Archivářka

Z četby ji vyrušil mobil zvonící ve vedlejší místnosti. Ta pitomá nasládlá melodie, kterou si její mutter tak oblíbila.

Zavřela knihu. Poslouchala.

„No... Nevím. Prostě s ní není řeč. Neříkej, že je blbá... Možná... Já nevím. Zkusím s ní ještě promluvit. Čau.“

Bouchnutí mobilu o stůl. Kroky. Mutter ve dveřích.

„Hedviko, tak co teda?“

Dívka švihla očima ke stropu. „Ne, interiérový design opravdu studovat nepůjdu.“

„Ještě si to rozmysli. Teď volal...“

„Já vím, otec.“

„Myslí to dobře. V Praze by ti zajistil bydlení a na té škole má i nějaké známé a...“

„A na to kašlu. Vím, co chci dělat.“

Sledovala mutter, jež kroutila hlavou. „Archivářka. To je teda džob za všechny prachy, opravdu.“

Dívaly se na sebe. Vteřinu. Možná dvě. Pak Hedvika zase sáhla po knize.

„Ještě něco?“

Odpovědí byly matčiny rozhozené ruce a odchod zpět do vedlejšího pokoje.

„Interiérový design,“ šeptla si Hedvika pro sebe a napadlo ji, že by z ní mutter měla nejraději Avon lady nebo další Aquababes nebo aspoň modelku, co nosí vysoké štekle, v kabelce má čivavu s akorátně zastřiženými drápky a v hlavě dilema, jestli jsou lepší tmavě nebo světle hnědé vlasy. A pak to celé spláchne ledovou kávičkou s dalšími tmavě a světle hnědými háry zastřiženými podle světového „cool“ žebříčku.

„Mrdat takový svět.“

Položila knihu na postel. Musela vypadnout. Někam ven.

Najde ji také dneska? Beztak ano. Najde vždycky. Teda skoro. Když se mu chce. Když se mu chce procházet a povídat si a ptát se nebo prostě jen sedět a být zticha.

Hedvika vyšla z panelového domu a zamířila do srdce Hodonína. Prošla přes centrální křižovatku, kde digitální číslice ukazovaly dvacet stupňů Celsia a kde chlapík v bavoráku prošlapával plynový pedál. Kráčela směrem k náměstí, kde stojí kostel svatého Vavřince, radnice a kde voda tryská ze zpívající fontány.

Minula banku, obchody s hadry nebo lahůdky, kam se chodí ráno na gulášovku s rohlíky a turka ve skle.

Pak jí chytil za ruku. Bývá trochu chladnější, ale Hedvice to nikdy nevadilo. Stiskla mu ji. Vždycky si mačkali ruce a zkoušeli, kdo vydrží více.

Posadili se za fontánu, která zrovna hrála Dvořákovy skladby.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

Hedvika přikývla. „Jasně.“

„Proč říkáš mamce mutter?“

Pousmála se. „Prostě tak. Vyšťourala jsem, že naše rodina měla příbuzné v Pohořelicích, které byly před válkou německé. A já mám němčinu ráda. Nějak ke mně patří. A já k ní.“

„Aha...“

„A můžu se zeptat já tebe?“

Vzhlédl k ní.

„Jak se vlastně jmenuješ?“

Uhnul pohledem.

„Říkej mi, jak chceš.“

„Třeba John Rambo?“ rozesmála se Hedvika při pomyšlení na kombinaci takového jména a hubeného chlapce, o kterém ví, že je sedmák, že je zvědavý a taky tajnůstkář.

Díval se na ni, jak se směje a svraštil obočí. „John kdo?“

Plácla ho po rameni. „Zapomeň na to.“

Fontána dozpívala.

Vysoko nad náměstím proletělo letadlo, chlapec se přikrčil a přivinul k Hedvice.

„Neboj,“ uklidňovala ho.

„Já... Já se nebojím,“ řekl a narovnal zase záda.

