Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pouť z tropů pod Himaláj aneb s Ganéšou do Nepálu

03. 10. 2016
6
28
1427
Autor
Hugo Ramon

ze sbírky : Hugův DEKAmeron II, čili nalej do pračky i aviváž

Pouť z tropů pod Himaláj aneb s Ganéšou do Nepálu

 

               Při pohledu od Indickýho oceánu k Nepálu si připadám  jak hlavou dolů. Celejch 3200 kiláků. Vyplivli jsme poslední betel z huby a naskakujeme na BUS z nejjižnějšího cípu Indie Kanyakumari do posvátnýho Madurai. Byla by škoda nenavštívit jedno z nejstarších měst světa s významným poutním místem pro hinduisty – pestrobarevným chrámem Šrí Minakší.
                Madurai je sice vícemetropolí  jihoindickýho Tamilnádu, ale s pouhým milionem obyvatel se může kamarádit maximálně s naším Jičínem. Šofér byl asi na vedlejšák pilotem stíhačky a šlapal plynu na krk jak o závod. Náš aerobus se prosmýkl mezi kaskádama  rýžových polí a obrovskýma  palmovýma  hájema  s miliónem kokosáků. Oslňující zeleň nás přiváděla k chuti na pivko.  Jsme zvědavý na chrámovej komplex a hlavně sloníka Ganéšu se čtyřma pažema – mysl, intelekt, ego a svědomí. Možná taky symbol 4 indickejch kast. Po světě se  prej pohybuje na chytrý  myši, velký jako kůň. To se to Gatesovi prodával hardware, když opisoval u Indů.
                Dvanáct 50i metrovejch gópur ční nad šestihektarovej areál. Před chrámem se tísní tisíce poutníků a situace smrdí beznadějí. Roman neztrácí optimismus a s výkřikem : „Hugo, nečum – víajpí,“ vskočil mezi fešný domorodce a dere se srdnatě ke vstupní kontrole. Nesměle jsem se připojil do vleku za svý živý beranidlo. Průprava z rockovejch koncertů, fotbalu na Spartě i pražský dopravní špičky. V útrobách vesele barevný stavby ze 16. století  zíráme na Síň tisíce sloupů (997) a spousty bůžků a božíků. V samym nitru chrámu nám vojáci zakazujou fotit, jedná se prý o svatyni.
                Na ulici zakopneme o krámek místního zlatníka a po solidní prajsovský hádačce si odnášíme 5 různejch stříbrnejch prstýnků s polodrahokamy (měsíční šutr, granát). Máme namířeno na Madurai Junction Railway Station a železným ořem do půltisíce kilometrů vzdálenýho Madrásu (od r.1996  Čennaí) – přístavu na jihovýchodě Indie na  pobřeží Bengálskýho zálivu.
                V kupé nás čekalo big překvapení. Konečně pěkný mladý holky – studentky univerzity. Oko nevybouřenýho flouta viditelně zjihlo. Teď mi tak napadlo, že v Indii je lidí nepočítaně všude, ale pěkný roštěnky jsou někde poschovávaný. Se svou zásobou angličtiny jsem se s čokoládovejma polomáčenkama nemohl měřit. Naše středoevropský reálie moc nefungovaly a o World’s Fashion zase víme houbeles my. Opít slivovicí se nedaly a na zkoušku fyzickýho  kontaktu  jí zas bylo málo pro nás dva. Ty zatraceně pronikavý  indiánský kukadla! Hmm… Ještěže  barbíny za hodinku unavily naše toporný pokusy o seznamku natolik, že o ztratily zájem o kolíky kdesi ze středu Evropy. Všechny naše nohy zas v klidu míří k matičce Zemi a dumáme, jak to zaonačit v madráskym přístavu.
