Za oponou

Za oponou
(jaro 2007)

Malinko překvapeně se rozhlížím povědomou krajinou, zahalenou hustými závoji mlhy. 

Ačkoliv je bezvětří, mlžný oblak žije vlastním pohybem. Z kotoučů bílé páry se vynořují a zase mizí černé plochy polí a stromů. Přízračné obrazy krajiny vypadají tak neskutečně, jako by vznikaly až v okamžiku, kdy na ně pohlédnu. Jako by Mlha hrála s mou fantazií hru na schovávanou.

Jako ve snu se před mýma očima, z bělostných oparů daleko na obzoru, vynoří ostrov. Čím déle se dívám, tím jsou jeho tvary jasnější. Je rozlehlý a hustě zalesněný mohutnými listnatými stromy. Ustupující mlha vzbuzuje dojem, že ostrov nehybně připlouvá blíž. Aniž bych věděla proč, vyjdu ostrovu vstříc.

Půda pod mýma nohama je nezvykle houpavě měkká. Podívám se na zem, ale mlha je tak hustá, že od kolen dolů nic nevidím. Vzhlédnu tedy k šedým obrysům ostrova a znovu vykročím. Tam je můj cíl.

Jdu pomalu. Těžce sunu jednu nohu před druhou. Připadám si, jako bych se brodila medem. Postupně si uvědomuji rostoucí únavu i váhu svého těla. 
Je vůbec možný být takhle strašně moc unavená? Vždyť ani nezvednu nohu! 
Z pilotní kabiny sportovních letadel, znám důvěrně sílu přetížení, ale tohle mnohonásobně překračuje moji zkušenost. 

Podklesávám v kolenou a dopadám na všechny čtyři.
Odpočívám. Snažím se pochopit situaci. Nevím, kde jsem a nevím ani, jak jsem se tady ocitla. 
Vím jenom jedno. Musím jít na ostrov.
S vypětím všech sil se zvedám a udělám ještě jeden krok. Při druhém mě opět zradí kolena a já bezvládně padám na zem. Nestačím si ani chránit obličej, ale pád nebolí. Je to, jako bych padala do babiččiných duchen. 
Ty hutné chuchvalce mlhy jsou možná vata.
Ležím bez hnutí, bez myšlenek, bez vůle.

Na zátylku mě zašimrá nepříjemný pocit ohrožení. Ošiju se. Má únava je rázem pryč.
Vyskočím na nohy a otočím se.
Přede mnou stojí dav. 

Dav postav bez obličejů a očí. Upřeně mě sleduje a v tom pohledu je zlá vůle.
Bez rozmyslu si nakročím a výhružně křiknu: „No co je?!“
Dav zaraženě couvne.
Ostražitě je fixíruju. Podivné postavy vypadají, jakoby každá měla přes sebe přehozené bílé prostěradlo. Jsou to jen kontury lidských těl. Bez tváří, bez očí. A přesto se dívají. 

Dívají se, ale zlá vůle zmizela.
Ještě chvíli čekám, co bude, ale pak mě to přestane bavit.
Hm ... to budou nějaký troubové, odfrknu si. Od nich mi nic nehrozí.
Lhostejně se otočím k Mlčenlivým zády a vykročím k ostrovu.

Jakmile pocit ohrožení zmizel, dostavila se únava. S pohledem upřeným na ostrov, nutím olověné nohy k pohybu. Olověné mám i ruce. Olověnou mám i hlavu. Cítím, jak se každým krokem zabořuji stále níž. 
Krok. Ještě jeden. Ještě.
To je zajímavý, strach je silnější než vůle, napadne mě, když nepřirozeně zpomaleně padám do bílé závěje.

Vyčerpaně ležím tak, jak jsem dopadla a ztěžka dýchám. 
Tak tam už nedojdu.
Přesně v tomhle okamžiku ucítím, jak mě vůle Mlčenlivých posunula o notný kus dopředu, blíž k ostrovu.
Pobaví mě to.

Mé tělo je tak těžké, že nedokážu pohnout ani prstem a tak se posadím uvnitř svého těla, trochu se natočím blíž k Mlčenlivým a s tichounkým smíchem laškovně zahrozím prstíkem: „Vy podvádíte!“
A najednou mi to dojde. Zaplaví mě mrazivá vlna děsu.
Tak takhle to je!

Všechny chloupky na těle se mi zježí hrůzou.

Jsem k smrti vyděšená, uvolněně rozesmátá, dokonale lhostejná. Všechno najednou!

Dívám se na Němé Stíny vznášející se přede mnou a v jediném okamžiku VÍM VŠECHNO.
Vím, kdo jsou a vím i co chtějí. Jsou tu proto, aby mi pomohly dojít na ostrov. Je to jejich práce. 
Vím, že z ostrova mě už nepustí. Vím! Ostrov je Smrt.

Ztracená v prostoru a času, ochromeně pozoruji ten trojjediný rozporuplný pocit strachu, veselí a netečnosti, ale můj věčně tikající mozek mě nezklame ani v této chvíli.
Co bude potom? Stanu se jednou z nich? Zařadím se do Davu a budu postrkovat nerozhodné ke konci? To snad není pravda! Fakt budu muset pracovat i po smrti? Tohle je úplně mimo všechny představy o smrti, které jsem kdy slyšela nebo četla. Ale co kdo z živých vlastně doopravdy o smrti ví?
Doufám aspoň, že tenhle džob nebude trvat celou věčnost. Vypadá to na pěknou nudu.

Děs a pobavení pomalu mizí, vládu přebírá lhostejnost.
Zkoumavě si prohlížím prázdné tváře Mlčenlivých. Nespěchám. 
Nevypadají nešťastně. Třeba to není zas tak špatný. Být bez vůle, bez chtění, bez času ...
Jednou stejně umřít musím, tak proč ne dnes? Proč ne teď, když už jsem tak strašně unavená? 
Teď nebo jindy, není to jedno?