„Ale jo, bojíš.“

„Tak teda trochu jo.“

„No vidíš... A čeho vlastně?“

„Že přiletí znovu.“

Hedvika pohlédla na nebe. „To letadlo?“

„Jo. Že přiletí a zase to shodí. Jako tenkrát.“

Chlapec houpal nohama, kterýma nedosáhl k zemi. „Jak jsi na tom s tím bádáním?“ zeptal se.

„Myslíš jako v archivu? Teď jsem podrobně prošla školní kroniky a...“

Hedvika vyprávěla o své badatelské práci zaměřené na historii Základní školy Mírové náměstí, kam chodila od jedničky do devítky a odkud se pak dostala na gympl, ze kterého chce teď na vysokou. Povídala mu třeba, jak na Míráku dříve fungovaly dvě školy. Jedna pro kluky a jedna pro holky. Jak tam ve třicátých letech dělali průzkum, kdo se jak často myje, jí, v čem spí a taky jak často sportuje.

Vyčetla, že spousta děvčat nesportovala vůbec, některé jedly jen dvakrát denně, pár se jich koupalo třeba i jednou za čtrnáct dní a že spaly v oblečení, které měly na sobě i přes den.

Chlapec přikyvoval.

Pak řekl: „Spousta rodin byla dost chudých. Pomáhaly jim různé sbírky. S oblečením a tak. A taky se dostávalo mléko.“

Hedvika se k němu natočila. „Jak to víš, Johny?“

„Prostě vím.“

„To tvoje tajnůstkaření... Je to potřeba?“

Usmál se. „A už máš ty kroniky pročtené všechny?“

„Ještě ne, ale už budu končit. Jsem na počátku války.“

„Jo...“

Po náměstí kráčely matky s kočárky. Děti spaly. Ženy srkaly kafe z papírových kelímků.

„Poslouchej, jak jsi to myslel s tím letadlem?“

„Co?“

„No, že přiletí a zase to shodí?“

„No jako tenkrát.

„Kdy jako tenkrát?“

„Jako tehdy po obědě.“

„Ty myslíš bombardování? Hodonín byl bombardovaný ve čtyřiačtyřicátém, ne?“

Chlapec se zvedl, šel blíž k fontáně, kde si dřepl a ponořil ruku do vody. Pak se otočil k Hedvice s tím, že už musí jít. A že zase přijde, až bude korzovat po Národní třídě. Taky řekl, že nechápe, proč už dnes lidi dnes po Národní nekorzují.

„Protože korzují v nákupáku, Johny. Vadí ti to? Mně ne, ať si dělají, co chtějí.“

„Johny,“ zopakoval chlapec. „To vlastně není tak špatné jméno. Tak zase někdy.“

Hedvika zvedla ruku na rozloučenou.

Podívala se na hodinky. Tři. Chvíli přemýšlela. Má to cenu? V archivu končil časový rozsah pro badatele za hodinu. Ale co. Šla.

Bylo to proti její systematičnosti, přesto to udělala. Přeskočila strany. Doufala, že najde. A našla.

Bylo jich šest. Tři prvňáci, dva druháci a jeden sedmák. Dvacátého listopadu čtyřiačtyřicátého roku chvíli před půl jednou odpoledne je jako mnoho dalších obyvatel města zabily bomby svržené spojeneckými letadly.

Našla i jména. Zajímalo ji hlavně jedno. To sedmákovo. Nejmenoval se Johny. Jmenoval se jinak, ale nezapsala si to. Jeho tajemství bylo teď i její tajemství. Třeba jí ho řekne sám. Třeba ne. Třeba si budou jen dál mačkat ruce. Ta jeho bude trochu chladnější.

Pak Hedvice na mobilu pípla esemeska. Mutter. Prý kdy dorazí domů, že přišla kamarádka pro objednávku z kosmetického katalogu a jestli si v něm teda něco vybrala. Aspoň ten matný pudr, co?