Původní plán - dvoudenní plavba na Andamanský ostrovy - vzal za svý kvůli vojenský přítomnosti v oblasti a tím i hlídanýmu pohybu. Když se obavy potvrdí – čeká nás asi Nepál a Himaláje.
                V Madrásu je postavená řada rozlehlejch koloniálních baráků, včetně nádraží a přístavu. Čtyřmilionový hlavní město Tamilnádu nás přivítalo tisícovkou  rikšáků (u nádraží jsou vyrovnaný jak zelí na družstevním poli) a příšernym smradem v přístavu. Došli jsme až k plavebním pokladnám. „Můžete odplout na Andamany, ale … až za dva dny. Cesta lodí trvá 2 a půl dne.“
Lodní lístek se nedá koupit na internetu, jedině den dopředu v kanceláři a to systémem : kdo dřív přijde, ten dřív mele. Rozlišujou 4 typy ubytování : kabina deluxe (2 lůžka), 1. Třída(4), 2. třída(6) a patrová noclehárna. Cena se pohybuje (kromě sardinkový masáže) 40-70 USD na osobu. Nabídnou ti sice citron v nápoji, tabletě … asi proti kurdějím. Ale 60h houpání a zvracení nás odradilo.  Není vo čem. Výletníci pojedou pařit do Nepálu.
                Na venkovní terase nádru sedí podobně starej dobrodruh z Germánie a Roman si cvičí slovní zásobu. Je vděčnej za tenhle kontakt, protože jinak je mu v týdle části světa výborná skopčáčtina k neužitku. Singl putování je údajně zcela jinej. Víc tě nutí vnímat okolí. Naslouchat šumu větru. Smolík pacholík – my jsme dva.
                Vida, klucí jsou poučený. Koupili si lístky do economy class za pětinovou cenu a hurá na Sonauli, Káthmándú a Mount Everest. Nebo do Tibetúúú. Vznešený prominetní kupé z Ágry do Kéraly vystřídala otevřená voliéra pro 15-20 hubenejch indiánů, černochů i číňanů … Pronajali jsme sice 2 lůžka(ze 6), ovšem jsou obsazena šklebící se družinou upracovanejch dělňasů & spol. Ulička spojující dočasný ubikace je taky plná masa a tak stojíme jako tvrdý Y a čekáme na zázrak. Vytasil jsem jízdenky a zoufale se snažím mluvit do osmahlý živý zdi plný dobráckejch ksichtů. Až teď jsme zaregistrovali obrovitýho chlapa, s lehkým nádechem nejhlubší tmy, jak se chláme na palandě v patře. Z přerostlýho koledníka se vyklubal šikovnej číman, co se vyzná. Že do šesti večer nenatáhneme kosti je jasný, pak prej tu nezbednou chásku můžeme vyhnat. Když si sedneme na svý místa – půlčíci se smrsknou už teď. A taky že jo. Páč jsme dvě hodinky nesměle spíkovali, prozradil Leandro něco o Mozambiku, dlouhý pouti za lepší skývou chleba i svůj věk, 26 let.
                 V šest Roman zatleskal a naše postýlky osiřely. Konečně! Při čištění zubů pozoruju, jak si místní krasavci cpou do rozpučenejch chřtánů klacek a systematicky ho okusujou. Pak ho mydlí po sklovině jak kartáček. O zázračnejch účincích Sewaku jsem se dozvěděl až doma v Praze. Po rozednění se to zase všude kolem čile hemží. Směřujeme na Luknow a Gorakhpur. Měli jsme chuť vycachtat se v posvátný řece Ganze ve Váránasí, ale je to přece jen zajížďka 400 kilometrů. Mark Twain o svatym městě  napsal: „Váránasí je starší než historie, starší než tradice, starší dokonce než legendy a ještě dvakrát tak staré, jako to všechno dohromady.“

