mnou.

„Říkali, že přijedou do pěti minut. Co mám dělat?“
Vím, co má dělat, ale nevím, jestli v sobě ještě vyškrábnu dost sil na to, abych mu to mohla říct. 
Každý milimetr mého těla váží tunu. Tíha mé únavy je nezměrná.

Snaž se, přemlouvám se. Zamakej, tentokrát pro sebe, DĚLEJ! Možná je tohle tvoje poslední šance. ZABER!!

 

Dívám se svému muži do očí a s nepředstavitelným úsilím sotva slyšitelně zašeptám: „Mluv ... na mě. Nepřestávej.“

 

 


35 názorů

StvN
18. 10. 2016
Dát tip

Důležité slovo je "děj".


IQ nick
18. 10. 2016
Dát tip

StvN: děkuju za čtení i komentář.

Musím se přiznat, že z něho moc moudrá nejsem, ale pochopila jsem, že ti to nesedlo, což mě mrzí. Tak snad příště :-))


StvN
17. 10. 2016
Dát tip

Píšeš hezky a docela dobře ti jdou i popisné pasáže, nicméně i tak to člověka po chvíli začíná nudit. Nedala jsi mi žádné vodítko, které by mi poskytlo nějaký návod, jak se v textu pohybovat. Celé se to ztrácí. Podle mě i v popisných pasážích musí vykukovat nějaký děj.


IQ nick
14. 10. 2016
Dát tip

Janina6: děkuju za čtení, komentář i tip.

Musím se přiznat, že mě vůbec nenapadlo, zamýšlet se nad tím, jestli něco zní jako hororové klišé a zda v kombinaci s hovorovými výrazy z toho náhodou nebude stylová míchanice. Já to blbec napsala jak mně zobák narost. :o))) No, mám se co učit.... :-) dík.


Janina6
14. 10. 2016
Dát tip

Příběh mě zaujal. Je pravda, že poměrně brzy se dá odhadnout, co se s hlavní hrdinkou vlastně děje, ale protože vyprávění je dost sugestivní a atmosférické, nezačne nudit. Závěr se mi líbí – je to sice dojemný happy-end, ale rozhodně v mezích uvěřitelnosti.

Při čtení mi trochu vadily dva extrémy. Prvním jsou některá, dá se říci, hororová klišé jako „Zaplaví mě mrazivá vlna děsu“ nebo „Všechny chloupky na těle se mi zježí hrůzou“ a patosem zabarvené pojmy jako Absolutní Klid, Spánek, nekonečné Ticho… které se na druhé straně „bijí“ s hovorovými výrazy, jako fixíruju, nějaký troubové, džob. Pro mě je z toho taková stylová míchanice, která mi občas přeruší plynulost čtení. Jinak je to ale velmi dobrý text, myslím si. Jazyková drobnost na závěr – všechna tři „jakoby“ v této povídce bych psala s mezerou (jako by vznikaly, jako by mlha hrála…, postavy vypadají, jako by…).


IQ nick
05. 10. 2016
Dát tip

Vigan: děkuju za čtení, pochvalný komentář i tip. Jestli příjdeš na to, co tomu chybí, ráda si to přečtu. :-))


IQ nick
04. 10. 2016
Dát tip

K3: moc děkuju, že jsi si s tím dal takovou práci a zanechal mi tady sérii dojmů a myšlenek. Tohle je přesně ten hlavní důvod, proč jsem povídku přihlásila do PM, o umístění v soutěži mi zas až tak nejde. :-)

Je to skutečně můj osobní zážitek, ostaně jako všechny dosud zde uveřeněné povídky. 