Jo, je to jedno. No tak jo. Teď.
Spokojeně se uložím zpátky do svého těla. 
Je to vlastně fajn. Teď už doopravdy vůbec nic nemusím. Ani na ten Ostrov už dojít nemusím, Oni mě tam donesou. Jaká úleva!
Zaplaví mě úžasný pocit blaženosti. V mé duši se rozprostře Absolutní Klid. 

S průzračně čistou myslí se přívětivě odevzdávám Spánku.
Každý výdech odnáší pryč část bolesti i tíhy mého těla. Zvolna se nořím do nekonečného Ticha zářivě bílých polštářů. 

Už nevím nic.

~ ~ ~ ~ 

Trýznivě ostrý zvuk mi prořízne lebku a trhá ušní bubínky na cucky.
Nechci být rušena. Chci spát.

Další úder hluku mě vytrhuje z nejhlubšího spánku.
Nechte mě být. Proč mě budíte? Já chci spát!
Ještě jednou se zhoupnu na vlně bílé závěje, ale mé vědomí už nespí.

Zvukové rázy přicházejí v pravidelném rytmu a proti mé vůli mě vytahují z mlh.
Se sílícím bděním roste i tíha a bolest.
Analytická část mozku už začíná zpracovávat nasbíraná data.

„Vau...vou.“
Co je to za rámus?

„Vangou.“
Někdo volá.

„Vlankou!“
Něčí jméno.

„Blanko!“
To je MOJE jméno! Prudce otevřu oči.

„Blanko!“
S úlekem se posadím. Petr mě volá! Petrovi se něco stalo!
Zoufalství a hrůza, které slyším v Petrově hlasu, mě nenechávají na pochybách. Petr je ve smrtelném nebezpečí!
Vyskočím a rozběhnu se proti hradbě Mlčenlivých.
Petrovo volání o pomoc zaznívá odněkud z daleka za jejich zády.

„Blanko!“
„Petře!“ volám, ale z mých úst nevyjde ani hláska. Už jdu! Vydrž! Už jdu!
Jako ve zpomaleném filmu sunu betonem zalité tělo dopředu a postupně mi začíná docházet, že to nebude tak lehké. 
Co se mu stalo? Strachem vybičovaná představivost mi kreslí hrůzné obrazy toho nejhoršího, co se mému muži mohlo přihodit v těchhle močálech všude kolem. 
Jak jsme se mohli takhle ztratit?! 
Hlavně nepanikař! napadne mě těsně před tím, než během snově malátného pádu usnu.

„Blanko!“
Otevřu oči. S obrovskou námahou se zvednu na kolena a zabejčeně lezu po čtyřech za hlasem svého muže. Přijdu ti na pomoc, i kdybych se tam měla doplazit po břiše! 
Ale má vůle už nestačí. Cítím, že mě opět opouštějí síly. Chce se mi brečet, mám strach, že to nestihnu včas. 
Petře, hlesnu, ale to už se bezmocně nořím do mléčné tmy.

„Blanko!“
Zarputile vstávám. 
Tak takhle by to nešlo! Vyrazím vpřed, už mám taktiku, musím ujít co nejdelší cestu, než zase usnu! Nedívám se vlevo, vpravo, musím jenom jít. Nic jiného, jenom jít!
Už tam budu, vydrž! Prosím Petře, vydrž!!

Dav Mlčenlivých před každým mým krokem couvá, trochu prořídne a snad i zprůsvitní. Dokonce mezi sebou začínají dělat uličku. Nikdo mi v ničem nebrání, zbývá jen ovládnout vlastní tělo.

Dalším krokem šlápnu do prázdna. 
Panebože, já zase usnu. Já teď nemůžu spát! JÁ NECHCI!!!

Otevřu oči. 
Aha! Tak to nebyl Petr, kdo potřeboval pomoc.
Široce rozevřenýma očima nevidomě zírám do stropního světla, které se otáčí v zběsilých kruzích.
Je vlastně zvláštní, že jsem tak rychle v obraze.

Bezvládně ležím, částečně na zemi, částečně v Petrově náruči. Hlava se mi klinká na všechny strany jako hadrové panence. Konečně se mi podaří zaostřit na Petrův obličej.

„Prdelko!“ vydechne s citelnou úlevou. „Už je to dobrý?“
„Ne.“
„Mám zavolat záchranku?“
„Jo.“
Opatrně mě pokládá na zem a odbíhá pro mobil.
Těch pár vteřin stačí na to, aby se podlaha našeho bytu proměnila v bažinu. Pomalu mě zalévá teplá, lepkavá tma. Nezadržitelně klesám do temných hlubin nevědomí.

„Blanko!“
Zděšený výkřik donutí bažinu vyplivnout mě zpátky na zem. S námahou otevřu oči.
Přiklekne a chvějící se rukou mě pohladí po vlasech. „Tohle mi nedělej,“ šeptne.
Jsem ráda, že je tu se mnou.

„Říkali, že přijedou do pěti minut. Co mám dělat?“
Vím, co má dělat, ale nevím, jestli v sobě ještě vyškrábnu dost sil na to, abych mu to mohla říct. 
Každý milimetr mého těla váží tunu. Tíha mé únavy je nezměrná.

Snaž se, přemlouvám se. Zamakej, tentokrát pro sebe, DĚLEJ! Možná je tohle tvoje poslední šance. ZABER!!

Dívám se svému muži do očí a s nepředstavitelným úsilím sotva slyšitelně zašeptám: „Mluv ... na mě. Nepřestávej.“