                 Dopoledne se ve vlaku objevil Xi Xao z Bohové musejí být šílení. Nahej indickej pygmej s rouškou přes svý mužství a s kopím nebo oštěpem v ruce. Přesná kopie. Pojednou se ve vagónu zklidnil živoucí chumel. Přibližoval se k nám conductor a exekutor v jedný osobě. Proti našim hobitím kámošům – zcela civilizovanej městskej týpek. Vyvičený voko mu proslídilo čekárnu na chodbě a „významný muž pod státní penzí“ neomylně, ale blahosklonně zamířil k nám, Evropanům. Zrentgenoval lístky, přidal pár  rádobyžoviálních blábolů o nebezpečný verbeži ve vagónu economy class a jeho chilli pohled zabrzdil euforii na křováckym bojovníkovi. Rozhovor napudrovaný moci se skromnym pozemšťanem vypadal asi tak :
„Ukaž lístek!“
Nic.
„Máš lístek?“
Nic.
„Ukaž doklady!“
Osika civí k zemi.
„Máš doklady?“
Přistižený oči se propasírovaly skrz podlahu vagónu.
Věří, že už není vidět.
Ne tak smýšlí státní mašina.
„Tak padej ven!“ a kopal nebohýho mužika před sebou. Vlak naštěstí právě kopíroval pohyb netrénovaný cyklistky. Xao  průlet dveřmi jedoucí soupravy i následný dopad na vyprahlou indickou prsť  přežil.

                Rozlučka s Leem v Gorakhpúru připomínala malou národopisnou slavnost. Chlapský objetí po zápaďácku, mini tanečky s brumendem po africku a mávání jako všude po světě. Velká  železná potvora (mám vláčky rád) nás dovezla až 7 km před hranici do Nautanwy . Pro zbytek trasy se naše zadnice uvelebily v rikša taxi.

Sonauli. Pomezní město spojující plodnou matku Indii s nepálským Himalájem. Hranice probíhá skrz město. Indický celníci se při pohledu na nás smáli. Asi čekali, že s naší mizernou dejvickou výstrojí cílíme na trek do Himalájí. Ukázali nám domek na nepálský straně a vstupujeme. Pečlivej úředník nás okamžitě přivedl do rozpaků. Máme vysolit 40 americkejch doláčů nebo ekvivalent v západní měně. Nebo nepálský rupie. Ha. A to byl problém. Skrzevá bezpečnost máme z Práglu nakoupený šeky Thomase Cooka. Po kapsách se krčí dnes už nepoužitelnejch  deset tisíc indickejch rupií. Šeky celník nebere a přitom dvacet metrů opodál stojí směnárna. Nepálskou měnu nemůžeme mít u sebe, protože se nesmí vyvážet ani dovážet. Sapristi, to je situace. Osvítil mě duch svatej. Z pašerácký stezky mám u sebe pro strejčka příhodu  pajdu mařen. S vítěznym úsměvem podávám bankovku panu customs officer. Bere! Hosana! Za rohem čenžujeme Thomase Cooky za rupie a ejhle… pár kroků a před námi se tetelí ten nejúžasnější asijskej bar na světě. Dech se zrychlil a srdce nám buší jako před náročnym testem. Zkušeně obhlídneme nabídku, prohodím několik světáckejch slov s krčmářem a posadíme se na zahrádku. Parádní výhled do obou zemí. Ještě před třemi dny jsem měl nohy v Indickym oceánu. Tři tisíce kilometrů daleko. Teď máme za zády přerostlý  kopce, až se točí hlava. Šenkýř se vytahuje s plejádou beerů z různejch koutů světa. Mexickej San Miguel, holandskej Heineken, americkej Budweiser, australskej Fosters, německej Beck, čínský a indický patoky … Země zaslíbená vydává svý nejlepší importní plody. Je hodina po poledni a BUS do Káthmándú odjíždí v 19h (to už bude tma). Hora času na komorní pivní mejdan. Promazáváme se zevnitř balzámkem v sedmičkách. Za tři tejdny v Orientu hubneme na vegetariánský stravě, až na dva vzorky – bez přísunu vitamínu B. Do Garden Pubu se dostavil statnej mongoloidní bejk (to není urážka). Zjevně nefalšovanej šerpa. Nešlo nazapříst trekovej hovor. S plnou hubou moku se mi rozvázal jazyk a zvěděl jsem tolik, že Himaláje jsou krásný i zrádný, výstupy se nesmí podceňovat a za 50 USD na tejden nás vezme do horskýho sedla ve vejšce cca 4-4,5 tisíce metrů nad mořem. Pomůže s nákladem, ale musíme ho živit. Tak jsem mu zatáhnul pivo a plácli jsme si pro příště, až zase omylem zavítáme do Sonauli s lepší výbavou. Roman sice hulákal, že můžem vyrazit hned od stolu a nějakou Annapurnu v pohodě osedláme s flaškou piva v ruce, ale podobný výkřiky netřeba brát vážně. Zvlášť, když jsem usrkával pomalejc, páč mě při konverzaci se šerpičem přepadlo úporný překladatelský rozjímání.
             Půl hodiny po šestý se začalo rychle stmívat, cálujeme poslední sedmou rundu. Žádná hitparáda, ale naše zploštělý těla víc neunesla. V povznesený náladě nastupujeme  s dalšími 20 poutníky na 270km dlouhou štreku po úbočí Himaláje. Naštěstí ve tmě nevidíme propast, nad níž autobus plave po úzký silnici bez svodidel. Zapomněl jsem vám říct, že jsem od malička děsně ukecanej. Jsou dny, kdy se mi huba vůbec nezavře a tehdy jsem nucen požírat obědy staré i dva až tři dny, abych přežil. Dokážete si představit, co s povídálkem provede větší množství alkoholu na pololačno? V poslední řadě jsem zmerčil  milej španělskej pár a v cukuletu už nekrafali sami. Probrali jsme pití piva – tam se mohli toreadoři klidně sčítat, cestování po světě – kde kdo byl a kde nebyl, nestačili by na ně  ani 4 Hugové a nakonec klábosíme pelmel odevšad. Nasmáli jsme se jak malí kluci a holky. Asi jsou  taky pod parou nebo se naspeedovali něčím ostřejším.
                Roman zatím pokojně trčel čtyři řady před hispánci. Trochu mě to znervozňuje, páč to není klasický chování mýho parťáka. Přisedl jsem a vyzvídám co a jak. Prej je mu fest blbě. Neměl dávat sladký. Nemá kachní žaludek jako já.
„Máš igeliťák? Chce se mi blejt.“
„Jasně, že mám, tu máš.“
A jak mu ho podávám, želvovitě  mi docvakává, že to je ten pytlík z rána, kdy jsme ho z legrajdy perforovali několika prstíky, ale to už si můj spolubojovník marně hrál na Copperfielda. Kolikrát jsme toužili pít bezedný pivo. Těsně vedle. Všudypřítomná tma a okna dokořán odvedly slušnou práci a skryly naše trapný faux pas. O pauze na půl cesty přistoupil hotelovej naháněč. Vyzobává turisty už 150 km před cílovou destinací.  Bez nejmenšího odporu jsme se nechali zlanařit.
                Po takměř dvanáctihodinový jízdě otevírá svý poklady jitřní metropole Nepálu. Káthmándú.
Musím uznat kvalitu nabídky svižnýho dohazovače, z něhož se vyklubal spolumajitel hotýlku v turistický čtvrti Thamel. Tři noci v čistotě, klidu, s luxusním větrákem a splachovacím záchodem. Tuším cimra pro dva za 8 americkejch dolarů za noc.