K3
04. 10. 2016
Dát tip

Ještě jednou se vracím. Já  tuhle studii, doslova se to tak dá nazvat, předtím nečet. Přeskočil jsem to, protože se mi to zdálo dlouhé. Prostě čas... Až včera večer. Ale to není ono, večer v únavě takový text číst. Teď ráno jsem se k tomu vrátil. Říkám si přečtu stránku, jak to na mě asi bude působit? Snažil jsem se, opravdu do toho vcítit, být tam s Tebou. A povedlo se mi to. Přečet jsem to v mžiku celé a zapůsobilo to mnohem víc než večer. Jako bych tam byl. Je to silný text. Jen nevím jak to dopadne v pozici PM. Je to něco odlišné a bude se to těžko posuzovat. Já bych nejradši nehlasoval, ale nějak se s tím zkusím poprat.


K3
03. 10. 2016
Dát tip

Teď po přečtení jsem si to uvědomil. Zmínila ses po přečtení mého Bubáka. Tak to jsem Ti možná trochu pomohl rozhodnout se zda to napsat. Když je to jak říkáš tak je to bezvadný. Budu se snažit to ještě několikrát přečíst a zapamatovat si. Ale pro Tebe to může být přínosné. Můžeš z toho čerpat inspiraci k dalším povídkám.


K3
03. 10. 2016
Dát tip

Teď jsem si uvědomil: není to Tvůj vlastní prožitek? O něčem jsi se mi zmínila-mám dojem?


K3
03. 10. 2016
Dát tip

Ona je asi na pokraji smrti, na hranici živa či neživa. Někde na konci tunelu... tak nějak jsem to pochopil. A Petr ji chce zpět, snaži se ji udržet při životě. Vědomí = život. 

Pro mě je to takové Tvoje hledání nových směrů. Zkušební jízda. Experiment. Nezatracoval bych to. Ale ani nepřeceňoval. Spíš výseč z příběhu než příběh sám. Takže kdybych měl říct povídka, tak to kulhá. Zůstanu u toho experimentu. Ale nemůžu říct, že se mi to nelíbilo. Jen v tom nepoznávám Tebe. Spíš careful a její někdejší povídky... Tip.


IQ nick
16. 09. 2016
Dát tip
Lakrov: děkuju za věcný a povzbudivý komentář i tip. Obě věci, které tě zarazily se mi líbí přesně tak jak jsou, tak je s dovolením nechám tak. :-))

Lakrov
16. 09. 2016
Dát tip

Dva příslovce za sebou (...Malinko překvapeně...) hned na úvod nepůsobí dobře.  Tady ...před mýma očima, z bělostných oparů daleko na obzoru...  ## by se hodilo změnit pořadí těch dvou sdělení a vynechat interpunkci.  Po přečtení dvou-tří stránek mi to ještě pořád připomíná záznamu snu  s náladou jakési těžkopádné bezmoci. Jakoby mdloby nebo oddalované probouzení  z narkózy... Celkem napínavě je to napsané, vysvětlení, která mě v průběhu  čtení napadala, se nakonec ukazují jako přibližně správná a tušení,  kdo je autorem, opět nezklamalo.  Tip.  


IQ nick
13. 09. 2016
Dát tip

Siraeli: děkuju za náštěvu, čtení, milý a osobní komentář i tip.

Považuji za příznačné, že jsem první komu jsi napsala komentář. Tyhle zážitky jsou opravdu velmi silné.... a mluví se o nich velmi obtížně, protože na popsání toho co se dělo obvykle neexistují ta správná slova....


Siraeli
13. 09. 2016
Dát tip

Moc se mi to líbilo, podrželo to mojí pevnou pozornost až do konce.Mám hodně podobnou zkušenost. Ne s Mlčenlivými:-), ale s tím překrýváním reality (že se děje všechno najednou, jakoby v jednom bodě) - nechápu jak, ale dokázala jsi to popsat. 


Siraeli
12. 09. 2016
Dát tip

Poutavě napsané, nepustilo mě to ani na chvíli. Zažila jsem něco podobného. 


právě ten šok je součástí čtenářského vjemu, nápověda by ten efekt snížila...


IQ nick
12. 09. 2016
Dát tip

aleš-novák: já jsem hodně zvažovala jestli to nějak uvést, aby byl čtenář od začátku v obraze. Ale já jsem taky nebyla, a myslela jsem, že bych tím čtenáře ochudila o tu nejistotu, nechápání, nerozumění, které jsem pociťovala já. A zároveň jsem si myslela, že ten konec je dostatečně vysvětlující.

