Karamelové frappucino, prosím!

Hej ty,

 

tak se Zdeňkem to do budoucna moc nevypadá. Fakt se mi líbil, fakt jsem tomu chtěla dát šanci! Fakt! Jenže… Co se nestalo. Stojíme takhle ve Starbucksu a já si objednávám svoje karamelové frappucino a pak se otočím na něj a on si vzal jenom mangové smoothie??? Kdo si sakra kupuje ve Starbucksu mangové smoothie. MIMOZEMŠŤAN!!! Už jsou tu! A já jednoho našla.

 

No dobře, to nebyl ten problém, kvůli kterému nám to nevyšlo. Ten nastal, když prodavačka vyřkla tu osudnou částku k placení a on tam jen stál a díval se na mě. A já se dívala na něj a prodavačka se dívala na mě a já na prodavačku a pak prodavačka na něj. A bylo to fakt děsně trapný.

 

Tak jsem vytáhla peněženku a potupně jsem to zaplatila.

 

Naštěstí to zachránil originální větou.

 

„Já ti to pak dám.“

 

Vybrala jsem stoleček u okna, abychom mohli být blízko u sebe, ale ještě než jsem stihla dosednout, tak ho vidím, jak míří k pohodlným křeslům o kousek dál. Vůbec mě neregistroval, takže jsem se zase sebrala a šla za ním. Otevřel si smoothie, pohodlně se opřel a začal se mě na něco ptát. Předklonila jsem se tedy co nejvíc, jak jen mi to moje upnuté džíny o číslo menší dovolily a odpověděla jsem mu.

 

Konverzace docela ubíhala, až mě to překvapilo.

 

Pak padla tma a tak byl čas jít.

„Kde bydlíš, doprovodím tě.“ Pozor gentleman.

„Hele čínani. Co kdybychom si na tu cestu koupili víno. Je hezky, tak se projdem.“ Takže žádný gentleman. Klasický muž. Hádej, kdo to víno platil. No on ne.

 

„Ty máš doma hada? Opravdickýho hada? To musím vidět. Neodejdu, dokud mi neukážeš hada.“ To říkal on ne já. Ne, že by mě jeho had nezajímal, jen co je pravda.

 

Hada nakonec ani neviděl.

Ale já jo.

„To bylo hezký.“

„Jo, bylo.“

„Zajdem někdy zase na kafe?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Protože ve Starbucksu si lidi dávaj kafe, ne něco v lahvi se šroubovacim víčkem.“

„Aha.“

 

Takže tak.

 

Už abys přišel ty. Tyhle jednorázovky mě přestávají bavit.

 

Tvoje kávová

---