                Samo milionový město je sevřeno himalájskými malikány, jimž kryjou záda osmitisícovky. Náše útočiště leží jen 130 kilometrů od Sagarmáthy, nejvyšší hory našeho světa. Přerostlej kopec  je samozřejmě nad naše síly. Nejsem Edmund Hillary a Roman není šerpa Tenzing. Víte, že Mt.Everest roste ročně o cca 3cm? Díky posunu zemských desek. Náhradou je nám výstup k Opičímu chrámu Swayambhunath. Překonání 365 schodů nám nečinilo tolik obtíží, jako všudypřítomný kvanta posvátnejch opiček a především blbec, kterej dřepěl někde v půli širokýho schodiště. V ruce třímal kapesní fujaru a na zemi střežil větší proutěnej koš. A v tý chvíli, kdy ho skoro míjíme – odklopil pokličku a … v mžiku se vedle nás vztyčila tlustá kobra. Měl jsem pocit, že si stříknu do hodobóžovýho  indickýho hábitu. Vzpamatovali jsme se, když natahoval dlaň a škemral o prachy za fotku se svým mazlíkem. 50 rupií. Roman ho poslal zčerstva a velmi peprně do prdele. Na opičím nádvoří se povalovala spousta červenejch kvítků a všude vlály modlitební praporky. Taky obchůdek se šperky lákal k bližšímu prozkoumání. Něco mini jsme skutečně opatřili. Náušnice pro babu a prstýnek pro dceru. Chrámu dominuje 1500 let stará buddhistická stúpa s posvátnejma relikviemi. Stúpu je nutný obcházet zásadně po směru hodinovejch ručiček. Nádherný počasí  naservírovalo poutníkům fantastickej výhled z chrámu na celý město. Cestou do ghetta turistů Thamelu jsme okoukli královskej palác (zvenčí) a hlavní třídu. Aeroflotí kancelář se mohla  topit v moři rupií, kdyby jejich éro startovalo na Moskvu a Prahu dřív než za deset dní. Plánovali jsme návrat do Evropy z Himalájí. Na bazaru prodávali kšeftmani všechno možný. Souprava typickejch národních kalhot s trikem se nedala odmítnout ani za těch 250 Kč na naše. Plus kožený řemínky a řada dalších tretek. Po půlhodince smlouvání na trhu kráčíme kolem zahradní restaurace Jesse James Bar. Typická drahá nalejvárna pro zápaďáky.
„Kurva! Maj cigára, pivo, maso.“
 Komfortní servis. Cena nemírná. To byl nápad – asi můj. Biftek medium na 300g, hulení, beer, klídek = otevřená kešeňa. Za dvě hodiny se svět převlíkl naruby. Neskutečný bolesti žaludku – toaleta permanentně natřískaná. Dokonce jsme se střídali ve frontě.
                Celej druhej den trávíme na dostřel hajzlíku. Je to, s podivem, náš novej kámoš. Třetí slunce na nás mrkalo už u busu na Sonauli. Vyrážíme směr Dillí. Přesun k hranici proběhl v pohodě, až na záchvěvy strachu z několika desítek zřícenejch aut i autobusů v propastný hloubce asi 100-300m pod úzkou vozovkou, obepínající horskej masiv.
                V indickym hlavním městě se zabydlujeme v malym hotýlku blízko Main Bazaaru v Paharganj. Prolezli jsme obrovský tržiště spíš na čumendu. Na samym okraji stánkařskejch orgií seděl viditelně  nezámožnej hindu a prodával svejch 5 banánů. Ve smlouvací euforii jsem ho stáhl z 10 rupií na 4, ale v okamžiku směny moji zištnou radost vystřídal pocit čerstvýho nadělanýho hnusu.Ten chlápek zhola nic neměl. Banány možná švihnul a vládl jen tím proprděnym kostýmem s prošlou expirací.   Zastavujem rikšáka a velíme směr zastupitelskej úřad ČR. Šikla se rada na cheapest odlet do Práglu. Tajemník přiložil pár starších časáků na trudnomyslnost a ve dveřích jsme se málem srazili se smíšenou dvojkou suchozemskejch cestovatelů. Náš původní plán byl taky po souši Turecko – Írán – Pákistán – Indie. Přijeli na ambasádu už poloslepí, oči skoro zalepený a volali po domově. V Pákistánu se při povodních brodili kontaminovanou vodou až po kolena. Uředník je rázně vrátil nohama na zem a poslal pro indickýho doktora.Logicky usoudil, že tropickejm trablím porozumí  líp místní zkušenej felčar než středoevropskej mistr s diplomem. I pro návrat jsme koketovali s pozemní trasou, ale vida nešťastníky – těšíme se na let se Swissair přes Curych domů, do Prahy. Odlítali jsme o půlnoci 30. srpna, čekání jsem si krátil požíráním asi 3 kilový plechovky ananasu s představou, že se krásně uvolním. A to se ve 30 stupňovym nočním horku bezodkladně stalo. Na Ruzyni bylo 12 a trošku jsme klepali kosu až do Dejvic. Odpoledne vysvitlo sluníčko a já vzpomínal, proč jsme my troubové nezůstali v tej Indii celý tři měsíce.

 

 

(1.10.2016)


28 názorů

StvN
18. 11. 2016
Dát tip

ok, měj se :)


Hugo Ramon
16. 11. 2016
Dát tip
To beru :-) jen s tou zralosti to neni tak ploche, jak pises. Ale dobry. Polepsim se pristi onanii ;-) mej se famfarove Pisu z telefonu jsem na cestach, tak zkusim avizo trefit

StvN
16. 11. 2016
Dát tip

Předpokládám, že hovorový jazyk je záměrný, neumím si představit, že by někdo nějak psal a přitom by to nebyl záměr, to ani nejde :) Každopádně tenhle záměr nefunguje úplně dobře, viz beletrie.

Jinak zralost kritika asi posuzuješ podle toho, jestli chválí nebo nechválí. Můžeš u toho klidně zůstat. Nicméně, že se v tvém případě jedná o jistý druh literární onanie je zjevné i z tvé reakce. Nesejde ti na podstatě toho, co píši, ale soustředíš se sám na sebe. Někdo by řekl narcismus, já říkám onanie, protože narcismus je stav, zatímco onanie je aktivita :) 

A nauč se posílat avíza :) 


Hugo Ramon
13. 11. 2016
Dát tip
Dekuji za vase postrehy, ovsem zpusob hovoroveho psani jsem zvolil zamerne. Byl jsem u svych 12 vypraveni - ala povidek - zvedav na reakce. Muj analyticky mozek bohuzel obcas vysila radu signalu v domneni, ze jsou pro ctenare podstatne. To je fakt. Naproti tomu se najdou taci, kteri se mnou opusti pritomny svet a cestuji prostrednictvim podobneho textu do neznamych kraju i neprozitych situaci. Je-li text pro vas nudny, netreba se omlouvat. Ovsem oznaceni textu coby onanie muze byt dusledkem nezralosti kritika neb jeho skrytych vasni.

StvN
13. 11. 2016
Dát tip

Přujde mi to trochu jako taková onanie. Nezaujalo mě to natolik, abych si to chtěl přečíst celé. Doporučil bych psát spisovně a pak tomu dát nějaký vypravěčský řád. Úvod se nese ve znamení výčtu místních pojmů a názvů, to je pro neobeznámeného čtenáře nuda. Když si tak pročítám text průběžně, tak se neustále soustředíš na nějaké cifry, jako bys psal encyklopedii. Omlouvám se, ale mně to přijde nudné.


Janina6
09. 11. 2016
Dát tip

Tak tohohle jsem zvládla pouhé tři odstavce a už na konci třetího jsem vlastně nevěděla, o čem čtu... Je pravda, že cestopisy nejsou můj oblíbený žánr, ale myslím, že problém je spíš v přemíře místních názvů, proložených přemírou hovorových výrazů. Vznikla tím pro mě směs, kterou se hrozně špatně "prokousává". Nerada něco nechávám nedočtené, ale tady tu výjimku udělám, promiň.


K3
04. 11. 2016
Dát tip

Nevadil mi takový ten ledabylý způsob psaní. Vadila mi přemíra indických a jiných cizích názvů. Kdo Indii nezná, tomu to moc neříká a kdo ji zná, ten to nepotřebuje číst. Kdoví jaký by byl text bez nich. Nejspíš z těchto důvodů se mi to zdá příliš dlouhé, až unavující. Ke konci jsem se musel přemahat. Přesto všechno je to zručně napsané cestopisné vyprávění. Jenže bohužel to je právě kámen úrazu - nejde o povídku... T.


Hugo Ramon
02. 11. 2016
Dát tip

Sice nevím, co znamená PM (snad povídka měsíce?), ale proč ne :-)))

Bez pomocných dělníků by katedrála nestála ;-)

 


StvN
02. 11. 2016
Dát tip

Ahoj, souhlasíš s nominací do PM?