To nejlepší, co bych mohla asi napsat je: následující text přijměte odevzdaně a s otevřenou myslí.. ale to mě napadlo až teď. :o)))

Moc děkuju za čtení, milý komentář i tip.


trvalo mi chvíli, než jsem se naladil, ale je to strhující.

ono v tu chvíli to nemusí být úplně srozumitelné ani pro přímé účastníky, natož pro pozorovatele...

proti jiným tvým textům úplně jiná liga, řekl bych...


IQ nick
11. 09. 2016
Dát tip

blacksabbath: jo, jo, hlavně, že to dobře dopadlo ...

Děkuju za návštěvu, komentář i óóóbrovské souhvězví.  :-))))


při čtení mě provázela husí kůže.......*/***


IQ nick
10. 09. 2016
Dát tip
okoloidúci: bezprostředně mi to moc jako pohoda nepřišlo, ale samotný okamžik odevzdání se spánku byl nevyslovitelně nádherný.... Radovane: děkuju za návštěvu, pochvalný komentář i tip. Doufám ale, že se nebudeš zlobit, když se nebudu řídit tvou radou. Pro mě je cenný každý názor. A obzvlášť ty nesouhlasné nebo kritické mi dávají látku k přemýšlení. :-)

Jsi borec a psát umíš. Skoro tak dobře jako já. Na ostatní se vykašli, ti tomu nerozumí. /*


okoloidúci
10. 09. 2016
Dát tip

... v bezprostrednej blízkosti smrti som ešte nebol, slovo „tunel“ som použil len ako metaforu. Tvoja cesta na Avalon vyzerá sympaticky, dúfam, že raz budem kráčať práve po takej :)


IQ nick
10. 09. 2016
Dát tip

okoloidúci: moc děkuju za čtení, komentář, hvězdičku i tip.

O tunelu se hodně píše, ale  já jsem žádný tunel neviděla, vypadalo to spíš jako cesta na Avalon... :-)


okoloidúci
10. 09. 2016
Dát tip

... zaujímavé a výborne podané svedectvo z tunelu medzi životom a smrťou. *


IQ nick
10. 09. 2016
Dát tip

Hani, já jsem pochopila, že jsi pochopila ... :o)

Goro, já se určitě nezlobím, možná jsem to měla nějak uvést v anotaci...


8hanka
10. 09. 2016
Dát tip

pochopila som,  mne to bolo jasné, v komentári píšem -  stav medzi...som myslela medzi životom a smrťou...a vrátiť odchádzajúceho - vrátiť ho prakticky z druhého brehu...


Gora
10. 09. 2016
Dát tip

Blanko, nevím, zda je to povídka...psát jistě umíš, ale to mystérium mi nesedlo, tak se nezlob:-)


IQ nick
10. 09. 2016
Dát tip

bříza bělokorá + Gora + 8hanka: děkuju za čtení a komentáře.

Mrzí mě, že to není dostatečně srozumitelné. Snažila jsem se co nejpřesněji popsat co se odehrálo, když jsem zničeho nic, bez varování, upadla do bezvědomí. Tedy přesněji řečeno, co jsem "prožila" v prostoru mezi životem a smrtí.

Hanko, máš pravdu, mám nejskvělejšího muže na Zemi, a i já si myslím, že tenhle příběh je o síle lásky. Děkuju za souhězdí i tip.

 


8hanka
10. 09. 2016
Dát tip

zaujímavý pohľad na stav medzi...aspoň ja to tak chápem... vidím, láska skutočne dokáže nemožné, aj vrátiť odchádzajúceho ...je skvelé, že máš taký vzťah,  takého manžela:)

***


Gora
10. 09. 2016
Dát tip

Ty přece umíš...tohle mi trošku připomíná příběh Merejseva, co přišel o nohy...nerozumím, co jsi tím chtěla říci


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru