Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+8 neviditelných
Švarná Hanka (lyžák)
datum / id13.10.2016 / 472975Vytisknout |
autorKolobajda
kategoriePovídky
témaLiteratura faktu
upřesnění kategorievlastně fakticky dětské
zobrazeno275x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Švarná Hanka (lyžák)

        Švarná Hanka (lyžák)

Od začátku třetí třídy se o mou výchovu rukou nerozdílnou starala máma a babička. Mužský činitel už nebyl - bohužel. V pololetí devítky se podávaly přihlášky na studium: „Táta sice už umřel, ale určitě to tam máš někde zapsané, že byl proti socialistickému zřízení, takže nemáš šanci se dostat na střední školu, jedině po známosti, a to musí být móóóc dobrá známost!“                     

*(po roce 1989, kdy se každému vracely „Kádrové materiály“, jsem zjistil, že jsem to tam opravdu zapsáno měl - a s dovětkem: neperspektivní.)  

I když nerad, celkem jsem to pochopil a víceméně jsem byl donucen se přihlásit na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou (obor měřící a řídící technika). Vůbec mě to netěšilo, ani jsem k tomu neměl vztah.  Takže mi přišla pozvánka na přijímací zkoušky na průmyslovku do Vítkovic. Tak to bylo nějak domluveno, že budu přijat, pokud nebudu úplně blbý. Přijímačky byly začátkem února, v pondělí, bohužel právě když ostatní spolužáci jeli na lyžák, na chatu Švarná Hanka. U zkoušky jsem úplně blbý nebyl, ale úplně chytrý také ne. Přesto jsem byl přijat. Prostě známosti hýbou světem. Tak to vždycky bylo, je a bude.

Ale lyžák jsem si nemohl nechat ujít, takže jsem cestoval na druhý den brzy ráno vlakem do Ostravice, pak autobusem do Starých Hamer a pak pěšky na Grůň. Lyže, batoh a tašku a sněhu po kolena. Zrovna v zatáčce na Jamníku, kde začíná stoupání, vidím, že mě svižně dojíždějí sáně tažené koňmi, ozdobené barevnými třásněmi a rolničkami. Tedy koně i sáně, vozka rolničky neměl, zato měl plnovous a třásně na biči.  „Kaj  iděš, synku?“ ptá se vozka.       –„Na Švarnou Hanku!“      –„Tak poď, sedej,  ja tam jedu tež, s proviantem!“ Horal - sice vypadal jako čert, ale pro mě to byl anděl spásy. Když mi naložil lyže, batoh a tašku, ptá se: „Za jak dluho mysliš, že bys tam došmajdal s tym zavažim?“    –„To nevím…“        –„Buď rad, že to něviš, ale my tam buděm asi za pul hodiny!“  Nahoře na proviant už všichni netrpělivě čekali. Důležitě jsem sestoupil a vozka mi podal moje věci.

„Podívejte se, pan gróf přijel!“ okomentoval situaci soudruh učitel. Pak jsem se dozvěděl, že včera spolužákům sice ty stejné sáně vyvezly zavazadla a lyže až k chatě, ale oni všichni se museli plahočit pěšky. A v jejich očích byla vidět závist. Ovšem nebýt toho vozky, tak nevím, jak by to se mnou dopadlo.

Měl bych upřesnit, že to bylo roku 1963, na svahu nebyl žádný vlek a ten svah jsme si museli ušlapat. Lyže značky Artis byly dřevěné (jiné u nás nebyly), ani skluznice, ani hrany, musely se denně voskovat, nebylo rozdílu mezi běžkami a sjezdovkami, doporučená délka byla dle postavy s nataženou paží, vázání bylo řemínkové s pružinou vzadu. Já měl už modernější vázání Kandahár - pérové se zapínáním vpředu, špičky pevné, paty volné. Boty kožené kotníkové, hůlky dřevěné, nebo modernější bambusové. Hůlka se dala snadno zlomit, lyže taky, a noha taky.

Na závěr byl v pátek odpoledne závod ve slalomu, do sněhu se zabodly masivní dřevěné tyče - a jedem! Nahoře jeden instruktor zařval „start!“ a dole druhý zmáčkl stopky. Měl jsem to potěšení lyžovat už od šesti let. Moje první lyže byly z jasanového dřeva, vlastnoručně ustrouhané strýcem Staňou, měly „papučové vázání“ na normální boty, a sjížděli jsme Borovcův kopec. To bylo radosti, to bylo modřin! Ale tady z našeho lyžáku snad třetina třídy stála na lyžích poprvé. Takže většina se přemísťovala mezi brankami plužením, ovšem já a pár dalších jsme v každé brance vysekli parádní „Kristiánku“. Ale tři branky před cílem jsem to přehnal a vysekl jsem se sám. Nicméně jsem se briskně vztyčil, odrazil a cílovou metou jsem projel ve druhém nejlepším čase! Stříbrná medaile! Tak to byl snad můj nejlepší sportovní výsledek za celý život.

Poslední den dopoledne už jsme se jenom slunili, všichni se museli povinně namazat nějakým olejíčkem (antiochranný faktor asi mínus 2) a po hodině jsme se už úspěšně nudili. Vykládaly se vtipy a jiné blbinky - v té době „frčely“ stupidní průpovídky typu: „řekni letadlo!“   A někdo řekne: „letadlo!“   A odpověď: „co tě to ty vole napadlo!“  Hahaha, opravdu vtipné. Samozřejmě i já přispěchal s troškou do mlýna:   „Karlíku, řekni Fabik!“    - „Fabik!“   - „Máš na hlavě zahrádku!“  A všichni se řehtali, jen soudružka učitelka Čepová (měla hluboký hlas, knírek a velká prsa) vyskočila a vyťala mi dva - tři pohlavky a zahučela: „Vaňku, ty jsi úplně blbý!“  A ostatní měli pozdvižení. Ovšem já si myslel svoje: Většina kluků nastupuje po prázdninách na důl Petr Cingr, coby horničtí učni. Takže si klidně můžete myslet a říkat, že jsem úplně blbý. A i když nejsem úplně chytrý, tak po prázdninách nastupuji na elektrotechnickou průmku - obor měřící a řídící technika! Za týden mi to přišlo domů doporučeným dopisem černé na bílém: „Byl jste přijat.“  To bylo poprvé, kdy mě někdo oslovil VY. Tak je to, soudružko Čepová.

Ále co! Škola končí, už se stejně skoro neučí, jenom opakuje, před námi čtyři měsíce pohody a dva měsíce prázdnin… A já měl tenkrát před sebou na dlani celý svět. Vlastně celý svět ne. Jenom svět z té správné strany železné opony, tedy z té východní… Ale to je přece ta větší strana! Největší a nejlepší! Máme my to ale štěstí…

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

24.10.2016 17:43:32Kolobajda

Díky Jardo, a vlastně - děkuji všem!

24.10.2016 13:16:24Lakrov
redaktor prózy

Po pár větách mi dochází, že tuhle povídku už znám (samozřejmě taky autora),  ale celkem mě baví čist si ji znovu. Taková obyčejná vzpomínka na něco,  co je dnes nepochopitelné a neobyčejné stejně jako třeba středověk :-)  Tip.  

14.10.2016 07:46:06Kolobajda

Pravdu díš, děveno - vlastně: pravdu díte děvenky!!!  §*_*§      o)))

13.10.2016 22:41:03Evženie Brambůrková

To, že jsme prožili mládí tady a v socialismu, ještě neznamená, že nemáme krásné vzpomínky. :-))))

Taky jsem měla kandaháry a jezdila jako blesk. /T

13.10.2016 20:26:14blacksabbath

...jo Kandaháry.......to jsi byl pan někdo.....jsi přijat.....:-))))*/***

13.10.2016 15:47:05Kočkodan
Hlavní je nevrátit se z lyžáku jako ležák...
13.10.2016 12:16:44Kolobajda

Gora - to si opravdu pamatuji. Ale - co jsem dělal předevčírem?

Aleši - to mi bylo čtrnáct (nebo myslíš noční poluce?)

13.10.2016 11:56:21aleš-novák

a já naiva se těšil na popis nočních zážitků se švarnou Hankou...

13.10.2016 11:27:54Gora
redaktor poezie a prózy

Líbí se mi, že si tak přesně pamatuješ detaily...na tu školu tě vzali oprávněně:-)))  Zábavné:-)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.