Hugo Ramon
14. 10. 2016
Dát tip

Dík, bratranče :-) první část expedice pro dva pošuky u mě najdeš také :-)


Hugo
14. 10. 2016
Dát tip
Pěkné čtení...*

Lakrov
12. 10. 2016
Dát tip

> ...text nahlas přečíst a poté upravit...

Dobrý nápad :-)


Hugo Ramon
12. 10. 2016
Dát tip

Ano, to jsem zkoušel a vždy jsem promptně 3-4 obraty v řeči upravil. Možná bych si měl text nahlas přečíst a poté upravit :-)


Lakrov
12. 10. 2016
Dát tip

Nespisovnost ani (mírná) hrubost nevadí. Jen si myslím, že v psané podobě je potřeba udržet nějakou "standardní syntaxi zápisu", aby se text nestal obtížně čitelným. Slyšet tohle vyprávěné/čtené nahlas v podání vhodného interpreta by bylo lepší, než psaná podoba.


Hugo Ramon
12. 10. 2016
Dát tip

Díky, S opravdu chybí. Ledabylý přístup k divnovídce jsem opravdu neměl. Jen záměr zkusit psát, jak člověku zobák narostl a posléze mírně zhrubl :-)


Lakrov
12. 10. 2016
Dát tip

Obsahem mě to jakožto cestopis zaujalo. Ke slohovému provedení mám trochu  výhrady -- je to psané tak ledabyle (asi úmyslně), ale mně se to kvůli  té ledabylosti místy špatně čte. Což je ale možná jen moje potíž.  Předchzoí "cestopisné články" se mi ,mám dojem, četly líp. Je tenhle  ledabylejší než ty předešlé (vnímám že je delší), nebo se mi to jen zdá?

Tady: ...po solidní prajsovký hádačce... možná chybí S  


Hugo.....s tebou bych se rozjela až na světa kraj.....a třeba i ponorkou na dno oceánu..........jen jako živý beranidlo( i když mám průpravu) bych nerada...přeci jenom...hlava už je stará.....a do hor bys mě musel nést......to víš nožky ochozené.......a tak zůstanu u toho čtění......a fakt mě pobavilo....tedy.... ty jsi ale uličník .....:-)))))))))))))))..ale supéééér.......*/***


Hugo Ramon
03. 10. 2016
Dát tip

Křepelky z mé urnové zahrádky, přeji všem tč. žijícím blahé dny se svěžím úsměvem, než nám tváře odvane zapomnění. Buď fit! :-)


Gora
03. 10. 2016
Dát tip

Agáto, na urny je tu jiný přeborník, že ano? Ale s Hugem by byla bžunda i v tom urnovým háječku:-)


agáta5
03. 10. 2016
Dát tip

MUHEHEHE (urnovej smích)


Gora
03. 10. 2016
Dát tip

Bylo by fajnové posílat avíza, když někomu odpovídáš, Hugoušku, číst myšlenky ještě neumím:-)


Hugo Ramon
03. 10. 2016
Dát tip

V gondole zepelínu můžeme cestovat s nadsázkou a zdravě životem. A nebo tam nahážeme naše urničky, ať letí ke všem čertům :-)))


Gora
03. 10. 2016
Dát tip

Chachá, sejdem se spíš v tom důchoďáku než na vzducholodi, ale nabídku oceňuji:-)


Hugo Ramon
03. 10. 2016
Dát tip

Gori, na palubě mé pabitelké vzducholodi počítám min se 3 pasažéry. Agíša, Blackie i Ty :-) a pak se uvidí ;-))))


Gora
03. 10. 2016
Dát tip

Pro nás, suchozemské krysy, je to zas jedno z tvých pábitelsky rozmarných dílek. Líbí. Závidím málokdy, ale ty prožitky ano:-)


Hugo Ramon
03. 10. 2016
Dát tip

Má jitřní hvězdo! Jen kvůli tvých očím v důchoďáku ... :-)


agáta5
03. 10. 2016
Dát tip

super čteníčko Hugíí!!


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru